S populární představitelkou Ukrajinky Světlany ze seriálu Ulice jsme se sešly v indické vegetariánské jídelně, kde si dala oběd, než běžela na další pracovní schůzku. Přesto bylo dost času na povídání o práci, životě i jejím rodném městě, které nás dvě pojí, a ve kterém jsme se, jak jsme zjistily, možná kdysi míjely.

Sešly jsme se v indické vegetariánské jídelně. Jste vegetariánka a potrpíte si na bio stravu?
Tereza BébarováSnažím se jíst dobré věci a nakupuji v bio prodejnách, ale není to u mne pravidlem. Mám moc ráda indické jídlo a dá se říct, že jsem na něm trošku závislá. Nejsem úplná vegetariánka, protože když není zbytí, tak maso samozřejmě sním. Většinou je to ale kuře nebo ryba.

Přiznám se, že jsem jednou také zkoušela omezit maso, ale nedopadlo to moc dobře, i když jsem se snažila dopovat vitaminy. Cítíte se dobře?
Před takovým rozhodnutím je potřeba si udělat potravinový průzkum a jíst od všeho něco. To pak opravdu zjistíte, co všechno je možné denně sníst. Jenže my Češi jsme typičtí tím, že máme trošku strach experimentovat. Já se třeba cítím mnohem zdravější než masožrouti, protože jím pestře. Samozřejmě i já používám doplňky stravy jako třeba jód nebo výtažek ze sépie, vitamin C, ale nepřeháním to.

Jak jste na tom s vařením?
Vařím ráda, ale potřebuji se na to soustředit, což nejde, když mě tlačí čas. Nerada vařím ve spěchu, to se raději najím venku. Jinak mě vaření opravdu baví, a ještě víc mě baví jíst. Tak jako jsem nerada jedla, když jsem byla malá, tak teď mohu s klidem říct, že jídlo opravdu miluju.

Pocházíte z Bohumína ve Slezsku, jak často se tam vracíte?
Do Bohumína už minimálně, naposledy jsem tam byla na srazu základní školy. Rodiče se přestěhovali poblíž Ostravy, ale ani tam moc nejezdím, protože mi nezbývá čas. Rodiče spíš jezdí za mnou.

Spousta vašich mimopražských kolegů vzpomíná na dobu, kdy se přestěhovali do hlavního města, jako na drsné období. Jak jste na tom vy?
Dřív mi to tak také přišlo, protože jsem trošku přecitlivělá povaha, ale s odstupem času mi to přijde spíš komické. Tehdy pro mě bylo těžké přesunout se z malého města do Prahy. Pražáci mi přišli divní, Praha nehostinná... ale následovala jsem přítele, který se rozhodl do Prahy odejít, jinak bychom ten vztah museli ukončit. Všechno jsem tehdy vnímala moc citlivě. Když to ale srovnám s lidmi, kteří museli třeba emigrovat do cizí země, tak ten můj přesun byl úplně v pohodě.

Televizní diváci vás poprvé zaznamenali jako Ukrajinku Světlanu v seriálu Ulice, kterou hrajete opravdu přesvědčivě. Ještě stále se vám režiséři bojí nabízet role, protože si myslí, že jste cizinka?
Oni se nebáli, spíš si mysleli, že jsem cizinka. Když mě pak někde potkali, divili se, že jsem Češka. Samozřejmě, že role Světlany je tak výrazná, že si mě mnoho lidí s Ukrajinkou spojovalo, ale dnes už se s tím setkávám jen zřídka.

Necítíte se kvůli roli Světlany zaškatulkovaná?
Vůbec ne. Zatím si na nedostatek pracovních příležitostí nemohu stěžovat. Světlanu beru jako stabilní záležitost a práci, která mě nijak neobtěžuje. Z počátku to bylo těžší a občas i vyčerpávající, dnes už je to pohoda.

Mnozí byli překvapeni, jak dobře napodobujete ruský přízvuk, což jste už několikrát vysvětlila tím, že máte hudební sluch. Poradila byste si s jakýmkoli přízvukem, nebo by vám nějaký dal zabrat?
Pro mě je to jednoduché. Stačí mi, když si sednu s rodilým mluvčím daného jazyka, a on mi vysvětlí nebo já odposlouchám, jaká jsou specifika té řeči. Mě to navíc baví, ráda si s jazykem hraju. V dětství jsem třeba obdivovala Vlastu Buriana, který také uměl skvěle napodobovat cizí přízvuky.

Jak jste na tom se znalostmi cizích jazyků?
Tereza BébarováDíky dobrému hudebnímu sluchu mi sice vždycky šly, ale zato mi chybí nějaké to odhodlání, motivace a disciplína se je učit. Zatím jsem ani neměla opravdový důvod, proč bych se nějaké cizí řeči měla poctivě věnovat. Vždycky jsem hrála divadlo v České republice. Ovládám angličtinu, a to je vše. Poslední dobou ale zjišťuju, že mě cizí jazyky baví a snažím se něco pochytit třeba od Vietnamců nebo od Thajek při masáži. Vždycky se ptám, jak se řekne dobrý den a na shledanou.

Pokoušela jste se, jako vaše kolegyně, o kariéru v zahraničí?
Byla jsem na nějakých konkurzech do zahraničních filmů, ale přiznám se, že v tomto ohledu mi snaha chybí. Asi nějak ztrácím ambice.

