Od nepaměti perly člověka fascinovaly. Jsou synonymem bohatství a vysokého společenského postavení. Také reprezentují ženu a její schopnost darovat život; perla je přirovnávána k plodu a lastury, ve kterých vznikla, k ženským pohlavním orgánům. Jsou jim přisuzovány dokonce léčebné vlastnosti.

Arabští a čínští lékaři perly používali k léčení šílenství, epilepsie a také závislosti na alkoholu. Aqua perlata, vzniklá rozpuštěním perly v octu nebo citronové šťávě, byla považována asijskými alchymisty za elixír mládí. Do Evropy se dostávaly z různých konců světa. Dlouhou dobu bylo největším a nejznámějším naleziště perel v Perském zálivu. Už staří Řekové a Římané navštěvovali ostrovy Bahrajn a Hormuz a obchod s perlami se rozšířil podél pobřeží zálivu. Marco Polo popisuje tábory lovců perel mezi Indií a Cejlonem, také své setkání s malabárským králem, jemuž se na krku třpytil náhrdelník ze 104 perel neuvěřitelných tvarů a velikostí. Čínské císařovny se pyšnily tolika perlami, že prý za nocí byla jejich záře vidět na značnou vzdálenost. Kryštof Kolumbus se v lodním deníku zmiňuje o hojnosti perel v Karibiku a podél pobřeží Panamy a Venezuely. V Severní Americe, v mohylách Indiánů, byly nalezeny náhrdelníky z vysoce kvalitních sladkovodních perel.

Existuje několik typů perel produkovaných různými druhy měkkýšů. Drobné sladkovodní, z mořských pak bílé z Perského zálivu nebo například dožluta zbarvené perly pocházející z Austrálie, která je v současnosti největším producentem kultivovaných perel na světě. Nejkrásnějšími a nejdražšími jsou ale polynéské černé perly. Díky své vzácnosti, neobvyklé barvě a vysoké ceně si získaly přízvisko perly královen – královny perel.

O původu perel se dlouhá staletí jen spekulovalo. Až v 18. století bylo zjištěno, že vznik perel je způsoben vniknutím cizorodého tělesa (zrnka písku, kousku mořských řas ap.) do lastury. Perlorodka se jej snaží izolovat, a tak dojde k jeho obalení tenkými vrstvami perleti, tvořené ze dvou složek založených na uhličitanu vápenatém – aragonitu a konchiolinu. Na přelomu 19. a 20. století přišel Japonec Kichimatsu Mikimoto na to, že kulatý předmět vložený do gonády (pohlavní žlázy) perlotvorky bude po určité době obalen perletí.

V době před objevením tajemství umělé kultivace obsahovala černou perlu pouze jedna z 15 000 perlotvorek. Situace se podstatně změnila v roce 1968, kdy byla v atolu Manihi (v souostroví Tuamotu) otevřena první perlová farma ve Francouzské Polynésii, aplikující právě metodu umělé kultivace.

 
Když černá je zlatá
Trochu paradoxně Tahitské černé perly – jak se tyto perly oficiálně nazývají – ani nepocházejí z Tahiti, ani nejsou černé. Široká škála jejich barevných odstínů zahrnuje šedou, zelenou, modrou, purpurovou, zlatou, a hlavním místem jejich kultivace jsou atoly Gambierových ostrovů, 1600 kilometrů na jihovýchod od Tahiti, a souostroví Tuamotu, vzdálené od Tahiti asi 400 kilometrů.

Laguny těchto atolů, s neuvěřitelně čistou vodou bohatou na plankton, jsou posety perlovými farmami, stojícími na pilířích na korálových útesech. Velikost takového podniku se liší od jednoho malého dřevěného domečku se třemi nebo čtyřmi pracovníky, většinou členy rodiny, do několika domků spojených dohromady, ve kterých najde práci až osmdesát zaměstnanců. Vnitřní vybavení je velmi prosté, jen několik pracovních stolů s nářadím, plastové vaničky ke skladování a přenášení perlotvorek a spousta barevných lan. Domky jsou otevřené, a tak jimi neustále profukuje čerstvý vítr, zmírňující zápach rybiny. Pracovní postup mají farmy většinou stejný.

