S terapií pevného objetí jsme se na stránkách magazínu Žena-in setkaly pouze krátce – během denního tématu fyzické tresty. Krátkou diskuzi některé z vás rozvíjely u tohoto článku. Co terapie pevným objetím tedy vlastně je a odkud přišla?
Tuto terapii přinesla na svět Marta Welschová, která ji uvedla do praxe pod názvem Holding Therapy. U nás známější verze této terapie patří dětské psycholožce Jiřině Prekopové. Ne že bych s ní souhlasila úplně ve všem, co hlásá, jako s každým, kdo aplikuje tytéž postupy na různě stavěné děti, ale přesto je tato terapie hodna zmínky a někomu může pomoci.
Základem pro její výklad terapie je příběh ze Starého zákona. „Archaickým obrazem pevného objetí je starozákonní zápas Jakuba s andělem. Anděl s Jakubem zápasil, drželi se, a když chtěl anděl odejít, tak ho Jakub pěkně podržel a řekl mu: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
T
Ospravedlnění dlouhatánského držení dítěte v pevném objetí nachází tato stará dáma v primárních potřebách dítěte. Novorozenec byl vystaven své první krizi – narození. Byl vtlačen do světa, kde nic není tak, jak znal. Byl ve tmě – je na světle, plaval ve vodě - je na suchu, byl v teple – přišel do zimy. Teprve položením dítěte na břicho matky, kde slyší známý tlukot jejího srdce, její teplo a dech – se uklidní.
Proto jakmile znovu pocítí ohrožení, mělo by ho prožívat v bezpečí matčina objetí. Ideálně v embryonální poloze – břicho na břicho, hlavu na hlavu. Dítě kolébáme, hladíme, poklepáváme a líbáme. Utěšujeme ho.
Nic z toho, co jsem výše napsala, však není tak jednouché a prvoplánové. Rozhodně nejde o odstraňování překážek z cesty dítěte, ani o kličky před jeho zklamáním. Jde o to, konfrontovat dítě s těmito podněty a krizemi v bezpečí matčina objetí. Dítě si tak navykne, že všechno se dá nakonec překonat.
Kvůli tomu při objetí neodvádíme pozornost nikam od problému. Dítě si jej musí prožít.
Záleží také na věku. Čím je dítě menší, tím méně umí samo snášet krize. Přibližně do sedmého měsíce neumí na útěchu čekat. Chvilička čekání je pro něj mučivou věčností, ve které se cítí opuštěné.
Starší dítě naopak začíná cíleně jednat – tahá matku za sukni, když chce vzít do náruče apod. Vnímá, že všechna jeho přání nemohou být nikdy splněna, a každé takové zklamání prožívá jako malou krizi. Zde je namístě dítě pevně obejmout a ukázat mu, že i když mu nesplníme každé jeho přání, máme ho pořád moc rádi a chápeme ho.
Řada rodičů v případě malé dětské hysterie zavře dítě do pojíčku a tam ho odkáže k izolaci a samotě. V dítěti se probouzí otázka, zda ho mají rodiče rádi. Není si jisto, zvlášť když mu tatínek sám sdělí: "Zlobíš, nemám tě rád."
Dítě prožívá krize a zklamání, při kterých by nemělo být samo.
Dalším důvodem pro pevné objetí je dát dítěti fyzicky pocítit, co se v nás odehrává, když nám dítě něco vyvede. Používá se proto nejen jako životní styl, ale také v psychologické praxi k uzdravení vztahů v rodině.
Je více než pravděpodobné, že jinak bude pevné objetí prožívat rodič s dítětem, kterému je poskytováno od narození (což se doporučuje) než rodič, který "pevně objal" své dítě poprvé v jeho patnácti letech. Lepší je proto začít co nejdříve. Dítě se má přeci naučit zacházet se svými krizemi v bezpečí matčina objetí a čím menší je, tím více její objetí potřebuje.
V patnácti to jako nejbezpečnější místo ke své krizi považovat nemusí.
Pevné objetí přitom nesmí být nikdy použito jako trest nebo utiskování. I když první pevná objetí mohou právě takové pocity u dítěte vyvolat a trvá mnoho hodin, než jsou oboustranně překonány. Četla jsem příběh o chlapečkovi s velkými problémy v chování, který s maminkou hodiny v pevném objetí „zápasil“ a nakonec, když ho pustila vysílená už asi po desáté, se vrátil po chvíli s hračkou a řekl: „Ještě se budeme chvíli držet, jo?“
Pokud byste se o terapii rády dověděly více, zkuste publikace dětské psycholožky Jiřiny Prekopové: Děti jsou hosté, kteří hledají cestu; Empatie nebo Malý tyran. Semináře k terapii pevného objetí už občas naleznete u předporodní přípravy při porodnicích či různých spřátelených organizacích.
