Nebo spíš koňovina?
Vlastně divoká koňovina a taky koňová divočina. Jak se Kašpárkovi včera nechtělo běhat, sotva se ploužil, dneska si vyjížďku náramně užíval a běhal by pořád, i když nemusel.
Asi mě mělo varovat už to rodeo, co proběhlo na jízdárně. Cca v šest jsme s Gábi vyrazily pěšmo na jízdárnu, juknout se, jak kamarádka Lucka zkouší Zrzku, zda na ní bude moct chodit jezdit. V kroku vše ok, ale jak Zrzavá začala klusat, bylo na ní vidět, že klus jí teda fakt nebere, že by radši cválala. To jí ovšem nebylo dovoleno, tak se sem tam vztekla, ale dál poslušně klusala. Zrovna, když jsme s Gábi došly k Verče (majitelce Zrzky) a chtěly jí říct, že Lucka jezdí v poho a že ji vezmem s sebou na vyjížďku, Zrzce ruplo v bedně a začla se předvádět. Hopla, nacválala, natryskala, jízdárnu objela snad desetkrát (nutno podotknout, že to není jen tak nějaká mrňavá jízdárna...). Ne a ne zastavit... Nereagovala na pískání, na hlas, na otěže, na majitelku, na nic. Lucka se statečně držela, jenže pak Zrzka zakopla, málem se svalila, a tím Lůcu sesypala. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Ale bylo po vyjížďce.
Tedy... nebylo. Ale šla jsem akorát já a Gábi. Po sedmé jsme se vydali na cestu, koňouši byli už od začátku takoví celí diví, koukali, čeho by se jako lekli, jen aby si mohli aspoň kousek popoběhnout. Takže kde to jen trochu šlo, klusali jsme. Potom jsme dali cvalovku, tentokrát bez mého výletu mezi stromy. To přišlo trochu později, o pár set metrů dál. Sedlo se pomalu ale jistě rozkládá a rozpadá, má bohužel naprasklou kostru, takže se tak podezřele v klusu kinklá, sem tam. A tohle byl zrovna ten případ. Tak divně se chovalo... Soustředila jsem se na sedlo a vypadl mi pravý třmen. 
Kašpar nacválal.
Nepodařilo se mi třmen nabrat, tak jsem shodila i třmen levý, abych se mohla držet oběma nohama stejně. Takže pohoda. Jenže pak se na cestě zjevil chodec s takovejma těma jakože hůlkama na běžky, a na to Kašpi přesně čekal. Na něco (někoho), čeho se může leknout. Napelášil si to mezi mladé stromky. Naštěstí byly ještě dost mladé, takže i ohebné.
Druhé extempore přišlo hned záhy. Tak si to v klidu cváláme, v dálce u kraje cesty sedí velký černý pes, vedle něj majitelka, ani se nehnou, jen stojí a čekají, až projedeme. Ale ne, Kašpárek se samozřejmě zase musel leknout a rozhodl se, že okolo psa prostě nepoběží. To znamenalo, že nepoběží po cestě. Takže opět menší vejlet do lesejka. Tentokrát už ovšem žádné ohebné slabé kmínky, nýbrž pořádně tvrdé vzrostlé stromy. Hráli jsme kličkovanou... Naštěstí jsem to odnesla jen bouchancem do kolene.
Před chvílí jsem zjistila, že jsem si rozřízla od zapínání hodinek zápěstí (jak se mi to povedlo nevim, asi jak jsem vehementně držela otěže, nebo co), vypadám, jako bych se pokoušela se podřezat. No nic.
Přikládám fotku mě a Kašpárka, která sice není aktuální, ale to snad nevadí.
Zdraví benynka
Děkujeme za krásně dramatický popis i za fotku :))).
Tak tenhle typ příběhů znám jak vlastní boty :). Koníci se prostě umí předvést. I huculáci ;). A když fouká, tak jsou vždycky jak diví - úplně to s nima šije, lekají se, poskakují... Jak ten vítr.
Jaká byla Vaše nejšílenější jízda? Napište mi o ní na redakce@zena-in.cz!
Nový komentář