Tetovat ano, či ne? Zjistili jsme za vás!

Před nedávnem jsme na našich stránkách společně rozjeli polemiku na téma tetování – jít do toho, či ne? Je to prachsprosté hanobení našich tělesných schránek, nebo estetická záležitost? Jak moc tetování bolí a jak celý tetovací proces probíhá? To jsem pro vás zjistila…

Vaše nedávné rozporuplné názory na tetování mne inspirovaly natolik, že jsem si v jednom pražském tetovacím salonu sjednala schůzku s tím, že bych byla velmi ráda, kdybych mohla být přítomna samotnému tetovacímu procesu a vidět na vlastní oči, jak to celé vlastně probíhá. Majitelé mi vyšli nebývale vstříc a hned druhý den jsem se dostavila na místo činu. Slečna, kterou tetování zrovna čekalo, s mou přítomností k mému překvapení nadšeně souhlasila, dle svých slov byla ráda, že nebude v „osudnou“ chvíli sama. „Vůbec mi to nevadí, že tady slečna bude, super, aspoň na to nebudu sama, přiznám se, že se docela bojím, ale už jsem se pro to jednou rozhodla, není zkrátka cesty zpátky!“ smála se milá drobná černovláska jménem Anna (28), kterou v následujících minutách čekalo její první tetování v životě. „Vybrala jsem si květ ibišku, chtěla bych si jej dát pod levé prso v oblasti žeber, společně s mou tatérkou Bertou jsme si řekly, že to bude nejlepší místo, když budu potřebovat, vždy jej bez problému zakryji,“ vysvětlovala mi Anička, která pomalu ulehala na lůžko, a já jsem ji obdivovala, jelikož nejevila skoro žádnou známku strachu.

^{Zdroj Foto: Facebook}

„Aničku to bude asi trochu bolet, ale žebra jsou ještě dobrý! Nejhorší je tetování kolem nártu, to je skoro na smrt,“ začala mi vysvětlovat tatérka Berta, která se právě chystala ke svému dalšímu uměleckému výkonu. Anička si poslušně lehla na pravý bok, lehce třesoucí se rukou si vyhrnula tričko - strach už na ní byl přece jen patrný. „Kdyby to bylo až moc bolestivé a nezvládala jsi to, stačí říct! Jdeme na to?“ zeptala se před výkonem Berta, která už v daný okamžik svírala v rukách tetovací strojek. „Jasně, jdeme, ať už je to za mnou, těším se,“ odpověděla odhodlaně Anička, a Berta se tak poprvé jejího těla dotkla tetovací jehlou. Kupodivu to s Aničkou ani nehnulo, snažila jsem se co nejdůkladněji sledovat Aniččinu mimiku tváře, ale zdála se mi být úplně v pohodě.

Abych pořád na slečny jen takříkajíc necivěla, rozhodla jsem se, že se na chvíli po celém salonu porozhlédnu. Společně s námi bylo v jedné místnosti dalších pět lidí, kteří se také, jako Anna, rozhodli, že si nechají od profesionálů své tělo zkrášlit. Mnozí z nich byli zkušení, slečna, která seděla kousek od nás, měla pokérované obě ruce a zrovna se svou tatérkou rozebírala návrh další kérky. Muž sedící asi dvacet metrů od nás zase naprosto v klidu klábosil s dalším pracovníkem studia, zatímco on mu vytvářel na jeho ruce pro mě poněkud neidentifikovatelný ornament. V tu chvíli jsem si začala připadat, jako že je tetování vlastně úplně přirozenou věcí.

