Těšíte se na příběhy spojené s láskou? Balíček s lahodnými pralinkami Ferrero získávají…

B.H.
Láska má mnoho podob. O Valentýnu si nejvíce připomínáme lásku, která je spojená s jiskřením (v tradičním pojetí) mezi dvěma lidmi opačného pohlaví. Tento svátek do některých vztahů přináší možnost odměnit jeden druhého něčím milým... I když co bychom si povídali, nejkrásnější je umět potěšit drobností toho druhého jen tak. Já bych ale ráda krátce napsala o tom, která láska mne v poslední době zaujala mnohem více. Je to láska, která se neprojevuje čokoládou nebo květinami. Je to láska k někomu, která už vlastně nic neočekává. Je to láska k slábnoucímu nebo umírajícímu člověku. Tahle láska na první pohled nemusí být vůbec vidět. Ale rozhodně splňuje všechny podmínky lásky. Vidíte jen toho druhého a nehledě sami na sebe uděláte pro toho druhého první i poslední. Tím největším darem v tomto vztahu je čas. Čas, který věnuje společnému povídání, procházce nebo pomoci se základními potřebami. Poslední dobou, když vidím, jak mi před očima stárne moje milovaná maminka, která za dva měsíce oslaví 80. narozeniny, uvědomuji si, že láska se nejvíce projevuje v času, který je člověk schopen věnovat. A tak největšího Valentýna vidím na ulici, když osoba veze starého člověka na vozíčku a nebo když je 24 hodin denně k dispozici člověku, který už není schopen se o sebe postarat. Všichni lidé, kteří to zvládli, jsou mým vzorem.

J.B.
Když se po vsi rozneslo, že bude mše s místní rockovou skupinou, nechtěli jsme tomu věřit. V neděli ráno jsem si oblékla nový černý minikabátek a na hlavu „připlácla“ baret, co mi pletla maminka. V kostele jsem zaujala takové místo, kde jsem měla přehled o tom, co se děje na kůru. Kluci chvíli ladili a pak se kostelem rozezněla zcela jiná hudba než ta „varhaní“... Občas jsem koukla nahoru a najednou se mé oči setkaly s krásně modrými neznámého kytaristy. Moc hezký, delší vlnité vlasy a oči jak obloha po dešti. Párkrát se naše pohledy spojily, a to bylo vše. Byla jsem jím okouzlená. Víckrát jsme se neviděli.

Až... Nastoupila jsem na střední a jednou, když jsme měli „laboratorky“ v chemickém kabinetu, otevřely se dveře a s velkým randálem vběhl do třídy neznámý kluk. Byl to on, můj krásný modrooký kytarista. Zarazilo jej, že mne vidí. Nebyl čas na seznamování. Další den mi poslal po kamarádovi lísteček, že se mu moc líbím. Tak začala naše studentská story. Stala se z nás nerozlučná dvojka až do doby, kdy on již dostudoval a šel dál na „farmácii“ a já ještě 2 roky „odtáčela“ na gymnáziu. Naše setkání řídly, on si našel lásku v krajském městě a já se „natruc“ vdala. Nakonec jsem byla v manželství celkem šťastná. Ale nikdy jsem nezapomněla.

Po více jak 40 letech jsem navštívila městečko, kde jsem studovala. V té době jsem už byla vdova, děti dospělé. Vstoupila jsem do malé lékárny na náměstí, potřebovala jsem nějaké vitamíny. V zamyšlení jsem u pultu luštila z papírku, co jsem chtěla koupit. „Nechcete půjčit brýle?,“ ozvalo se přede mnou. Stála tam moje dávná studentská láska. Zcela bělovlasý pan Magistr s krásnýma modrýma očima.Ty nic neztratily ze své modři. I hlas zůstal stejný... Nepoznal mě hned, to až se naše pohledy setkaly. Ucítila jsem zvláštní chvění, srdce jsem měla najednou až v krku. Vyměnili jsme si telefony a e-maily, protože se začali trousit další zákazníci.

