Jako žena jsem bohužel ovládána více emocemi, než logickými závěry. Mnohdy však ty moje citové intuice jsou daleko blíže pravdě a skutečnosti, než striktně logická zdůvodnění mého muže. Vše se skrývá ve větě: „Nějak se mi ten člověk nelíbí, nevím proč, na večeři bych ho nepozvala!“ Můj muž mi hned snese všechny možné argumenty proti mému tvrzení, za kterým si ostatně ani příliš pevně nestojím a rozhodně bych se za něj nemohla „poprat". Avšak po uplynutí různě dlouhé doby se ukáže, že „ten divný pocit" vyšel.
Poctivě však musím dodat, že jsem se i párkrát zmýlila a ten dotyčný nebo dotyčná byli jen „zvláštními pavouky", ale v jádru dobrými lidmi. Svým bručením, samotářstvím či nemluvností, zkrátka svým vystupováním jako morous jen skrývají před ostatními svou zranitelnost.
Největší důvěrou poctíme člověka, kterého pozveme na večeři domů. Prostřený rodinný stůl je symbolem otevřené dlaně a naprosté důvěry v pozvaného hosta, jeho povýšení na člena rodiny. Po tomto zasvěcení se u nás může host-příbuzný chovat jako doma. Se všemi klady i zápory. Nejenže vždy dostane jídlo, postel, vanu s teplou vodou, ale rovněž to znamená, že nebude obtěžovat neustálým vyžadováním pozornosti, že svou přítomností nebude mnoho narušovat chod domácnosti.
Asi je na místě uvést nějaký příklad: Kamarádovi něco nevyšlo, je sám nebo na něj padl splín, může kdykoliv přijít „domů", nemusí nic vysvětlovat ani se o nic doprošovat, chvíli posedíme u kávy či čaje, ale neznamená to, že se mu budeme celý večer bezvýhradně věnovat. Může si půjčit jakoukoliv knihu z knihovny (a na ty jsem pořádně háklivá!), číst si, pustit si gramofon, pokud tím nepřekáží jinému, nebo jen tak sedět v křesle a líně vstřebávat okolní ruch. Musí však vždy ctít soukromí každého člena rodiny.
Naštěstí náš byt skýtá mnoho koutů a nástavných dřevěných pater, kde může být každý po libosti sám. Každý správný člen rodiny vlastní rovněž klíč od domovních dveří.
Reklama