Když o tom opravdu upřímně přemýšlím, nevím, kde je ten pravý původ toho nápadu vydat se do hor s lidmi, které jsem neznala, neměla s nimi společnou minulost ani budoucnost, nečetli jsme stejné knížky, neposlouchali stejnou muziku a důležité nám připadaly rozdílné věci.


Velmi brzo jsem pochopila, že právě tohle bude pro mně těžší, než překonat svůj letitý souboj se závratí, svůj strach z bacilů a mikrobů a naprostou nezkušenost s jakýmkoli táborničením.


Autobus nás vyplivnul jak pecky, uprostřed něčeho, co by se v našich krajích dalo nazvat návsí. Náš majeteček napěchovaný do čtyř batohů se snažili naši dva malincí nosiči sundat ze střechy a na první pohled bylo jasné, že už to je nad jejich síly. Jak mají čtyřem dospělým, zdravým a nejméně o hlavu větším lidem nést jejich pětadvacetikilové bágly tyhle děti? Jak se mám radovat z krás přírody, když za mnou se povláčí dvacetiletý student s dvěma batohy? Koho nám to dali? Nebo že by někdo chtěl ušetřit?
Byla jsem zjevně jediná, kdo si dělal tyhle starosti a byl tak nesmyslně útlocitný.
Když na mé námitky nikdo nereagoval, otočila jsem se přímo na Josefa, ale ten mi zdvořile sdělil, že je to naprosto normální a že si to sami přáli, aby se nemuseli dělit o peníze. Chabě jsem namítala,že si dalšího nosiče sama zaplatím, ale moje stále důraznější námitky jakoby zbytek našeho náhodného společenství ode mne stále více vzdalovaly. Kapitulovala jsem málem se slzami v očích.


Naše výprava se tedy vydala na cestu, která měla trvat čtrnáct dní a náhodný pozorovatel se smyslem pro humor a bez sociálního cítění, by se prohýbal smíchy.
V čele průvodu Josef, ověšený fotoaparáty, v ruce bílou igelitku plnou čokoládových bonbonů roztékajících se v jednu velkou čokoládovou kouli, za ním Eva v apartním kloboučku, oblečena do rafinovaně zbarveného turistického oblečení, Marek s velkým nápisem Horská služba /hned jsem byla klidnější/ a já se slzami na krajíčku nadávajíc do svého diktafonku, který měl být po dlouhé týdny mou jedinou vrbou.


Bože, kdy já už přestanu ve vyhrocených životních situacích myslet na to, že bych je měla zachytit, nebo nějak zpracovat, či uložit si v sobě pro tvorbu doby příští? Stydím se vždycky za sebe, ale přesto mi nedá, abych se na sebe nepodívala hezky z odstupu dnů budoucích. Ani ta nejhlubší bolest mi v tom nikdy nezabránila. Fuj!
Za námi ve stále zvětšující se vzdálenosti se plahočili dva nepálští studentíci, doslova potácející se pod vahou našich zavazadel a okolo hlouček místních chlapců nabízejících jim své služby.
Přibližně po půl hodině všem došlo, že tímhle tempem tu Anapurnu obejdeme za rok a velice neradi mi dali za pravdu. Teda za pravdu. Jak je dobrým českým zvykem, nejlépe je svést všechno na někoho, kdo není nebo nerozumí nebo se neumí bránit. Za všechno samozřejmě mohli naši lakomí nosiči, kteří se nechtěli o svých 150 denně, přepočítáno na českou měnu, s nikým dělit. Bylo mi zle.


Co tu dělám? S kým to tu jsem? Já jsem přece tady, abych se očistila, udělala si v sobě pořádek, abych se zase naučila mít ráda lidi a ne překonávat české vlastnosti, před kterýma marně už léta prchám ve své zemičce. Utíkám před nima z velkého města do menšího a pak do lesa a klidu svého současného domova, ale i tam mi je zášť některých sousedů zanese.
Odměnou za mé celodenní putování je ráj na zemi. Procházíme biblickou krajinou, plnou obrovských šťavnatě zelených stromů, žluté trávy rostoucí jakoby zázrakem z písčité země, kamenných chatrčí a nádherných lidí.
Téměř celou cestu mě provázejí tři kluci z černýma očima, vypadají na deset a je jim od čtrnácti do šestnácti. Chtějí slyšet o zemi z které pocházím, a o níž nikdy neslyšeli. Po cestě mi ukazují nízký polorozpadlý dům, okolo asi dvacet špinavých a neuvěřitelně veselých dětí. Je to škola. Vyučování začíná ve chvíli, když se většina dětí sejde ze všech možných zapadlých koutů, to znamená pokaždé jindy.


Škola tady patří k těm radostným okamžikům dětství, které se tak dá nazvat jenom podle věku, protože človíček v téhle zemi už od chvíle, kdy se postaví na nohy, musí pracovat, nosit a pomáhat vydělávat na těžké živobytí.
Hledala jsem nějaký dárek na rozloučenou, ale měla jsem při sobě jen krabičku mentolových bonbonů v plastikové krabičce. Jeden z chlapců ji ode mne váhavě přijal, rozloučil se, a vzápětí se ke mně vrátil. K čemu ta věc slouží?
Děti, které nikdy neviděly krabičku bonbonů, natož aby je jedly! A to se píše rok 1999.

Jana Paulová

Reklama