Jak se z běžkyně stane ultraběžkyně? Přeci jen se jedná o zcela nový rozměr běhání.
Tomáš, kamarád ultraběžec přišel s nápadem, jestli bych si nechtěla zaběhnout nějaký ultramaraton, že mě podpoří a poběží se mnou. Nechala jsem se přesvědčit, protože jsem si myslela, že to bude něco kolem 60 km. Nakonec to byla rovnou stovka a já se na její start postavila pouhé tři týdny po svém prvním maratonu. A v ten den, jsem se do ultra bezhlavě zamilovala.

Nedávno jste uběhla svou druhou Pražskou stovku. Klobouk dolů! Jaké jsou teď vaše pocity po tom, co to máte za sebou?
Ten pocit je úžasný. Byl to zatím můj nejdelší závod – 125 km. Pražská Stovka je moje srdcovka a tentokrát jsem měla opravdu skvěle natrénováno. Po prvé v životě jsem se dokonce po stovce dobře vyspala a nesvíjela se celou noc bolestí nohou.

Celou vaši přípravu jste sdílela se svými fanoušky na Instagramu, nakonec jste publikovala i velmi silné video. Jaké to je, dívat se zpětně na sebe a na to, jak s vámi během závodu lomcovaly emoce?
Vlastně úplně normální. Tak nějak jsem si řekla, že nechci svým followerům ukazovat jen to hezké, že jim chci ukázat realitu. Že chci, aby viděli všechny emoce, které k ultra patří, protože dávat najevo emoce je lidské. A to, že někdo pláče, neznamená, že je slabý. Ještě pořád může mít v sobě dost síly na to, aby vyhrál ultramaraton, dokončil školu, udělal náročný pracovní projekt, nebo cokoliv jiné. Cesta do cíle jakéhokoliv našeho snu je těžká, možná budeme plakat, možná to bude bolet, ale to neznamená, že to nezvládneme.

Na jakém kilometru si člověk asi poprvé může říkat „už dost“ nebo „už neběžím“?
To je individuální. Když přepálí začátek, může si to říkat klidně i po první desítce, ale úplně nejtěžší bývají poslední kilometry. Během závodu přivedete svoje tělo až za hranici možností a pak v sobě objevíte něco, co je silnější než bolest. Nohy vás totiž můžou bolet víc, než jste kdy považovali za možné, ale vy běžíte dál a najednou zjistíte, že ta bolest není nic tak strašného. Pak je to už jenom o síle odhodlání a o motivaci. Jak se říká – první polovinu běžíte nohama, druhou hlavou. A celý závod musíte běžet srdcem.

Vy jste běžela s parťákem. Je to při takovém běhu důležité? Co vám takový typ podpory přináší?
Dlouho jsem si myslela, že bych sama sto kilometrů bez parťáka nikdy nezvládla a měla jsem dojem, že potřebuju oporu. Někoho, kdo mi řekne, kdy mám zpomalit, kudy mám běžet, kde je občerstvovačka a za jak dlouho budeme v cíli. Poslední pražská stovka mi ale ukázala, že už jsem připravená běžet sama. Byla to hodně drsná lekce, ale neskutečně mě posunula. V červnu poběžím Krakonošovu stovku a jsem připravená běžet sama.

Jak velká musí být příprava na takový typ závodu?
Pokud to člověk nechce odtrpět, tak opravdu velká. Musí mít za sebou opravdu velké objemy kilometrů, musí pravidelně běhat kopce a musí reálně odhadnout, zda na něco takové má, nebo ne. Za ultramaratonem jsou hodiny a hodiny tréninku a hlavně, je to vůle jít běhat, když prší, fičí vítr, nebo sněží. Je to vůle pokračovat dál, i když se člověku nechce, nebo je unavený. Je to schopnost naučit se těšit se z toho, že trénujete, že cítíte, jak je vaše tělo ze dne na den silnější a chcete se o sebe starat ne proto, že má nějaký ideál a chce být hubený a krásný, ale chce být silný a zdravý. 

Prozradíte, jak takový závod vůbec probíhá? Kolik času na odpočinek máte, jak je to se stravováním nebo převlékáním…
Slovo odpočinek během závodu neznám. Závod je primárně o tom, jak daleko je další občerstvovačka, jestli pravidelně jím, jestli dost piju, jestli jsem neseběhla z trasy. Všechno si se sebou nesu v batohu. Někdy si povídám s běžci, jindy jsem sama ve svých myšlenkách. Pak si člověk samozřejmě řeší různé krize, nebo krizové situace, kdy se mu chce spát, ztratí se, nebo zapomene kontrolu. To je samozřejmě ta horší varianta, ale pokud mně něco ultra naučilo, tak to, že nikdy není nic tak, jak jsem si myslela, že to bude.