Napsal mi hned druhý den. Popsal svůj život v kostce. Byl rozvedený, děti dávno z domu. Asi měsíc jsme si psali, také si popovídali formou videohovorů. Pak navrhnul setkání. Blížil se Valentýn, i když někdo řekne, to je svátek pro mladé zamilované... Kdepak, i my, ti letitější, máme nárok prožívat pozdní lásku, vzpomínat... Setkali jsme se v kavárně, dostala jsem krásnou kytici růží a polibek, na který jsem čekala víc jak 40 let. Od té doby se pravidelně scházíme. Někdy u něj, jindy u mě, chodíme spolu na procházky, do kina, divadla, na výlety. Někdy spolu sedáváme u ohně a on mi hraje na kytaru. Opět se blíží Valentýn, Ondra zamluvil wellness na horách a já už tuším, jaká bude otázka večera a také vím, co mu odpovím, bude to zcela jistě - ANO!!!

K.K.
V mrazivém únoru mě zasáhla jiskra. Psal se rok 1982, na obchodce jsme měli v únoru jarní prázdniny, chodila se mnou do třídy kamarádka Karin, která dojížděla do školy z jiného města než já a pozvala mě na pár dní k ní na návštěvu. Pobyt u kamarádky byl doma schválen a já vyrazila vstříc novým zážitkům. Hned po příjezdu mi ukázala nejhezčí místa svého města a jelikož jsme při tom dost promrzly, navrhla zajít na čaj a ohřát se do kavárny. Jenže její oblíbená byla zavřená, a tak jsme musely jinam. Když jsme vešly do vstupní haly, u šatny stáli dva chlapi oblečení a připravení k odchodu, ale když uviděli známou tvář, což byla Karin, mimochodem cítila jsem, že i mě sjeli rychlým pohledem, dali kabáty zpět šatnářce a vrátili se s námi do vrchního patra, kde byla krásná prostorná kavárna. Byly to příjemně strávené hodiny. Vyprávěli nám historky a čas utíkal hrozně rychle. Doprovodili nás ke kamarádce domů, kde jsem se Karin svěřila, že se mi jeden z nich líbí, a protože už bylo hodně pozdě, šly jsme spát.

Druhý den hned po snídani se ozval zvonek a dole pod balkonem stáli naši známí, a jestli nechceme s nimi strávit den na horách. Rodiče kamarádky nebyli proti a my taky ne. Byla to nádhera, řádění na sněhu, pozvánka na oběd, no prostě super prožitý den. Následující dva dny pokračovaly v podobném duchu, ale pak se dostavil smutek, blížila se hodina mého odjezdu. Jaké ale bylo mé překvapení, když pro mě můj sympaťák přijel a odvezl mě domů. Pomohl s taškou, dal mi první pusu a zašeptal: „brzy se uvidíme, krásko“. Byl o osm let starší, pracoval v kanceláři a jezdil za mnou hodně často. Na podzim mne požádal o ruku, před Vánocemi byla svatba, o rok později se nám narodila dcera o pět let později syn a letos to bude 40 let, co jsme spolu.

P.D.
Původně jsem na tu akci ani neměl jít. Sestřenice měla koupené lístky na zábavu a její přítel náhle onemocněl. Bylo jí líto nechat lístky propadnout a neměla nikoho, kdo by jejího přítele nahradil. A tak se mi jí zželelo. Nebyl jsem na takovou akci vůbec připraven, i oblek jsem si musel půjčit od kamaráda. „No, je ti trochu větší. To ale sepneš špendlíkem a sako si necháš pro jistotu zapnuté,“ komentoval Jirka, když mě viděl v plandavém hávu. Nic lepšího jsem neměl, a tak jsem musel jít v tom, co mi nabídl. Vůbec jsem se tam necítil. Sestřenice, která chodila na podobné akce často, si hned našla kamarádky, se kterými tokala. Mě využívala jen na tanec. Poskakoval jsem vedle ní jako kamzík. Zatímco ona byla zkušená tanečnice, já teprve začal chodit do tanečních. Má sestřenice, o tři roky starší Markéta, mě navíc v botách na podpatcích převyšovala o několik centimetrů a váhově to bylo ještě horší. Já byl tehdy tintítko. Připadal jsem si jako mávátko, s kterým si pohrává větřík.