„Au! Tohle bolí, ty měkký tkáně, ty sou úplně nejhorší!“ hlesla mírně roztřeseným hlasem Anička, a když jsem se otočila zpátky na ni a na slečnu Bertu, byla jsem v šoku! Za tak malinkou chvilku stihla Aničce vytetovat skoro celý jeden květ. „Teda Berto, to je rychlost! To mi chceš říct, že tohle jsi zvládla za pět minut?“ zeptala jsem se Berty, která mi se smíchem a rázností v hlase odpověděla. „Že váháš! To jde rychle, přece tady nebudu slečnu trápit!“ Anička chvilkami sice bolestí přivírala oči, a tak jsem se snažila s ní komunikovat, aby přišla na jiné myšlenky, ale tvářila se poměrně statečně a vlastně jsem ani nevěděla, jak by její bolest mohla má slova zmírnit „Aničko, začíná to vypadat luxusně!“ pronesla jsem jejím směrem. „Fakt? No  to jsem ráda, protože mě to teď už docela bolí, ale jak vidíš, neumírám,“ usmála se, a když si všimla, že bedlivě sleduji její kapesník, který žmoulá v ruce, dodala: „Myslela jsem si, že budu třeba i brečet, ale tak moc to rozhodně nebolí!“
„Co bys brečela, seš holka statečná, ještě pár minutek a budeme hotovi!“ dodala Berta, která Aniččino žebro tetovala s nezvyklou rychlostí a já jsem jen žasla nad tím, že celý proces vypadá, jako by Berta kreslila při hodině výtvarné výchovy tuší. Jen s tím rozdílem, že tato tuš vydrží na slečnině těle do konce jejího pozemského bytí. „Tak a hotovo!“ zvolala asi po čtyřiceti minutách Berta a Anička se začala pomalu zvedat. „Jak to vypadá? Jak to vypadá?“ ptala se mě nedočkavě a pospíchala k zrcadlu. „Nelekni se, teď to máš červený a určitě ti to ještě nateče, ale horší už to rozhodně nebude,“ instruovala Aničku Berta.

^{Foceno 5 minut po dokončení}

„Aničko, určitě to za to stálo, vypadá suprově!“ ubezpečila jsem v jejím rozhodnutí slečnu, na které bylo znát, že je štěstím bez sebe. „Skvělý! Za tu bolest to rozhodně stálo, i když jsem si teda myslela, že to bude horší, připravovala jsem se i na pláč,“ smála se do zrcadla pyšná Anička, zatímco jí Berta její novou kérku vydesinfikovala a přikryla malou fólií. „Tu fólii si tam nechej do zítřka, připrav se na to, že se ti to může zapařit a možná ti bude z místa téct lymfa a barva, ale nebývá to až tak časté, hlavně si to pak maž mastičkou, kterou si teď u mě koupíš, nezanedbej to, ale stačí tak 2-3krát denně. Kdyby se cokoliv dělo, dej mi vědět,“ rozloučila se během placení s Aničkou Berta a já jsem se společně s ní vydala ven ze salonu, kde jsme se dohodly, že mi po týdnu zašle zprávu, jak její rekonvalescence probíhala.

Jak jsme se domluvily, tak také Anička učinila, asi za deset dní mi přistál ve schránce e-mail: „Ahoj Veru, jak jsme se domluvily, posílám ti info o tom, jak se mi kérka hojí. Je to naprosto v pohodě, skoro nic mě po tetování nebolelo, jen jsem si nemohla na žebra lehout, ale počítala jsem s tím, takže pohoda. Po sejmutí fólie jsem si místo vydesinfikovala mýdlem, a to bylo vše. Od třetího dne mě začala pokožka trošku táhnout, tak jsem si místo mazala B-panthenolem a pak se mi kůže začala pomalinku vylupovat. Díky fólii mi nevznikly žádné stroupky, takže to bylo úplně bez problému. Dnes už ti tedy můžu poslat mé tattoo v plné kráse. :) Všem, kteří o tetování přemýšlí, chci tímto vzkázat, ať s ničeho nebojí a jdou do toho! Jen je potřeba si hodně dopředu rozmyslet, co člověk chce, aby si nenechal vytetovat kdejakou blbost....“

_{Po 10 dnech}

Co říci závěrem? Samozřejmě chci v první řadě poděkovat skvělým dámám Bertě a Aničce za neuvěřitelnou ochotu a spolupráci a také to, že mi nyní nezbývá nic jiného než si důkladně vybrat motiv, kterým si nechám zkrášlit svůj kotník, jelikož obavy a veškerý strach z tetování se k nevelkému nadšení mého blízkého okolí zcela rozplynuly...

Čtěte také:

• Tatérka Julia Chochola: Tetování jsem trénovala na mladším bráchovi
• Moje dcera má další tetování. Kam to půjde dál?