z

Dělali jsme to skoro všichni. Každý máme nějaký ten vroubek, kousek černého svědomí. Přiznám se, že jsem si jako malá vykrmovala na chatě pavouka. Za tím účelem jsem vždy chytla mouchu, a aby mu neutekla, utrhla jsem jí pro jistotu křídlo.

Chuděru jsem pak vhodila do sítě a čekala, až se pavouk vrhne k ní. Bylo to působivé. Napřed se povystrčil, pak se přihnal, rafnul mouchu a zalezl. Následně čekal, až jed, který jí kusadly odborně podal, začne působit.

Potom ji omámenou odnesl.

Za trámem měl spižírnu. Visela tam spousta much. Mimo jiné vždy i jeden jiný o něco málo menší pavouk. Později jsem se dozvěděla, že ten, koho krmím, je ONA. ON je ten, kdo visí. Velmi prozíravé. :)

V té době jsem nepřemýšlela, jestli to, co dělám, není náhodou týrání, byť jde o hmyz. Je to o principu. A to už vůbec nemluvím o tom, že jsem s bratrancem rovněž na chatě přišla na to, že se moucha po vhození na horká kamna točí dokolečka, až se uškvaří.

Abych byla upřímná, právě hezký pocit z toho zpětně nemám, byť jinou skvrnu na svědomí již skutečně nevlastním. Pokládám se za útlocitnou osobu a dnes bych již „mouše neublížila“.

zJak ale poznat, kdy nerozvážné chování malého děcka může naznačovat pokřivený charakter a nebezpečí do budoucna, a to nejen pro zvířata?

Známe mnoho případů vyloženě krutého chování dětí vůči zvířatům a otřesné případy zubožených koček, psů a jiných tvorů, kterými se někteří neváhají dokonce pochlubit například na internetu.

Kde je věková hranice, kdy si své jednání dítě neuvědomuje?

Případně – existuje nějaký mantinel, za který dítě tak jako tak nejde, je-li duševně v pořádku?

Osobně myslím, že na víc než mouchu bych ani v těch šesti letech prostě neměla.

Poznáme budoucího tyrana?

Jak se ale chová dítě, z něhož by mohl vyrůst duševně narušený a pro společnost nebezpečný jedinec? Jaké indície by měl rodič sledovat? Na co se zaměřit?

„Je to rok od roku jiné a rovněž hodně záleží na tom, jaký model rodiny je v tom kterém případě výchozím,“říká MUDr. Čecháková z dětské psychologické ordinace v Praze a pokračuje.

„Pakliže má rodina například celoročně venku za krk uvázaného psa, jestli je dítě přítomno třeba zabíjení králíků či slepic, pak je logicky citově plošší než dítě, které nikoli.

Tady je dobré přihlížet k tomu, na co je dítě v uvozovkách zvyklé, co kopíruje.

Přesto si myslím, že ve chvíli, kdy si dítě uvědomuje svou vlastní existenci, stává se bytostí, která si uvědomuje i existenci a s tím logicky i možnost smrti či utrpění jiných tvorů.

Možným ukazatelem je také moment, kdy je na dítěti jasně patrné, že ho jeho konání baví, nebo lze vypozorovat, že počínání má jasný cíl působit bolest. Věkem toto limitovat nelze, protože každé dítě se vyvíjí individuálně, ale obecně - dítě školního věku, které jakkoli ublíží zvířeti, lze-li pozorovat záměr, se již nechová zcela normálně a rodič by měl jeho zálibám věnovat zvýšenou pozornost.

U dospívajících jedinců je podobné chování již jasně patologické,“ dodává lékařka.

Sama si vzpomínám, že ve chvíli, kdy moje vlastní dítě neopatrně zacházelo se zvířetem a bylo upozorněno, že to tvora bolí, dalo pozor.

Alice například ve věku kolem tří let zamordovala jednoho křečka a dvě bílé myšky tím, že je tak tiskla, až dodýchali, což ji pokaždé velice trápilo.

Dnes má zvířata ráda, ale samou láskou už je nerdousí.

Naproti tomu mám v živé paměti hošíka od sousedů, který trýznil naši kočku a náramně se bavil tím, že řve. Ve chvíli, kdy jsem mu vztekle vetkla kolíček na zápěstí se slovy „nějak takhle je té kočičce, ty zmetku,“ se sbalil a odešel. Už nepřišel. Ba ani jeho maminka, i když do té doby byla častou návštěvu.

Nevím, co se s ním stalo. Možná je z něho řezník. Možná sedí na Borech.

Každopádně je to na nás, na rodičích.

Ať je dítě sebemilovanější, ve chvíli, kdy si všimneme, že naše ratolest s podivným zalíbením trýzní zvíře a je, jak říká paní doktorka, již schopna své konání rozpoznat, patří zavčasu k lékaři, než udělá něco horšího.

Pokud tomu vůbec lze zabránit.

hadanka

Reklama