V jedné pauze jsem zmizel ze sálu směr toaleta. Už jsem byl téměř na oné místnůstce, která mě měla vysvobodit, když mi něco prasklo v pase a mé kalhoty se sesunuly k zemi. Myslel jsem si, že jsem na chodbě sám, ovšem tiché ženské hihňání mě vyvedlo z omylu. V jednom rohu stála dívka, zjevně jedna z návštěvnic akce, kterou můj problém hrozně pobavil. S ostychem jsem si natáhl kalhoty zpět k pasu. Ty se ale opět hrnuly k zemi. Špendlík povolil, někam se zakutálel, a kalhoty nechtěly držet. „Můžu vám pomoci?,“ zeptala se dívka. „Jak mi chcete pomoci? Další špendlík nemám.“ „Mám něco lepšího. Jestli se ale vaše dívka nebude hněvat,“ odpověděla a vyndala z malého drdůlku sponku, kterou mi sepnula kalhoty. Zabralo to. „Myslím, že sestřenice se zlobit nebude,“ usmál jsem se a poděkoval. „Jak vám ale sponku vrátím?“ „Třeba se nějak domluvíme.“ „Jestli to ale nebude vadit vašemu příteli?,“ vrátil jsem dívce otázku. „I já si myslím, že bratr nebude proti.“ Po zbytek akce jsem tancoval jen s Janou. Stihli jsme se domluvit, jak a kdy jí vrátím její sponku a oplatím jí její pomoc.

Nakonec jsem byl za akci rád, i za velké kalhoty. Kdo ví, jestli bychom si tak všimli jeden druhého. Já vrátil sponku hned následující víkend, pozval jsem Janu na večeři a od té doby už mi vařila jen ona. Po čase jsme se stali manželi a jen s úsměvem vzpomínáme na to, jak jsme se před časem poznali. „Myslím, že dnes bys už špendlík ani sponku nepotřeboval,“ usmála se nedávno Jana, když jsme po letech stáli zase na parketu. Mé bříško je důkazem, jak se mám dobře, protože láska prochází i žaludkem.

P.B
Dobrý den, já se také podělím o romantický zážitek, který jsem mohla zažít díky mému muži. Myslím, že nic tento čin a dárek v jednom už nepřekoná. Od manžela jsem v minulosti na Valentýna dostala krásnou dózu s ručně psanými 365 důvody, proč mě můj manžel miluje. Na každý den jsem měla jednu ruličku, na které bylo vyznání, nebo vzpomínka toho, co jsme spolu prožili. Můžu vám říct, že jsem se u rozbalování ruliček i hodně naplakala, něco tak krásného mi snad nikdy nikdo nedal, vlastně nic tento dar už asi nepřekoná. 

Děkujeme za vaše krásné příběhy a posíláme sladký balíček, ve kterém najdete oblíbené a skvělé Raffaello, Ferrero Rocher, Mon Chéri, Pocket Coffee a Giotto.

Čekat vás bude valentýnská edice Raffaello s oplatkou zdobenou strouhaným kokosem s celou mandlí uvnitř, ale i klasické balení křupavých pralinek Ferrero Rocher z mléčné čokolády a lískových oříšků, Mon Chéri s třešní a likérem v hořké čokoládě, Pocket Coffee se 100% kávou arabica v hořké čokoládě a Giotto, pochoutka z křupavé oplatky a jemné náplně z mléka a lískových oříšků.