Musím říct, že sem tam mě někdo podezírá, že snad nemám ráda lidi. Že mi jdou na nervy, že je nesnáším, že bych nejradši vyčistila chodník lysolem od každé cizí boty… že snad není nikdo, kdo by mi byl dost dobrý.

To mě samozřejmě mrzí. Lidé jsou podle mě báječní a strašlivě zajímaví tvorové. Tak růžoví a lysí, když se to tak vezme, uprostřed celého vesmíru. Místo drápů mají jen ty svoje nehtíčky a sotva jednoho nebo dva psychoterapeuty. Ne ne ne. takové bytosti nemůžete nemít rád.

Ovšem maně mě napadá… že ty bambuly, co si musí do své garsonky narvat barzoje a zahovnit s ním půl města, protože nemají sílu utrhnout papírový pytlík od koše, ty zoufalce, co mají pocit, že bez pejsánka nedají ani ránu i za cenu jeho postupné degenerace… nebo aspoň kunu na obojku nebo aspoň leguána na mazlení. Prostě nějaké to zvířátko, co garsonku fakt ocení… ty pitomce fakt nemusím. Ale jak říkám. Jinak nemám výhrad.

Samozřejmě je tu ještě partička sentimentálních chorošů, kteří kráčejíce městem cele se rozdají na nerezové mističky do útulků, cihličky, kytičky, pastelčičky a podobně... Ověšeni odměnami prchají domů s delikátním pocitem, že udělali svět lepším. Vystaví si ty trofeje ve své kanceláři, aby každý viděl, že míra jejich lidumilnosti bourá všechny představy o běžném dobrodiní… to je prostě ta skrovná výjimka.

Stejně jako věční romantici, co „prostě chtějí žít v domečku se zahrádkou“, i kdyby kvůli tomu měli někoho zabít. Takže celá tahle planeta bude pokrytá domečky se zahrádkou a my ostatní budeme někde pod zemí, aby tihle trotlové se zálibou v Obi zahrádkách a Hoby altáncích měli kde grilovat u svých modrých bazénů s plastovou Venuší.

No vlastně ještě nesnáším tu část kuřáků, co plive na zem a kouří mi do talíře, nesnáším lidi, co se cpou do dveří těm, kteří vychází. Nesnáším lidi, co do druhých strkají, aby jim něco neuteklo. Nesnáším lidi, co slintají nad malými dětmi a nutí je nosit krajkové oblečky v pastelových barvách. Nesnáším řidiče vytuněných aut, co to zašlápnou těsně za přechodem a ještě mi umožní poslechnout si kus prima muzičky. Nesnáším břichaté alkoholiky v parlamentu, co křičí stop drogám. Nesnáším lidi, kteří učí, protože nic jiného přece neumí (včetně sebe :o)). Nesnáším lidi, co řvou. Nesnáším dechovku s obrovskou šedesátiletou zpěvačkou, co zpívá: Neťukej, neťukej, náš táta je divokej… vlastně důchodce vůbec nesnáším – hlavně v Tescu a v bytovém družstvu a na zájezdech pro smaltované nádobí a štangle salámu. A můžu se úplně opupínkovat z některých typošů u českých drah a na poště a co mě teda může úplně vytočit je prokouřená „náctka“, co si jde pro prášky na astma, podporu a pak do hospody. Nesnáším taky zasloužilé matky, co následkem porodu mají tendenci poučovat všechny o tom, co je to život a jak funguje vesmír.

Doufám, že jsem na nic nezapomněla. Ale fakt, lidi pro mě nejsou problém. Klidně dneska půjdu třeba do Tesca nebo někam pojedu autobusem. A budu se usmívat a pouštět lidi před sebe a zdravit a tak… možná si koupím i nějakou placku na podporu léčby rýmy. Asi tak hodinu to takhle určitě vydržím. Ale jestli u náměstí zas bude ta partička s klávesama, jejíž pěvecký projev není slučitelný se životem, zpívat „Ježíš je tu dnes s námi a je to prima chlápek“, tak za sebe neručím.

Reklama