Pocházím z malé vesnice a nemám ráda velkoměsta. Proč? Zkrátka mám pocit, že ve velkých městech je až příliš velká anonymita, která dává různým týpkům pocit naprosté všemohoucnosti.

Ovšem to, že se s chováním vhodným leda tak do nápravného ústavu pro náctileté setkám i v autobuse přímo u řidiče, mi doslova vyrazilo dech a sebralo i poslední zbytky iluzí o velkoměstech.

 

Moji sedmdesátiletou maminku hospitalizovali v nemocnici a jelikož jsem v invalidním důchodu, slíbila jsem jí, že za ní budu den co den jezdit na návštěvy. Tento slib jsem jí dala i přesto, že cesta za ní mi od nás ze vsi trvá více než hodinu a moje nohy už mi opravdu neslouží tak, jak by měly. Ale máma je máma a přeci se kvůli času a svým kloubům na ni nevykašlu, že?

 

A právě hned první cesta za maminkou ve mně nechala jen silné přesvědčení, že město není a nikdy nebude nic pro mě.

 

Autobus, na který jsem čekala, měl asi patnáct minut zpoždění. Nijak jsem nepospíchala, takže mimo toho, že mi byla skutečně hrozná zima, mi to nevadilo. Jenže na zastávce stáli i další lidé, kteří byli evidentně z časového skluzu nervózní a i patnáct minut zpoždění pro ně bylo krutým zásahem do naplánovaného dne.

 

Když autobus konečně přijel a já nastupovala, nemohla jsem přehlédnou nenávistný pohled řidiče, který se na nás díval jako na obtěžující havěť.
Ignorovala jsem ho. Tedy dělala jsem, že si vůbec nevšímám toho, jak při placení lístku na mě řidič zírá a že neslyším, jak si cosi sprostého žbrblá pod fousy.

 

Ovšem za mnou nastupoval muž, jeden z těch, kteří byli ze zpoždění skutečně nervózní a podal řidiči stokorunu (lístek stojí deset korun).

 

„Tak s tímhle si jděte do háje!“ Řidičův hlas neměl moc daleko ke křiku. „Buď mi dáte přesně, nebo si vystupte!“

Muž mu velice slušně odvětil, že by mu rád dal přesnou částku, ale že skutečně drobné nemá.

 

Řidič po něm stokorunou hodil (!) a přikázal mu, ať si vystoupí.

Už jen tón, jakým s mužem mluvil, byl vulgární a podle mě naprosto nevhodný pro řidiče městské dopravy.

 

Toto chování onoho cestujícího dostalo do varu – což chápu. Ukázal prstem na bankovku, která se snesla k zemi jak sněhová vločka, a tvrdým hlasem požádal řidiče, aby  peníze sebral a vrátil mu devadesát korun.

 

Jenže řidič rozhodně neměl v úmyslu ustupovat, či se dokonce omlouvat. Pohodlně se usadil do své sedačky a oznámil, že dokud muž nevystoupí, nebo mu nedá přesně 10,- Kč, nikam nepojede.

 

V tomto okamžiku se do celého sporu pustili i ostatní cestující.

Strhla se hádka a můj pocit byl, že přesně o to řidiči šlo. Vybít si zlost, vztek, zanadávat si.... Možná měl špatný den, možná se pohádal doma se ženou, ale copak může své nálady přenášet do práce a vyřádit se na nevinných lidech?!

 

Jakýsi postarší muž, evidentně naštvaný ze vzniklé situace, po chvíli vstal, vztekle vrazil řidiči do ruky desetikorunu a nabroušeným hlasem se zeptal, jestli už teď můžeme konečně vyrazit.

 

Nakonec jsem tedy za maminkou dojela, ale řeknu vám, nezažít tohle na vlastní oči, snad tomu ani neuvěřím. Říkám si, kam se ztrácí obyčejná lidská slušnost a dobré vychování? Často slyším, jak lidé nadávají na naši mládež, ale ať se rozhlédnou kolem sebe! Vždyť my, postarší lidé se někdy chováme ještě hůř!