Co to znamená, že ztrácíte ambice?
Už mě tolik nezajímá úspěch ani nechci někomu něco dokazovat a snažit se být ta nejlepší, protože to stejně ani není možné. Teď už pro mě herectví není životně důležité a zajímají mě i jiné věci.

Dozrála jste v životní moudrost?
Spíš bych to nazvala splnění dětských snů. Podařilo se mi to, co jsem si jako malá vysnila, a teď si říkám, že by možná bylo dobré přeskočit už do té dospělosti (smích).

Jaké máte plány?
Vůbec nic konkrétního. Spíše se otevírám všem možnostem, které přijdou, a snažím se na život dívat i z jiného, než z hereckého úhlu. Tak jak bylo herectví dříve na mé nejvyšší příčce hodnot, tak teď už ho posouvám níž.

Co je teď u vás na prvních hodnotových příčkách?
Soukromý život, radost ze života i z práce, nestresovat se a být v klidu.

S přítelem Ivanem, s nímž jste odešla z Ostravy do Prahy, tvoříte světlé výjimky mezi hereckými páry. Praha je přece jen velkým lákadlem. Jak se vám podařilo odolat svodům?
I teď to možná bude znít hloupě, ale já jsem nikdy neměla ambice ani v tom, abych měla vážnou známost. Vůbec jsem nepočítala, že nějakého chlapa budu mít, a to je ten paradox. Pak potkáte najednou někoho, kdo je natolik kvalitní člověk, že s ním stojí za to na vztahu pracovat. Ivan je můj první kluk, ale já i přesto cítím, že přes všechny peripetie, které jsme už zažili, nemáme ani jeden potřebu někoho jiného vyhledávat, protože s každým jiným partnerem stejně časem narazíte na tytéž problémy. My jsme se s Ivanem problémy vždy snažili řešit a vyplatilo se nám mít trpělivost.

Nikdy jste se nebáli, že se ten druhý zakouká někam jinam?
Já jsem zjistila, že dneska to s muži není nic moc a jsem vděčná za to, že Ivana mám. Zjistila jsem, že kdybych si takového chlapa, jako je on, nechala utéct, byla by to velká chyba. Ivan má kvality, které jsou pro mě důležité, a které už nepotřebuju hledat jinde. Hlavní je naučit se spolu mluvit. Já jsem zastánce upřímnosti, takže mám za to, že i když se vám třeba líbí někdo jiný, mělo by se o tom mluvit.

Opravdu před sebou nemáte vůbec žádná tajemství?
Tereza BébarováLidé to sice neradi slyší, ale ne, nemáme. My si vážně říkáme všechno. Když se mluví na rovinu, tak je co řešit. Když to tutláte v sobě, tak stejně jednoho dne odejdete, protože to tajemství se tak zvětšuje a nedůvěra ve vztahu začne natolik panovat a nahlodávat ho. Já vím, že tohle lidi moc neuznávají, že mají raději před sebou tajemství a různé tajné schránky... Podle mě je nešťastná taková ta ženská manipulace, jenže chlap není hloupý, a nakonec to stejně vycítí. Proč si myslíte, že chodí do hospody? Protože se tam může uvolnit, zatímco doma mu mnohdy žena neumí zpříma říct, co chce.

Většina párů se spíš bojí, že po čase začnou být jako brácha se ségrou...
Každý vztah se po čase přerodí do jiné polohy a vztah brácha se ségrou není špatný, ale vedle toho by pořád měl existovat vztah milenec a milenka. Když vztah zakrní, je potřeba ho trochu naklepat a vzkřísit, aby z toho nezbyla fakt jen ta ségra s bráchou nebo taťka s mamkou.

Byla jste jednou z prvních známých českých osobností, která veřejně prohlásila, že nechce děti. Pořád to u vás trvá?
Můžu pořád konstatovat, že jsem nikdy necítila přirozenou potřebu děti mít a myslím si, že když to člověk necítí, tak by to neměl dělat a přemáhat se. Dnes už se sice mateřství tolik nezříkám, ale pořád se potřebuji nejprve dostat do stavu sebevědomí, abych se cítila na to být dobrou matkou a neřešila nějaké přihlouplé problémy. Myslím si, že je důležité, abych byla nejprve silná já, protože jen pak si to mateřství budu schopná plně vychutnat. Takže už to u mě dnes není kategorické NE, ale rozumím ženám, které se rozhodnout děti nemít. Nelíbí se mi v tomto směru nátlak společnosti. Do mateřství přece žena musí sama dozrát.

Ještě stále je vašim největším cílem být oduševnělou multimiliardářkou?
Samozřejmě. Už jí vlastně jsem a žiju tak. Miliardy sice ještě nemám, ale duševně jsem bohatá (smích).

Foto: Archiv Terezy Bebarové

Vizitka

  • Tereza Bebarová se narodila 8. července v Bohumíně v rodině inženýra ekonomie a knihovnice
  • Má jednoho staršího bratra
  • V Praze začínala v Divadle Na Fidlovačce
  • Již šest let hraje v seriálu Ulice Ukrajinku Světlanu Lisečko
  • Za Fanny z muzikálu Funny Girl získala dokonce cenu Thálie 2005. Kromě herectví se věnuje také dabingu.
  • Za dabing Angeliny Jolie ve filmu Sedmý hřích zase dostala Cenu Františka Filipovského. Cenu získala také minulý rok za seriál V péči doktora.
  • Namluvila Fifinku ve filmu Čtyřlístek, jehož verze 3D půjde v roce 2011 do kin

Kam dál:

Reklama