Zhruba v patnácti měsících, když perlotvorky dorostou asi osmi centimetrů v průměru, je každá pomocí speciálních kleští pootevřena. Drobným skalpelem se jí nařízne zadní strana pohlavní žlázy, vloží se do ní nejprve kulička o průměru šesti milimetrů (vyrobená z lastur sladkovodních měkkýšů, většinou z Mississippi), pak malý kousek tkáně jiné perlotvorky tak, aby se kuličky dotýkal (působí jako katalyzátor vylučování perleti). Celá operace trvá jen několik vteřin. Pak jsou lastury provrtány, nylonovými vlákny navázány pod sebe na lana dva metry dlouhá a co nejrychleji vráceny zpět do vody. Na malých farmách jich takto denně zpracují kolem tisíce.

Život na laně
Každá farma má své perlotvorky umístěny jen několik minut jízdy motorovým člunem, v hluboké vodě laguny. Mezi bójkami jsou v pěti až devítimetrové hloubce natažena silná lana, na která jsou pak potápěči pouze s brýlemi a ploutvemi, snad potomky dávných lovců perel, navazována lana s perlotvorkami. Takto zůstanou osmnáct měsíců, během kterých jsou pravidelně čištěny a kontrolovány, než proběhne první sklizeň. Kolem jádra se mezitím vytvoří vrstva perleti, kterou se perlotvorka snaží izolovat cizorodé těleso. Narůstá zhruba o milimetr každý rok. Vrstva perleti kolem jádra černých perel je silnější než u jiných perel. To je způsobeno faktem, že perlotvorka velká vylučuje tři až čtyři mikronové vrstvy aragonitu každý den.      

Úspěšnost farem se pohybuje mezi čtyřiceti a padesáti procenty. Některé perlotvorky nepřežijí vložení jádra, jiné ho odmítnou, také trpí chorobami a mají přirozené nepřátele (ryby a hlavně rejnoky – ti jsou schopni rozdrtit lastury perlotvorek až čtyři roky starých). Z nalezených čtyřiceti perel jich pak je prý jen pět opravdu dokonalých. Ve velkém jsou dodávány obchodníkům v Tahiti. Farmy perly prodávají podle kvality od 10 do 20 dolarů za kus, dál v obchodním řetězci jsou ale ceny mnohokrát vyšší.

Perlotvorky, ve kterých byly při první sklizni nalezeny perly, jsou použity ještě dvakrát. Po vyjmutí první perly je do nich ihned vloženo větší jádro, protože jsou silnější a produkují více perleti v kratším časovém intervalu. Úspěšnost se v těchto případech pohybuje kolem devadesáti procent. Ve volné přírodě by se perlotvorky mohly dožít až třiceti let, na farmách ale po vyprodukování třetí perly většinou končí na talíři pokapané citrónem. Z jejich lastur se buď vyrábějí místní suvenýry, nebo jsou vyváženy na výrobu knoflíků.

Černé perly jsou používány k výrobě všech možných šperků: náhrdelníků, náramků, náušnic, prstenů... Jejich hodnota se určuje podle několika faktorů. Důležitá je velikost, která se pohybuje mezi 8 a 16 milimetry. Existují čtyři tvarové kategorie: kulaté a polokulaté, polobarokní (mající alespoň jednu osu souměrnosti), barokní (asymetrické) a prstencovité (na jejich obvodu jsou viditelné prstence, kolmé na osu souměrnosti). Podle kvality se dělí do čtyř skupin A–D, kdy je určující množství povrchových vad a lesk. Klenotníci hodnotí perly pomocí dvou písmen a číslovky. Perla označená RA 11 je kulatá (anglicky round), kvality A (s vadami na méně než 10 procentech povrchu a vysokým leskem) a její průměr je 11 mm. A cena? Tu snad ani nechtějte vědět…

Převzato z časopisu Lidé a Země

Reklama