Příběh jedněch bruslí začal před mnoha lety, když moje teta, coby malé dítě, napsala dopis Ježíškovi. Moc si přála dostat brusle. Tehdy peněz nazbyt nebylo, ale přesto se rodiče rozhodli toto přání a několik menších splnit. 

Nadešel očekávaný Štědrý den a také rozbalování dárků pod stromečkem. Všechny krabice i krabičky byly vybaleny a brusle nikde. Nemusím popisovat, jak byla teta zklamaná. Když spolu s mým tatínkem usnuli, začalo velké hledání. A nic. A další dny a další dny...

Uběhlo pár měsíců a s tím, jak se blížily Velikonoce, tak se na dobře schované brusle pozapomnělo. Naše babička měla ráda o svátcích načančaný byt, a tak šla do skříně pro velikonoční ubrus. Při tom, jak jej vyndávala, zahlédla ve skříni nějakou povědomou krabici. Ano, byl v ní tolik toužebně očekávaný vánoční dárek její dcery - brusle.

Po sněhu a ledu ani památky, a tak si musely počkat na další zimu. Ale tím jejich příběh nekončí.

Za třicet let po jejich slavném nalezení jsem je dostala já. Bruslilo se v nich báječně, až do té chvíle, než jsme se rozhodli (se svým tehdy přítelem a dnes manželem Petrem) zakončit silvestrovskou oslavu bruslením. Pečlivě vybaveni jsme se vyrazili na nedaleký rybník. Asi po půl hodině jsem našla na ledě šroubek. Ukázala jsem jej Petrovi a se slovy „Který blbec tu hází šrouby?“ jsem jej zahodila. Za chvilku našel další šroubek Petr a také jej zahodil. Když byl objeven pátý a mně upadl u jedné brusle nůž, bylo nám jasné, že šroubky jsou moje. A protože se nám nechtělo domů, vozil mne a nebo tlačil Petr na jedné brusli. Často si na to vzpomeneme. Už proto, že to byl první společný úsměvný zážitek. Po něm jich následovalo mnoho (asi je přitahujeme).

Možná že ještě napíšu Ježíškovi, jestli by mi nedonesl nové...

VerkaH

Děkujeme za pěkný příběh a posíláme za něj 500 bodů do VVS.

Reklama