Nedávno u nás zazvonil můj bratr se svým kocourem v náručí: „Nechám ho tady jen na pár dní...“. Tím okamžikem skončily časy, kdy se o našem 2 + 1 dalo mluvit jako o klidné domácnosti. Kocourek osídlil regál v prádelníku mojí dcery a týden tam nikoho nepustil. Byla jsem ráda, že jsem měla ještě nějaké prádlo na šňůře, protože jinak by asi moje dítě nemělo co na sebe. Po tomto přijímacím období nám kocour laskavě dovolil sem tam si do skříně pro něco dojít, ale i tak se nám hlasitým mručením a prskáním snažil dát najevo, kdo je tu pán. Nejhůř absolvovala přijímací pohovor naše kočka, která mu s dobrými úmysly nosila hračky a jídlo, ale s řevem a nakousnutým uchem se vracela s nepořízenou.
Pak to ti dva dali dohromady a začali podnikat společné noční výpravy do kuchyně. Jednou měli něco na práci ve skříni s kořením a přitom převrátili třílitrovou zavařovací sklenici s medem. Sladká lepkavá hmota vesele tekla ze skříňky na pracovní desku kuchyňské linky a z ní zase na podlahu. Roztomilé kočičky zřejmě měly nutkání stále se přesvědčovat, že se dílo zdařilo, takže rozťapkaly med po celém bytě. Taky se mi asi se mi chtěly hned v noci pochlubit, takže byl med i na koberci v ložnici a v mojí posteli. Prostě medová spoušť.
Po zjištění škod jsem oba provinilce marně hledala v jejich pelechu, chtěla jsem si s nimi o tom trochu pohovořit (zmlátit je, až zmodrají). Nebyli k nalezení. Jen v komoře jsem zahlédla dva páry svítících kočičích očí (leda, že by to byl zmutovaný zbloudilý netopýr s dvěma hlavama). A nejsem si tím úplně jistá, ale myslím si, že se mi chechtali.
Reklama