Nový komentář
Komentáře
Dobrý den, ráda bych do diskuse vstoupila, jemenuji se Kateřina Neubauerová a prošla jsem 4.letým výcvikem terapie pevným objetím, a musím říci, že PO objetí je úžasná věc. nikdy se však nesmí použít jako trest, to je pak lámání vůle, jak se říká. ale v pevném náručí rodiče má možnost dítě vykřičet svůj vztek, svou bolest. Jen povězte, máte vy možnost si někdy vyřvat svou bolest a vztek jako dospěláci. Asi ne, protože nám to nebylo nikdy dovoleno. emoce jsou něco čeho stále bojíme, ale přitom, když se dají ven, vykřičí v bezpečné náručí, uleví se. Sama PO aplikuji u svých dětí. Dcerce Ančí je 6 let a synovi 2. Po PO nejsou více hodní a poslušní, ale cítíte lepší vzájemný vztah. Dcera začala být přítulnější, neodmítá mne tolik jako dříve a syn, ten je prostě úžasný. Je to pěkný vztekloun ale přilne ke mně jako k matce, a to je naprostém pořádku. cítí v mém náručí bezpečí. PO má určitá pravidla, kdy jej můžeme dělat a kdy ne. Základní zásadou Po je, že nejprve musíme mít urovnané vztahy s tatínkem dětí a i s vlastními rodiči, protože když je matka nejsitá, napjatá, působí to na dítě a v tomto stavu ho držet nelze. Ono by se o pevném objetí dalo mnoho psát a naštěstí je již mnoho napsáno. O PO se můžete dovědět na katkaen.cz kde jsou také semináře ,,pevné objetí jako součást životního stylu. Zdravím Katka N.
*Kotě*: Funguje to. Lepší než řezat. Na nás to někdy aplikovali, a musím ti říct, že nic horšího jsem jako trest nikdy nezažila. Jen se neboj, to dítě dobře rozliší, když ho držíš, protože ho chceš zpacifikovat, a kdy ho objímáš teplou náručí a mazlíš ho.
Terapii pevného objetí neuznávám. Pro dítě má být matčina náruč místem pohody a lásky, nikoli trestem či metodou řešení konfliktů.
Nedovedu si představit, jak situaci, kdy mi dítě právě v záchvatu zlobení rozbilo spoustu věcí nebo má hysterický vzteklý záchvat, protože mu nechci koupit hračku, řeším tím, že ho na půl hodiny sevřu v náručí.
jako malá jsem nesnášela, když mě někdo objímal a pokoušel se o to v případech mého vzteku, problému, špatného snu ... Takže metoda taky nějak nefungovala. Dodneška se mi ježí vlasy, když se mám s rodinnými příslušníky objímat (při návštěvách jako uvítání či odchod ...). Přítel mi nevadí
Zato promluvit si je úplně o něčem jiném a daná situace se lépe řeší.
Můj čtyřletý syn ve chvílích neúspěchu (či vzteku) rozhodně a absolutně odmítá "pevné objetí", u něj například stisk vyvolává úplný amok, zápasí a brání se. Metoda u nás není účinná. Ve chvílích "malého neúspěchu", když si dá říct, samozřejmě léčím objetím, pochováním. Je to skutečně záležitost jednotlivce, nedá se aplikovat na každého. U nás pomáhá spíš mluvení a verbální "rozbor situace", vysvětlení, společná náprava.
janato: terapie objetí však nemá s tulením nic společného
Já myslím, že to většina rodičů používá u malých dětí přirozeně. V případě těch už mírně odrostlejších naopak "odejít včas" je zcela na místě. Obě strany trochu vychladnou a pak se může mluvit.
Objímání a tulení s dětmi je u nás na denním pořádku, připadá mi to přirozené.Jinak objetí používám jako "uklidňovadlo" v případě, že malý má nějaký zlý sen.
Díky Markéto za tento článek
Teprve teď maličko tuším o čem tohle je. Přesto je to ale tak složitá věc, že to chce přečíst si ty doporučované knížky....
Ale....
Též se setkávám s názory, že určité věci jsou tam vyhrocené a extrémní.
Čili i tady nejspíš platí - zlatá střední cesta.