Prožila jste někdy s partnerem něco opravdu romantického? Takovou tu romantiku s velkým „R“? Podělte se o své zážitky s ostatními čtenářkami Ženy-in! Tohle všechno je také možné, připojujeme i několik životních zkušeností...

Večeře při svíčkách…
Jitka se vrátila unavená z práce. Čekala ji domácí rutina… Jakmile ale otevřela dveře, zjistila, že něco není v pořádku. Tichá hudba z obýváku, vonné tyčinky... Kamil si přivedl nějakou slečnu a nic nám neřekl? blesklo Jitce hlavou. Potichu odložila tašku, vyzula se a kradmo se šla přesvědčit: taková romantika! To když jsme byli my mladí…
Karel stál v obýváku, vyšňořený jako na nějaký ples. Jitka jen polkla – malý stůl byl nazdobený, jako by slavili nějaké výročí. Sváteční ubrus, večeře a uprostřed jediná dlouhá svíčka. Jinak byla tma. Karel vypadal v tom slabém světle jako ďábel, stíny si s ním pohrávaly a vypadalo to, jako by shodil nejméně deset kilo.
„Kamilovi s Luckou jsem zaplatil víkend na horách,“ špitl okouzlené Jitce do ucha, když ji galantně usazoval ke stolu a do dlaní vtiskl malý dárek, stříbrné náušnice – lilie.

Když jsem tohle zkoušel posledně, v té tmě jsem se div nepřerazil a jídlo taky za moc nestálo. Polévku jsem přesolil, rybu připálil…

Piknik na louce…
Ta louka přímo volala po pikniku. Petr roztáhl deku a Adélka donesla z auta košík s jídlem. Uzobávali společně a vychutnávali si šumění lesa a samotu.
Adélka se protáhla jako kočka a zavřela oči před dotěrným sluníčkem. Její pihovatá tvář volala po polibku. Petr nelenil a rozepnul jí první knoflíček těsné blůzky. Adélka sáhla tam, kde tušila Petrovu hlavu, ale bylo tam prázdno. Petr byl v tu chvíli už u košíku a lovil šlehačku, aby si jí přizdobil Adélčino záňadří…
Maličko to zastudilo…

Mravenci jsou mrchy, ale nejhorší je myslivec na mopedu…

Východ slunce na skále…
„Říkala jsem ti, že je to pěkná blbost, lézt sem…“ – HUCH! – „…v  noci!“
„Ale, beruško, už je to jenom pár metrů…“
„Ruce mám celý sedřený – to si vypiješ!“
„Uvidíš, že to stojí za to…“
– EEH! – „Kdybys nelezl za mnou, tak jsem ti už dávno utekla!“
„Tak to je dobře, že lezu druhej,“ zauvažoval Jindra a vyšvihl se za Katkou na římsu. Katka mlčela. Fascinoval ji pohled na krvavé slunce vycházející nad hroty skal. Jindra vytáhl z batohu dva plastové kelímky a termosku s grogem…
„Ty seš takovej prevít!“ uhodila ho několikrát něžně Katka, potom se k němu přitulila a vzala si kelímek, „ale stejně tě miluju…“

Jen pro sportovní typy. Snažil jsem se své blahobytné bříško dostat včera na štafle a nestálo to za tu námahu… Ale je možné, že by skála mou váhu nesla lépe než postarší dřevěné příčky...

Snídaně do postele…
Byla neděle. Martina vyspávala – vypadala jako štěně, které se ve spánku občas pere s polštářem. Když svůj boj vzdala, zase se schoulila do malého klubíčka pod deku.
Michal vstal opatrně, aby ji nevzbudil. V kuchyni vyndal tác a rychle připravil malou snídani. Modlil se, aby Martinu nevzbudilo klapnutí rychlovarky – v jejich panelovém domě bylo slyšet i dýchání v posledním patře…
Když měl všechno nachytané, utrhl ještě za oknem muškát a dal ho do malé vázy, kterou položil také na tác. Když vešel do ložnice, Martina se zrovna protahovala.
„Kdepak jsi byl?“ řekla ještě se zalepenýma očima.
„Něco malého jsem ti přichystal, lásko.“

Namazat krajíc a udělat čaj s mlékem je přece jen snazší než uklohnit večeři o dvou chodech, jenom to potom nesmíte položit partnerovi do klína, když ještě spí…

