Foto: Hedepy
Terapeutka Zuzana Steigerwaldová z Hedepy upozorňuje, že samotná otevřenost nestačí. „Terapie není jen o potížích ani o tom, že je s námi něco špatně, ale o osobním rozvoji,“ sdělila Zuzana Steigerwaldová, čímž naznačuje, že práce s duševním zdravím začíná mnohem hlouběji než u řešení konkrétních problémů.
Podle ní dnes sice existuje větší ochota o emocích mluvit, ale často se pohybujeme spíše na povrchu. Slova máme, pojmy známe, ale skutečný kontakt s vlastním prožíváním nám často uniká. „Mluví se o tom hodně, ale ne úplně osobně,“ vysvětlila Zuzana Steigerwaldová. Tento rozdíl mezi sdílením a skutečným prožíváním je přitom zásadní. Mnoho lidí dokáže popsat, že prožívají stres nebo úzkost, ale už mnohem méně lidí dokáže říct, co přesně cítí v konkrétním okamžiku, kde se to v těle projevuje a co to vlastně znamená.
Kořeny tohoto odpojení sahají hluboko do dětství. Každý člověk se rodí s přirozenou schopností emoce vnímat i vyjadřovat, jenže v průběhu výchovy se učí, že některé projevy nejsou žádoucí. „Když dítě často slýchá neplakej nebo nedělej to, tak se ta emoční řeč začne ztrácet,“ vysvětlila Zuzana. Dítě se postupně naučí, že určité emoce je lepší potlačit, aby nezatěžovalo své okolí nebo neztratilo přijetí. Tento mechanismus je zpočátku adaptační, ale v dospělosti se může stát překážkou. Člověk se totiž nejen odnaučí emoce vyjadřovat, ale přestane je i rozpoznávat.
Emoce však nezmizí. Pouze změní svou podobu a začnou se projevovat nepřímo. „Emoce se pak ukážou jinak, třeba ve formě těla nebo narušených vztahů.“ Člověk může pociťovat dlouhodobé napětí, únavu, podrážděnost nebo nespokojenost, aniž by si uvědomoval jejich skutečný zdroj. Zásadní dopad to má i na vztah k sobě samému. Pokud nerozumíme tomu, co cítíme, ztrácíme orientaci ve vlastních potřebách a často jednáme způsobem, který nám ve výsledku neprospívá.
S tím úzce souvisí i proměna vnímání síly. Společnost byla dlouho nastavena tak, že silný člověk je ten, kdo své emoce neukazuje a všechno zvládne. Tento model je ale podle Zuzany neudržitelný. „Síla není v tom emoce držet, ale dovolit si vlastní zranitelnost.“ Přiznat si vlastní zranitelnost neznamená rezignaci nebo slabost, ale naopak schopnost být k sobě upřímný. Teprve ve chvíli, kdy si člověk dovolí přiznat, co se v něm odehrává, může s tím začít vědomě pracovat.
Velkým tématem je také způsob, jakým se snažíme s nepříjemnými emocemi zacházet. Často se setkáváme s radou „to překonej“, která má člověka povzbudit, aby šel dál. Terapeutka ale upozorňuje, že tento přístup může být kontraproduktivní. „To slovo překonat znamená přetlačit to silou, ale emoce takhle nefungují.“ Člověk se sice může naučit fungovat i přes nepříjemné prožívání, ale tím se problém neřeší. „My umíme přestat cítit, ale ten život se podle toho nezačne uzdravovat.“ Tento vnitřní nesoulad se často projeví ve chvílích, kdy se člověk ocitne sám. Během dne je možné se zaměstnat, odvést pozornost, fungovat mezi lidmi, ale jakmile přijde klid, emoce se znovu ozvou. „Pak ta samota stejně přijde a stejně se potkáme sami se sebou.“ Tento moment může být nepříjemný, ale zároveň je velmi důležitý, protože ukazuje, co zůstalo neprožité.
Zuzana proto zdůrazňuje význam vědomého zastavení. Nejde o to hledat okamžité řešení, ale dát si prostor vnímat, co se děje. „Když se něco děje, je důležité tomu dát pozornost a nebát se, že budu chvíli smutná,“ radila Zuzana Steigerwaldová. Smutek, bolest nebo nejistota nejsou podle ní problémem, ale přirozenou součástí života. To, co potřebujeme změnit, není samotná existence těchto emocí, ale náš vztah k nim. Důležitou roli hraje i sdílení. Mnoho lidí má tendenci své prožívání skrývat, protože se bojí reakce okolí nebo mají pocit, že by měli situaci zvládnout sami. Přitom právě sdílení může přinést úlevu a pocit, že v tom nejsme sami. „Nebojte se říct někomu blízkému, že mi není dobře.“ V některých případech může být důležité obrátit se i na odbornou pomoc, a to i tehdy, když si nejsme jistí, jestli ji skutečně potřebujeme. „Člověk může přijít i s tím, že neví, jestli je terapie pro něj,“ upozornila terapeutka.
Právě obavy z terapie jsou velmi časté. Lidé mají strach z toho, co budou muset říkat, nebo se obávají, že budou hodnoceni. Velkou roli hraje i stud, který souvisí s tím, jak jsme byli vedeni k potlačování emocí. Terapie ale není o tom sdělit všechny detaily života. „Terapie není tolik o informacích, ale o tom, jak jste se cítili,“ vysvětlila Zuzana Steigerwaldová. Klíčové je postupné uvědomování a pojmenovávání emocí, díky kterému člověk začíná lépe chápat své vnitřní procesy. „Když rozumím tomu, co cítím, můžu se vědoměji rozhodovat.“
Zvlášť náročné je pak sledovat, když se trápí někdo blízký. Přirozenou reakcí je snaha pomoci, ale ta může být někdy vnímána jako tlak. Zuzana proto doporučuje citlivý přístup založený na respektu. „Nejdůležitější je mluvit v první osobě – říct mám o tebe starost.“ Takový způsob komunikace nehodnotí ani netlačí, ale otevírá prostor pro důvěru. Zároveň je důležité přijmout, že nemůžeme druhého změnit. „Můžeme jen nabídnout, že jsme tady.“
Celý pohled Zuzany Steigerwaldové tak směřuje k tomu, že duševní zdraví není o dokonalosti ani o absenci problémů. Je to proces, ve kterém se člověk učí rozumět svému vnitřnímu světu, přijímat své emoce a zacházet s nimi. „Nejde o to necítit, ale dovolit si cítit a naučit se s tím pracovat.“ Právě v této schopnosti, být v kontaktu se sebou samým a nebát se toho, co v sobě najdeme, se skrývá skutečný základ duševní pohody.
Zdroje: Autorský článek na základě tiskové konference Hedapy a přednášky Zuzany Steigerwaldové
Nový komentář