Na fotografiích z předávání cen vypadáte opravdu svěže. Jak je to možné? Sama vím, že po maratonu skoro nevím ani jak se jmenuji.
Říká se, že člověk vypadá v cíli maratonu tak, jak bude vypadat za deset let. Já to mám tak nějak s ultramaratony. Někdy vypadám opravdu hrozně, ale tentokrát mi to všechno sedlo a cítila jsem se i po těch 130 km dobře. Sama tomu nemůžu věřit. Asi to byla dobrá kombinace stravy a tréninku.

Celkem brzy po závodě jste zase nazula tenisky a vyrazila běhat. Je pro vás tento sport drogou? Kolik dní si bez něj dovedete představit?
Bez tenisek si dokážu představit i několik dní po sobě, ale bez sportu tak možná jeden den. Klidně ráda vyměním tenisky na týden za skialpy nebo za běžky. V pražských podmínkách zase regeneruju plaváním. V létě se chystám víc zařadit kolo. Není to jenom o tom, že běhám jako Forrest Gump. Chci mít silné a zdravé tělo, a to bez dalších sportů a doplňujícího posilování ani není možné.

Jak často musíte při dlouhých bězích překonávat svoji komfortní zónu? Sledovala jsem váš běh Švédskem, a to muselo být nesmírně obtížné.
Každé jedno ráno musím trochu za hranici komfortní zóny. Protože už jenom to, že vstanu o hodinu dřív a vyměním teplou peřinu za studené ráno, je vykročení z komfortu. Běh na švédské Kungsleden byla ta nejnáročnější cesta za hranici komfortní zóny v mém životě. Nejhorší byl pro mě pocit, že jsem uprostřed divočiny, kde není žádný signál, a musím si poradit, ať nastane jakákoliv situace. Celé dny jsem měla mokré tenisky, snad polovinu nocí spala v přístřešcích, kde se nedalo zatopit, myla se v ledové vodě… Obrovský zážitek byl nocleh v Laponské zemľance, kam pršelo a kde jsme se marně snažili rozložit oheň. Poslední dny napadlo tolik sněhu, že jsme místy zapadali po pas do sněhu a tehdy jsem si myslela, že už to nedám. Ale celé to bylo jenom o hlavě. Můj přítel Honza mě tam tehdy neskutečně podržel a zpětně musím uznat, že pokud bylo místo, kde jsem opravdu dospěla, tak v září za polárním kruhem na Kungsleden.

Proč jste se vůbec rozhodla běhat ultratraily? Snažíte se zdolávat nějaké pomyslné laťky?
Je to pro mě nástroj sebepoznání. Je to hledání limitů. Ne fyzických, ale emočních. Díky ultra poznávám své skutečné já, učím se být sama sebou a užívat si ten intenzivní prožitek přítomného okamžiku.

Jaký je váš běžecký sen? Nebo jakou trať chcete zdolat příště?
Chystám se přeběhnout cestu hrdinů SNP, což je nejdelší turistická magistrála na Slovensku. Má 770 km a převýšení víc než 31 000 m. Poběžím ji v květnu a chystáme se o tom natáčet i dokument. Navíc chci celou cestu sdílet na Instragramu a zapojit i svoje followery.

Když si prohlížím váš Instagramový účet, sálá z něj jedno velké štěstí a spokojenost. Jste usměvavá, krásná a pozitivní. Jaký je váš recept?
Děkuji. Je to láska. Láska k partnerovi, láska k přírodě, láska ke sportu, láska k jídlu, prostě láska k životu. Jednoho dne jsem si řekla, že chci žít život plný těch nejúžasnějších zážitků, a tak nějak se mi to daří, za co jsem neskutečně vděčná.

Kdo je Lenka Vacvalová? 

  • Lenka Vacvalová je slovenská herečka a moderátorka. 
  • Začínala jako moderátorka v rádiu a herečka v divadle Ta Fantastika. 
  • Do povědomí se dostala rolí v Ordinaci v růžové zahradě. 
  • Objevila se také v úspěšném pokračování seriálu Sanitka 2. 
  • Znát ji také můžete jako úspěšnou moderátorku Fashion TV a mnoha prestižních akcí. 

Také si přečtěte:

Reklama