Květiny…
Sylvu už netěšilo vůbec nic. Připadala si nijaká, nemilovaná… Honza si založil firmu a byl tam od rána do večera. Bavili se o tom a věděli, že to bude těžké. Vlastně to bylo jejich společné rozhodnutí, ale… Ale tohle bylo vážně k ničemu! Připadala si, jako by složila řeholní slib. Půl roku manželského celibátu, půl roku ani ten nejmenší náznak citu, jenom čísla, čísla, čísla…
Dnes měli výročí – Sylva přesně věděla, co chce udělat. Došla domů, napsala krátký vzkaz, vložila ho do obálky a položila na ni klíče. Zrovna když se chystala odejít, zvonek.
„Zase Novák, že mám blbě zaparkovaný auto! Idiot jeden!“ klela zcela bezostyšně, když trhem otvírala dveře. Za dveřmi stál koš snad se stovkou růží, za nimi Honza a potutelně se usmíval, v ruce držel dva lístky do divadla…
Utekla do kuchyně, vzala klíče a rychle schovala vzkaz.

Když mi žena oznámila, že nesnáší nepraktické dárky, donesl jsem jí v nádherném dárkovém balíčku pět kilo brambor. Chtěl jsem sice původně koupit květiny, ale řekl jsem si, že musím pořídit nějakou praktickou rostlinu – měli jsme týden guláš a tichou domácnost…

Západ slunce na pláži…
Stáli tam spolu a slunce se topilo za horizontem. Vlny se v záblescích posledních paprsků přelévaly jedna přes druhou a byly jedinými svědky jejich vášnivého polibku. Richard otevřel Martini, sáhl po skleničkách a olivách…

Hlavně to nesmíte s tím alkoholem na pláži přehnat, abyste nedopadli jako já. Romantika skončila hned, jak jsem usnul – tedy hned. A to probuzení také nestálo za to…

Píseň pod oknem…
Eliška se rozhodovala mezi Fandou a Jirkou. Jirka byl sice pěknej kus chlapa, ale Fanda byl sympaťák. Rozhodla se, že se nechá dobývat, a taky to oběma klukům sdělila – jen ať se vytáhnou, pánové…
Jirka o sobě nedal týden vědět a nakonec se vytasil s trapnou básničkou, kterou obšlehl někde z internetu, zato Fanda… Fanda…
Hned večer stál u nich pod oknem s kytarou a delší večer zase a zase a zase…

S písní zkušenosti nemám, ale házel jsem tuhle své vyvolené o půlnoci do okna kamínky, abych jí ještě poslal větrný polibek. Místo milého úsměvu jsem dostal studenou sprchu od souseda...

Básničky a vzkazy…
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!

Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu.

Psát verše není žádná psina, vzpomínám si, jak jeden můj pokus ztroskotal na dobře míněné básni Jsi krásná jako cibule. Dotyčná netušila, že jde o jeho nejoblíbenější zeleninu – inspirovat se v lásce pohádkou Sůl nad zlato je prostě špatně…

Noc na zámku…
Standa se Aleny na nic neptal, prostě zastavil před jejím domem a vytrhl ji uprostřed oslavy osmnáctin. Ten únos si dlouho plánoval. Než se kdokoli rozkoukal, byli pryč…
Jeli dlouho, jeli až za město a Alena už jen tiše mlčela. Chodila se Standou teprve tři měsíce, měla trochu strach – televize je plná násilností. Nestihla si vzít ani mobil… Doufala, že rodiče udělají poplach, že už po nich jde policie.
Ani Standa nemluvil. Dojeli do nějaké vísky a Standa to stočil k lesu. Teď už Alena propadla otevřené panice. Málem se vybourali, jak křičela a bušila do Standy, hlava nehlava.
„Ty hajzle! Úchyle! Okamžitě zastav!!!“
Zastavil.
Leny vypadla ven tak rychle, ani si nevšimla, že se před ní dveře auta samy otevřely a venku stál nastrojený portýr. Byli uprostřed dvorany zámeckého hotelu…
Standa klidně vystoupil a podal Aleně mobil. „Krásné narozeniny, kotě. Brnkni vašim, ať nemaj strach – slíbili jsme si přece, že dnešní noc bude jenom naše...“

Myslíte, že v noci na zámku se nedá nic zkazit? Tak to se pletete, kamarádovi se to povedlo. Za drobnou sumičku si vypůjčil od majitele hotelového zámku brnění, aby vypadal jako skutečný rytíř dobyvatel – jenže to, co si při neopatrném sundávání skřípl, už vážně nešlo té noci použít… 14 dní měli utrum.

Jste spíš romantička, nebo byste takovému romantikovi rozbila hlavu květináčem? Jaká je ta vaše představa? Prožila jste někdy s partnerem něco opravdu romantického?

Reklama