Milá redakce,

svým dnešním tématem jste mě přiměli odsunout na chvíli právnické spisy, přestat dumat nad paragrafy a vrátit se ve vzpomínkách k době před sedmi lety, kdy jsem měla rodit. Vybrala jsem si jednu velkou pražskou porodnici, ležela jsem tam pár dní v průběhu těhotenství a byla jsem s přístupem lékařů i sester moc spokojená, tak jsem se rozhodla je poctít tím, že tam přivedu na svět své dítě.

V rámci předporodních vyšetření jsem sice trochu překvapila paní doktorku, která se mě ptala, jestli bude u porodu taky tatínek. "Haha," zasmála jsem se, "s tím byste měli víc práce než se mnou." Možná to paní doktorce připadalo neobvyklé, nicméně to nekomentovala a oznámila mi, že miminko je v pořádku, je už hlavičkou dolů a bude mít hroznou spoustu vlásků.... Tak jsem se připravovala na příchod malého vlasatce nebo vlasatice, nevěděli jsme, čím budeme obdařeni.

V porodnici si mě za pár dní už nechali s tím, že mi porod asi už pár dní před termínem vyvolají z obavy ze zdravotních komplikací. No proč ne, vítala jsem to, přišlo mi to lepší, než aby mě porodní bolesti chytly třeba v metru.

Takže druhý den po nástupu do nemocnice, dva dny před termínem, mi sestřička lupla injekci a v očekávání věcí příštích jsem se uložila na čtyřlůžkovou hekárnu, kde s ostatními nastávajícími matičkami, až na jednu výjimku prvorodičkami, jsme s nadějí i obavami čekaly, co přijde... Nic se nedělo, prckovi se nikam nechtělo, voda neodtekla. Takže v poledne, místo oběda, mi píchli vodu... No, asi tak za půl hodiny to začalo, však to znáte, stahy.... Vrtěla jsem se na balonu, chvíli to pomáhalo, ale po nějaké době už jsem usoudila, že všeho moc škodí a ať to mrně už kouká vylízt ven.
Cinkla jsem na sestřičku, sdělila jí, že už toho mám plné zuby a že chci rodit. Sestřička se smála a odvedla mě vedle na porodní sál. Opatrně mě uložila na lůžko a se slovy "Ještě netlačte, nejste ještě úplně otevřená," hodlala kamsi  odcupitat. Tak jsem jí sdělila, že "netlačím, ale ono to už leze"...
Vytřeštila oči, zaječela na celý sál "Pane doktorééé, rodíméééééééé..." a už to lítalo. Najednou se kolem mně vyrojilo asi milion lidí, no a asi tak za deset minut byl prcek na světě, dral se na svět hrozně rychle.

Mělo mě to už tenkrát trknout, co to bude za číslo....  "Máte krásnýho kluka, maminko, jak se bude jmenovat??".. "Richard.." "Jo tak Ríša.. toho jsme tu dlouho neměli.." Bleskově jsem zaplašila myšlenku,
že manžel chtěl holčičku.....Jenže to krvavé uřvané mrňavé cosi, co mi ukázali, snad nemohlo být moje dítě... Vždyť to bylo sotva větší než panenka... Za chvíli jsem slyšela - "43 centimetrů, 2 kila 88"... Cooooo??
Tohle mrně je moje dítě??? mi letělo hlavou.. pak mi to prťátko přivezli v inkubátoru ukázat... Moje další myšlenka byla -"Ježíšmarja, co já s tím budu dělat, vždyť to s tím vůbec nebudu umět..." V tomhle mém myšlenkovém zmatku Ríšu odvezli na prohlídku a doktor mě zašíval.

"Pane doktore, co tam tak dlouho děláte??? jak dlouho vám to šití ještě bude trvat?? už mě to trochu bolí?".. takhle podobně jsem už oklepaná po porodu prudila chudáka mladičkého doktora.. No teď se divím, že mě tou jehlou pořádně nebodl...

Zůstat dvě hodiny po porodu na sále byla teda fakt nuda. Poslouchala jsem okolorodící holky šťastná, že už to mám za sebou. Najednou ke mně přistoupil doktor a ptá se, jak se cítím. "Nudím se a mám hrozný hlad," já na to... "Žádný problém, sestřička vám v mikrovlnce ohřeje oběd..." Moje srdce a hladový žaludek zaplesaly a za chvíli jsem už v poloze na boku na porodním lůžku do sebe ládovala knedlíky s masem..

Po dvou hodinách mě odváželi na pokoj. Pominu fakt, že lapiduch se mnou dvakrát narazil do zdi, ale nakonec jsme zdárně na pokoj dorazili. Sestřička mě poslala si lehnout s tím, že mi za chvíli pomůže se osprchovat. Mávla jsem rukou, že je mi dobře, sprchování zvládnu sama, hlavně, ať mi ukáže syna... Zavedla mě vedle do sesterny, kde ve velkém inkubátoru ležely tři dětičky. Zůstala jsem neschopná slova. Vedle hodně velké, určitě více než čtyři kila vážící holčičky ležel normálně průměrně rostlý chlapeček - no a vedle, ta moje malá, ani ne tříkilová myška..."Ježíšmarja, co jsem to porodila??" mi letělo hlavou... Sestřička si asi všimla mého výrazu, tak říká: " No jo, on je sice nejmenší, ale je na tom nejlíp, já už vám ho vyndám..."

Kdo jste rodily, znáte to, ten úlevně-radostně-zmatený pocit, když poprvý držíte to svoje malé pískle...
Pískleti je už sedm, chodí do první, a já mám to štěstí, že na zážitky z porodnice, přístupu sestřiček, doktorů a i vynikající jídlo mám jen ty hezké vzpomínky....

mějte se krásně
Susina

--------------------

Milá Susino, moc děkuji..... Tobě i pískleti přeji hodně štěstí.....

A připomínám, že ještě stále nejsem dostatečně vybulená.... Kdo další mě dojme svým rodícím příspěvkem? Těší se

redakce@zena-in.cz