Jako malá holka jsem se bála snad všeho. Pavouků, hadů, myší, brouků… Ječela jsem jak Viktorka, jen jsem něco takového viděla. Občas se nám doma na záchodě objevil takový strašně velký pavouk. A to byla skutečná hrůza, protože když nebyl zrovna po ruce někdo, kdo by toho vetřelce zlikvidoval, byla jsem ochotná nechat si vyvalit bok. Za nic na světě bych se tam neusadila ve společnosti toho odporného monstra!

 

V čem jsem ale bývala skutečně nepřekonatelná, byly detektivky. Žádné horory a podobné příšernosti, ty se tehdy v televizi vůbec nevysílaly. K tomu, abych měla narušený klidný spánek, mi stačilo zhlédnutí kriminálky, kde byla třeba jen jedna naznačující vraždící scéna.

 

Byla jsem nepoučitelná. Věděla jsem, že se pak budu bát, ale vždycky jsem se dívala. Po celou dobu to bylo celkem v pohodě... až do chvíle, kdy film skončil a já jsem potřebovala jít na WC. Hypnotizovala jsem tmavou, zhasnutou předsíň, do které jsem musela vstoupit a zaboha se nemohla přinutit tam vkročit.

 

„Brácha. Pojď se mnou.“ Starší bratr je přece jen starší bratr a ve svých dvanácti letech jsem v něm ctila velkého ochránce.

 

„Prosím tě, nevyváděj. Nic tam není,“ zmrazil mě z výše svých čtrnácti let.

 

„Ale já se bojím. Co když tam na mě něco vybafne?“ Moje fantazie, rozjitřená filmem až k prasknutí, jela na plné obrátky. Hlavou se mi honily všelijaké příšery, psychopati s kudlou, vlkodlaci…

 

„Ježíšmarjá, tak proč na ty filmy čumíš, když seš pak podělaná!“ Zlatý bráška. Otráveně se zvednul, doprovodil mě až ke dveřím toalety a vyčkal, až došumí proud…. Pak si odtrpěl další minutku před koupelnou.

 

„Musíš se mnou ještě do pokoje,“ zamžikala jsem očičkama, protože jsem se bála, že mu role osobního strážce začne být obtížná. Potřebovala jsem totiž, aby se kouknul ještě pod postel.

 

„Tak pojď, ty posero.“
Rozsvítil, přilehl a důkladně prošmejdil prostor pod válendou.

 

„Nic tam není.“ Samozřejmě, že tam nic nemohlo být... ale stejně, co kdyby!

 

„Ještě se prosím tě koukni do skříně,“ zaškemrala jsem naposledy. Protočily se mu panenky. „Seš strašná.“

Postupem času jsme již byli sehraná dvojka. Skončil film, zvedla jsem se, zároveň se mnou i bráška a absolvovali jsme naše kolečko – záchod, koupelna, pokoj, válenda, skříň….

 

Jednou mě ale vyděsil přímo k smrti on sám. Pravděpodobně toho večera trpěl nějakým obzvlášť silným záchvatem puberty, jinak si to prostě vysvětlit nedokážu.

V televizi dávali příběh majora Zemana s názvem Studna. Uáááá! Pamatujete? „Toho večera byl otec poněkud neklidný…“ Konsternovaně jsem zírala na obrazovku a s děsem v očích pozorovala tu šílenou postavu, kymácející se ze strany na stranu se sekerkou v ruce. Přízračnost celé scény ještě podtrhovaly vlasy, přilepené krví na ostří onoho nástroje.

 

Seriál skončil…. Bylo dokonáno i naše společné kolečko WC, koupelna, válenda…. A já jsem usínala poněkud rozechvěleji než jindy. Do hlavy se mi neustále vracely ty hrůzostrašné výjevy…. Konečně jsem usnula neklidným, trhaným spánkem. Co chvíli jsem se opět probouzela. Nervy jsem zkrátka měla pořádně rozjitřené.

 

V jednu chvíli jsem se opět probudila, otevřela oči…..a začala jsem křičet. Teda – pokoušela jsem se křičet, ale nebyla jsem schopná vydat ze sebe ani hlásek. Jen jsem naprázdno otvírala ústa, srdce jsem doslova cítila až v krku a troufnu si tvrdit, že mi hrůzou stály i vlasy na hlavě.

Před mou postelí se totiž ze strany na stranu kymácela postava a šíleně se pochechtávala!

 

Krve by se ve mně nedořezal! Trvalo to sice jen malou chvilinku, než jsem si uvědomila, že to není starý Brůna, ale můj bratr, ale i tak jsem si málem nadělala do kalhotek.

 

Řeknu vám... taková kravinka, viďte? A i teď, po třiceti letech, když si na to vzpomenu, znovu se mi vybaví ten obrovský děs a strach.

A brácha? Co myslíte? Ten se tehdy smál, až se za břicho popadal, jakej bezva fór se mu povedl! A já jsem z toho měla málem smrt! 

 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY