Foto: Profimedia
Pořad Mise nový domov, ve kterém jste pomáhali rodinám v nouzi s novým bydlením, už skončil. Jak na něj vzpomínáte?
Covid změnil spoustu věcí, a když člověk získá určitý odstup, tak by chtěl třeba některé věci jinak, takže se bohužel moje cesta a cesta kreativní producentky rozešly. Ale jak je vidět, vše je jak má být, protože vzniká Ztracená rodina. Každopádně s některými rodinami z Mise nový domov jsem stále v kontaktu a ráda na ně vzpomínám.
Teď tedy k novému pořadu. Co jste si první představila, když se řeklo Ztracená rodina?
Ten název vznikl později, než jsem znala obsah toho formátu. Takže jsem od začátku věděla, o co se jedná. A věděla jsem, že je to o poznání pomalejší vyprávění, než je pro komerční televizi typické. A to mě na tom i fascinovalo. Ztracená rodina je každopádně nejlepší možný název z asi pěti, které přicházely v úvahu.
A je třeba nějaká ztracená rodina, kterou byste chtěla najít vy?
Já bych řekla, že znám všechny své příbuzné, nebo alespoň vím, kam ty větve směřují. Ale potom, co dělám od října minulého roku Ztracenou rodinu, tak bych se nerozpakovala požádat Mirka, genealogy a celý tým o pomoc při hledání. Zatím ale ve svém životě nic takového nemám.
Už to tedy bude skoro rok, co Ztracenou rodinu točíte. Je zde nějaký příběh, který vás nejvíce dojal?
Všechny. Mohu zmínit třeba bratry, kteří se neviděli 55 let. To je ohromný kus života. A ne na sklonku, ale ve velmi pokročilém věku se posléze potkávají a ani nejde popsat, co mezi těmi dvěma lidmi probíhá. Anebo tam je příběh Kristýnky – mladé holky, která hledala svoji maminku a nedozvídá se úplně hezké věci, ale statečně čelí pravdě. Ztracená rodina je totiž docela i syrový pořad. Není to americká show.
Foto: TV Nova
Ty příběhy bývají hodně emotivní. Jak zvládáte emoce vy, jak s nimi pracujete?
Já je mám jako běžnou součást své pracovní náplně ve smyslu, že k nim cítím vždycky pokoru a respekt. Ne k těm svým, ale k těm emocím toho druhého člověka. Od nich se vše odvíjí a řídí. On je pánem té situace. Já jsem naslouchátor, já jsme asistent, já nejsem hybatel věcmi. Docela s tím umím pracovat ve smyslu, že mě to neničí potom, když se vracím z natáčení domů, ale motivuje mě to k přemýšlení nad tím, jestli jsem třeba nezapomněla někoho obejmout. Nebo jestli nemám někoho zavolat a říct mu: „Mám tě ráda.“ A doufám, že tohle bude cítit i divák.
Je něco, co vás dokáže nabít, když se domů vrátíte po takovém emotivním natáčením dnu domů?
Nepořádek. Nepořádej, kterej mám vždycky doma.
Jakože jdete uklízet?
Jasně.
Co je pro vás smyslem života? Někteří ho hledají právě v nalezení těch správných druhých.
Já myslím, že smyslem je žít. A dost možná se v té odpovědi budu za nějaký čas lišit, ale teď v této situaci ve svém věku si myslím, že je smyslem žít. Žít to dobrý i špatný a nějak se prodírat životem s největší možnou nadějí, že dělám věci tak, jak je cítím.
A vidíte, smyl života tedy třeba i v pomoci druhým? Vaše pořady jsou většinou o tom, máte svojí nadaci…
To s tím samozřejmě souvisí. Ale já to nepovažuji za něco výjimečného. Myslím si, že to je běžná součást našich životů. A že ta pomoc nemusí být velká, jsou to drobnosti. Třeba někomu upadne telefon a vy vidíte, že je to starší člověk, tak mu ho podáte. V uvozovkách jsou ro kravinky, ale i to je ohromná pomoc. Nebo s někým sedím, stojím a zeptám se, jak se má. A nemyslím to jako komunikační frázi, ale opravdu mě to zajímá.
Vzpomenete si teď třeba na nějaký okamžik, kdy někdo pro vás udělal něco, že to byla maličkost. Ale vás to opravdu hodně potěšilo?
To jsou tisíce věcí, za co jsem vděčná. A třeba to dělají úplně cizí lidi. Stačí, že se na vás usmějou a nevysvětlují svůj úsměv, ale prostě vám ho věnují.
Foto: Profimedia
A když to vezmu obráceně. Kdy jste naposledy udělala vy dobrý skutek?
Já doufám, že svou trpělivostí přináším dobré skutky doma. Protože jsem velice trpělivá. A teď, když je dcera v pubertě, tak myslím, že je to velká deviza. Jinak mám nadační fond a tam se snažíme pomáhat lidem, kteří to potřebují a kteří nejsou vhodnými adepty do Mise nebo do nějakého televizního pořadu. Tam se hodně učím a doufám, že jsme pár lidem už pomohli.
Říkala jste, že je dcera v pubertě. Jaký máte vztah, když je v tomto věkovém období?
Krásnej.
A jste spíše kamarádky, nebo se snažíte držet se role matky?
Takhle, já jsem hlavně rodič! Já bych ráda řekla, že jsem hlavně kamarádka, ale jsem rodič s trpělivostí a pochopením. Rozhodně nic nehrotím, ale jsem docela důsledná.
Svěřuje se vám dcera v tomto věku?
Určitě, ale třeba vím, že mi říká tak 80 %. Dvacku si nechává. Ale já nějak tak intuitivně tuším, kterou.
V zimě jste dávala na Instagram, že váš syn odjíždí do zahraničí na dlouhou dobu a stále tam je. Jak jste zvládla tohle odloučení a jak to zvládáte teď?
Úplně krásně. Mě až zaráželo, že kteří lidé měli pocit, že by člověk měl trpět. To vůbec ne. Já hlavně vidím, jak mu to svědčí. Kdykoliv s ním mluvím, vidím, že je spokojenej. Jestli on si ten život poskládá podle sebe, tak to je vrchol té východy, když se o sebe umí postarat sám.
Takže vám zas tak moc nechybí?
Samozřejmě, že mi chybí. Ale já myslím, že my mu taky chybíme. Není to to téma, které bychom probírali. On mi už o svém životě vypráví, už to není to, co já vidím. On mi říká: „Mami, byl jsem tam, zažil jsem tohleto.“ To jsou pro mě nádherný okamžiky. On byl vždycky hodně samostatnej a já jsem si moc vážila toho, že se svěřuje, že říká věci tak, jak je cítí. Ž emu za to stojím. Ale vážím si i teď toho, že už nevolá tak často. Že je evidentně při síle, že mě nepotřebuje.
Foto: Profimedia
Jaké máte prázdniny? Jsou spíš pracovní nebo stíháte i odpočívat?
Stále doděláváme Ztracenou rodinu, takže neplánuju výlety. Ale já poslední léta málokdy někam vyjíždím. Občas jsme si dala týden na Valašku a chodila do kopců. To letos nevyjde. Ačkoliv ona dovolená je i den volna. I to je super. Já si vím rady.
A co tedy děláte nejraději, když máte den volna?
Nejdřív se dobře vyspím, skvěle jím, pak chodím… a nedělám nic!
Takže ráda chodíte. Máte ráda dobrodružství, objevování?
Já ráda chodím, je to pohyb, který mě naplňuje. Jako kuřačku mě neomezuje, udejchám to a cítím se po tom skvěle.
Je nějaké zajímavé místo, které jste objevila, když jste se šla někam jen tak projít?
Byla jsem v Dolánkách. Vůbec jsem nevěděla, že tam je na vrchu Rubín překrásná dřevořezba a že je to tak magické místo, že jsem si tam na té pláni lehla a cítila jsem takovou energii. Vrch Rubín, doporučuju.
Napadne vás ještě nějaké místo, které byste doporučila našim čtenářům, že by ještě stálo za to navštívit?
U Jesenice je takový krásný lom. Moc lidí o něm neví. Indicie je, že je u Jesenice a je uprostřed lesa. Ale je třeba hledat. Má strašně dobrou energii a výtečnou ledovou vodu. Pro pátrače, nehledejte kešky, hledejte lom!
Foto: Profimedia
Zdroj: Rozhovor s Terezou Pergnerovou
Nový komentář