shutterstock-1823049698.jpg
Foto: Shutterstock

Jak syndrom vyhoření vypadá v praxi?
Že se učitel snaží, aby děti „zachránil před jejich osudem“, učinil je šťastné a očekává, že ho za to budou mít rády, že ho emočně naplní. Ve věcech rodinných ale učitel nemá žádnou šanci. Ještě horší variantou je, když se z nich snaží vychovat tzv. slušné lidi a školní normy předává jako ideologii – jako jedinou správnou možnost. To je přímým vyhlášením války rodině. Dítě je šípem vystřeleným z luku, kterým jsou rodiče.

Kdo je nejvíce ohrožen tímto syndromem?
Pomáhající profese. Ukazuje se, že deficit mateřské lásky a ambicemi s tím spojenými je u lidí, kteří inklinují k pomáhajícím profesím větší, než u zbytku populace. Resp., že tato skupina lidí tento svůj deficit více vnímá a více jím trpí. Stručně řečeno je to jejich téma.

Jak se vyhoření projevuje a dá se mu předejít?
Projevuje se jako pocit marnosti, frustrace a ztráty motivace. Na fyzické úrovni pak obdobně jako vyčerpání. Jedná se ale o vyčerpání mentální a emoční ne fyzické: „Tolik jsem se snažil/a“ a nebylo to k ničemu. Tolik jsem dával/a, ale mě nikdo nedal.

Předejít se mu dá tak, když uvidím, že to, co dělám a jak to dělám, je na hlubší úrovni zneužívání druhých pro mé potřeby, byť většinou nevědomě. Pak mohu jít a dělat to jinak. Jako službu, za kterou mi stačí peníze. Zkrátka zbavím se potřeby, aby mě lidi měli rádi.

V sousedních zemích (v Německu či ve Francii) je téma vyhoření učitelů velmi časté. Existují speciální programy pro pedagogy. U nás se o vyhoření učitelů moc nemluví. Proč?
Západ je v mnoha ohledech dál než my v České republice. Např. německá systemická terapeutická škola je vyhlášená po celém světě. I já jsem se systemice učil od Němců. Je tam běžné chodit k psychologovi nebo na terapie. Není ostudou mít svého „cvokaře“ naopak ostudou je své problémy neřešit.

Ale i u nás se to posunuje. Už se o vyhoření v rámci pomáhajících profesí ví, hledají se cesty a existují programy na řešení potíží spojených s výkonem pomáhajících profesí. Lidé ale mají zatím stále tendenci tento problém podceňovat nebo bagatelizovat. O to více jsou pak zaskočeni jeho intenzitou.

Jak dlouho trvá než se učitel, kterému je diagnostikován syndrom vyhoření, vrátí do pracovního procesu? Zahraniční studie hovoří i o půl roku či roku...
To je individuální. Záleží na rigiditě systému a ochotě klienta uvidět a přiznat si svůj vlastní podíl na tomto stavu a na ochotě s tím něco udělat. Změnu totiž musí udělat každý sám v sobě. Lidé se tady mnohdy stydí jít na terapii nebo se bojí, že by jim to spíše ublížilo.

Jak se to řeší u nás? Nebo učitelé tento pocit tají, aby neztratili práci?
Co vím, tak v praxi mnoho učitelů řeší tento problém farmaceutiky. Slyšel jsem už párkrát výraz „přítel lexaurin“. Je potřeba si ale uvědomit, že léky sice mohou člověku, který se dostane do psychických potíží, pomoci, aby se cítil lépe, příčinu ale neřeší. My pořádáme seminář „Jak nevyhořet“ už skoro 10 let a zájem o ně je čím dál větší.

V souvislosti s pandemií a mnoha změnami, lze doporučit nějaký systém komunikace mezi učitelem a rodičem? Lze uvědoměle nastavit hranice komunikace?
Ano, samozřejmě. A je to velmi důležité. Základem je postoj, jaký k sobě v rámci komunikace učitel a rodič zaujmou. Je dobré vědět, že vztah učitele a rodiče je vztahem partnerským a je založený na vzájemné úctě a respektu. Učitel i rodič mají společný zájem, kterým je prosperující dítě. Když se velcí domluví, dítěti se daří. Když velcí bojují, dítě ve skutečnosti nevidí. A dítě tím strádá a začne se chovat symptomaticky – zlobit nebo být apatické.

Další věc je být si vědom své role v tomto partnerském vztahu. Ta je taková, že učitel učí a rodič vychovává. Pokud se učitel staví do pozice vychovatele nebo dokonce zachránce dítěte, je to projevem povyšování se tj. neúcty vůči systému rodiny dítěte. Pokud rodič přehazuje na učitele svoji odpovědnost za výchovu dítěte, zneužívá ho pro své potřeby – dělá si z něj maminku. Oboje má své příčiny a také své důsledky. Tím, kdo pak strádá, je ale ve finále vždy dítě.

Reklama