Cestou do Paříže jsme se zastavili ve Verdunu.
Je to místo bojů, nám už hodně vzdálené I. světové války
Už moje generace ji pamatuje jen díky vzpomínkám dědečků a babiček.


Např. moje babička v té době skoro zemřela na epidemii španělské chřipky. Děda byl na italské frontě, vedle něj vybuchl granát a děda na dlouhou dobu ohluchl, léčil se v lazaretu Riva di Garda.

Pro strategickou důležitost byl Verdun středem bojů mezi francouzskými a německými vojsky už v letech 1792, 1870, 1873.
V r. 1916 se zde vedla úporná, půl roku trvající zákopová válka.
Bitvy se zúčastnilo několik milionů vojáků z různých zemí.
Jen francouzské ztráty činily 400 000 mužů.
Jak jsme se blížili k Verdunu, jakoby nám počasí chtělo ukázat, jaké to tam vlastně bylo. Z krásného slunného dne se stal opak, zatáhlo se a jemně mrholilo, vznášel se opar… Zastavili jsme se na jednom parkovišti, přečetli orientační tabule a vydali se po lesní cestě. Nikde ani živáčka, kolem nás jen staré zarostlé zákopy.
Území bylo ponecháno až do r. 1977 zcela nedotčené, aby příroda zhojila rány.

Kdysi holé kóty pokrývá les. Jsou vidět pozůstatky palebných baterií, katakomby.
Manžel šel napřed, chtěl se podívat na základ jakéhosi velkého děla, a tak jsem zcela osaměla.
Měla jsem stísněný pocit ... to místo je jistě nabito strašnou energií, tolik zmařených životů. Měla jsem dojem, jakoby byl slyšet tlumený mužský hovor, necítila jsem se tam dobře.

Dále jsme jeli na prohlídku pevnosti Vaux a zničené vesnice Fleury. Cestou jsme viděli ještě Maginotův pomník a zákop, ve kterém při bombardování byli muži pohřbeni ve stoje s nasazenými bodáky.
Na místě zničené vesnice je pamětní deska, kterou věnoval prezident Poincaré, zhruba tohoto znění – Vesnice zahynula, aby zachránila pevnost. Pevnost zahynula, aby byl spasen svět.

Cestou jsme narazili na zvláštní patníky – je to tak zvaná Voie sacrée = svatá cesta. To byla jediná cesta, kudy se v noci mohlo zásobovat bojiště, odvážet raněné – 90 000 tun za týden.
Bojiště bylo zásobováno i úzkokolejkou s kapacitou 2 000 tun denně.
Ve městě i okolí je hodně památek připomínajících válku, několik hřbitovů - dokonce i americký, protože v těchto místech v r. 1918 bojovali i Američné.

 Na těchto místech si člověk uvědomí, jak nesmyslná je válka, bojovalo se půl roku o kopec – dnes leží ladem, bez užitku. A to se přes něj přehnala ještě II. světová válka, ve snaze zvrátit výsledky té první.
Snad spojená Evropa už obdobným nápadům zabrání.

Několik poznámek:
Do Verdunu se dostanete po dálnici A6, cesta je dobře značená.
Všude jsou šipky, máte na výběr mezi 2 okruhy, každý na jiném břehu řeky Meuse.
Potom samozřejmě ještě město, je to staré galské sídliště a posléze římská pevnost. Je tam katedrála z 11. století, klášter ze 14. stol.
V pevnosti (citadelle) je velké podzemí, kde se za války ukrývali civilisté, a byla tam i pekárna.

Návštěvní hodiny bývají od 9-12 a 14-18 hod.
Zavřeno bývá v pondělí.
Pevnosti jsou mimo sezónu otevřeny jen v sobotu, neděli a svátky.      

      
Reklama