Asi je to nějaká kancelářská budova. Nevím, kde jsem se tu vzala. Vbíhám do chodby plné dveří, zářivky skryté v podhledech bzučí, šedý koberec, nikde nejsou žádné květiny. Vzpomenu si na stromy a na nebe. Jako by pocházely z jiného světa. Běžím k výtahu. Nechci tu zůstat. Chci ven. To přece není možné, aby to skončilo takhle. Dneska to stihnu! Přeskakuju ležící těla a snažím se na ně nešlapat. Dneska to stihnu! V kabině výtahu stojí už nějací lidé, vbíhám mezi ně. To přece musí vyjít. Dveře se zavřou, normálně sjedeme dolů. Dneska vyjdu ven a všechno to skončí. Někdo zběsile mačká tlačítko zavírání dveří. Pořád stojíme.

Dívám se na malou Lenku ve výtahu. Je to jen sen. Může vyjít ven, projít chodbou na terasu, jít kamkoliv, za jedněmi z těch dveří v chodbě může být náměstí v Olomouci nebo tělocvična gymplu. Je to jen na ní. Je to přece tak jasné! Je to jen sen!

„Je to sen!“ křičím na lidi ve výtahu, nevím, kdo mi najednou vnukl tu myšlenku. „Je to jen sen!“ křičím na lidi kolem sebe, dívají se na mě nechápavě. Musím vypadat jako blázen a výtah pořád stojí s otevřenými dveřmi. „Je to jen sen.“ říká jeden z chlápků, který teď stojí před výtahem. Míří na nás všichni. Ti lidé okolo mě jsou už mrtví. „Je to jen sen. Sen ze kterého se nikdy nedostaneš.“

Byl to poslední sen, který skončil takhle. Tedy ještě to nějakou dobu trvalo, ten chlápek s bouchačkou u výtahu mi dával pěkně zabrat. Ale něco se od té doby změnilo. Trvalo to ještě celou věčnost než jsem se naučila ohýbat děj snů a nikdy to není jednoduché, ale když je mi fakt mizerně, když už to vážně vypadá, že ta kulka si letí pro mě… něco se ve mně probere a řeknu si: „Dost. Jdem jinam.“ Málokdy se probudím úplně. Většinou si jen přelezu do nějakého jiného snu. Do nějakého normálního. Jednou jsem si prostě řekla, že spát jdu přece abych si odpočinula. Celý den je člověk za vzornýho a pak se nechám rozsekat ve výtahu?

Ve snech prý reflektujeme to, jak mozek usíná a přesouvá si materiál z krátkodobé paměti do dlouhodobé, třídí, vyhazuje…Takže není nic divného na tom, že když jste v presu přes den, v noci si to jen zopakujete. Ale spravedlivé to není. Můj muž sní málokdy. A když už, tak resuscituje. Hrůza. Nemůže nic najít, pacient kolabuje, sestřičky sedí na židli a odmítají mu pomáhat, kolem poskakuje hysterické příbuzenstvo pacienta… Ráno se budí úplně zničený, připadá si jako idiot. A já vedle něj brblám: „Nebuď mě! Teď mě nebuď, zabila jsem toho draka a čekáme na arcibiskupa z Canterbury. Přijíždí mi požehnat meč!“

Proč to píšu? Protože jestli máte už plné zuby nekonečných chodeb, ve kterých vás někdo mučí, jestli jste zase i ve snu zůstali ve své kanceláři, vykašlete se na to! Nemusí to tak být! Otevřete ty druhé dveře a vyberte si něco normálního! Jeďte na Havaj nebo do Neapole. Nebo si tam zaleťte na tom obrovském psu s velkýma ušima. Co já vím, na co máte chuť. Ale musíte se rozhodnout. Musíte se jasně domluvit se svým podvědomím, že až půjde do tuhého, nenechá vás v tom. Počítejte s tím, že párkrát vás ještě pověsí, zakousnou, zastřelí, nechají po škole… ale jednoho dne to vyjde! Je to jen sen.

„Představ si, představ si!“ volal můj muž včera ráno, „dneska jsem procházel takovým nádherným lesem a najednou jsem potkal obrovskýho dudka! Toho jsem si vždycky přál vidět!“

TÉMATA:
ZDRAVÍ