Tak už se to na nás zase valí ze všech stran.

Ještě jsme se ani nestačily vzpamatovat z těch minulých, už nám vánoční běsy opět dýchají za krk.

 

Plastoví pupkatí Santa Clausové už se vznášejí mezi blikajícími řetězy, naleštěnými skleněnými koulemi a nazdobenými vánočními stromy v obchodních centrech.

 

Všechno to na nás tou zlatou nádherou křičí, že je nejvyšší čas nakupovat a plnit nenasytná přání.

 

A tak opět začíná houstnout obyvatelstvo v obchodech, na ulicích, v dopravních prostředcích.

Opět začíná stoupat předvánoční šílenství, nervozita a stres se šíří jako mor.

 

Je vůbec možné se v takové atmosféře na Vánoce těšit?

 

A jsou to ještě vůbec ty svátky klidu a míru?

 

Když není stromek zavalen třpytivými balíky, že mu sotva kouká špička, nejsou to správné Vánoce.

Když lednice nepraskají ve švech, stoly se neprohýbají žrádlem a my neztloustneme minimálně o pět kilo, nejsou to správné Vánoce.

Je to jen jednou ročně, tak proč si pořádně neužít?

 

Začínám Vánoce nenávidět.

 

Proměnily se v obludnou konzumní nestvůru, která sežrala veškerou poezii a kouzlo.

 

Jediný rozumný důvod, proč je ještě toleruji, jsou moje děti.

 

Jedině kvůli nim stojí za to vrhat se střemhlav do zdivočelého davu s cílem pořídit nějaký dárek.

Jedině kvůli nim kupuji každý rok živý stromek a utěšuji se myšlenkou, že dám tak alespoň smysl jeho předčasnému skonu.

Jedině kvůli nim patlám několik druhů cukroví, i když vím, že se sní ještě před Štědrým dnem.

 

A jedině kvůli nim to všechno sbalíme, napěchujeme do auta včetně psa, morčete a zakrslého králíka a ujedeme do prochladlé pastoušky v podhůří Krkonoš.

 

Protože jedině útěkem z města se dají Vánoce přežít ve zdraví duševním i tělesném.

 

Ráda překousnu mytí v lavoru, myší trus i přimrzlý zadek k latríně.

 

Za tu zasněženou krajinu a iluzi poklidných Vánoc mi to rozhodně stojí.

Reklama