„Byla jsem vychovaná v rodině, kde je žena ta, co pečuje o svého muže, rodí děti, stará se o domácnost a věci jako je kariéra, jsou na vedlejší koleji,” říká na úvod Iva. „Stejné hodnoty má moje starší sestra, a tak bylo přirozené, že i já půjdu ve stejných šlépějích - matka, rodička a hospodyňka.”

Iva se se svým budoucím mužem Martinem seznámila už na základní škole, chodili spolu od deváté třídy a vztah jim vydržel celou střední školu. Po maturitě se spolu rozhodli žít a myšlenka na svatbu a založení rodiny, byla zcela přirozená. 

„Ještě chvíli po škole jsme si užívali chození, nové zaměstnání a vstup do další životní etapy. V mých 21 letech jsme se vzali a začali spolu konečně oficiálně žít,” vzpomíná Iva a dodává: “Tenkrát jsem si myslela, že mě nic lepšího v životě nemůže potkat. Měla jsem vše. Nebo alespoň mi to všichni říkali…”

„Přestože se naši rodiče těšili, až budou mít vnoučátko, s Martinem jsme se rozhodli, že se nejprve finančně stabilizujeme, zabydlíme náš společný byt a budeme se snažit třeba až za rok nebo dva. Takový byl plán. A nyní jsem ráda, že se vše zhroutilo jako domeček z karet…”

Foto: Shutterstock

Martin začal řídit kamion, a tak se doma přes týden příliš nezdržoval. Iva pracovala na úřadě a její život zapadl do zajetých a trochu monotónních kolejí. Většina jejích kamarádek byla těhotná, anebo už vozila kočárky, Iva se stala jedinou bezdětnou z party. 

„Postupem času jsem přestala do naší malé holčičí skupinky zapadat. Hovory o miminkách mě příliš nebavily, a tak jsem se svými kamarádkami trávila stále méně a méně času. Hodně jsem četla, začala jsem sportovat a věčně čekala, než se Martin vrátí z cest.”

„Plány na dítě se vzdalovaly. Manžel přijížděl domů utahaný jako kotě a většinu víkendu chtěl prolenošit, zajít s kamarády na pivo a mít klid. To, co nás dříve spojovalo a dělalo z nás nerozlučnou dvojici, se najednou vypařilo,” přiznává Iva a dodává: “Martin byl stále můj oblíbený člověk, rozuměli jsme si, ale naše společná touha po rodině se vytratila.”

V tomto stavu Iva s Martinem žili dlouhých osm let. Teprve poté byla Iva ochotná přestat se bát a začít řešit, co se svým životem udělat. 
„Bylo mi 29 let a byla jsem úplně ztracená ve vlastním životě. Nevěděla jsem, co dál a kam směřovat. Jediné, čím jsme si byla jistá, byl fakt, že takhle jsem si svá nejlepší léta nepředstavovala,” říká Iva. 

“Doma jsem vyložila karty na stůl. Řekla jsem Martinovi, z něhož se stal domácí povaleč, lenoch a milovník lahváčů, že jsem nešťastná a že musíme náš život někam posunout a zapracovat na našem vztahu. Odpověděl mi suše, že si mám najít nějakou zábavu, když se nudím, zatímco on maká jako šroub.”

„Byla z toho akorát hádka. Já se přeci doma do zadku nekopu, říkala jsem mu. Kdy jsme spolu naposledy spali? Miluješ mě ještě? Ta diskuze nás nikam neposunula. Já jsem se ale naštvala…”
Iva počkala až Martin odjel na další cestu, sbalila se a odstěhovala se k sestře, aby si rozmyslela, co se svým životem udělá. Věděla, že společný život s Martinem už nepřipadá v úvahu. 

Trvalo necelé dva roky, než se Iva přestěhovala do jiného města, našla si novou práci a podala žádost o rozvod. 

„Mé rozhodnutí se nesetkalo s pochopením, ale po deseti letech, kdy jsem měla mít početnou rodinu, jak jsem si plánovala, jsem znovu na startovní čáře. A poprvé v mém životě je mi lehko, mohu se nadechnout a buduji si zcela nový život podle svých představ. Mám nové přátele, chodím na rande, koupila jsem si kočku a učím se online jazyky. Je mi dobře. Možná, že to není podle představ mé rodiny a možná, že jsem promarnila řadu let, ale teď už ničeho nelituju.”

Foto: Shutterstock

Také si přečtěte:

Reklama