Foto: Shutterstock
Fungují už jenom peníze, vypráví Petra (48)
Syn je v pubertě, takže nějaké vyhrožování zákazem počítače nebo televize už dávno nepomáhá. Má z toho legraci. Čím ho ale držíme v šachu, to je jeho kapesné. Dáváme mu měsíčně dva tisíce korun. Tedy v ideálním případě. Když nedělá, co má, nebo je ještě k tomu drzý, částku na další měsíc postupně snižujeme. A samozřejmě i naopak. Když se dopustí činu dobrého, kapesné zase narůstá. Není to samozřejmě stoprocentní, ale aspoň něco funguje.
Vyřešili jsme to jednoduše, jako většina rodičů, popisuje Jana (44)
Holky (9 a 13 let) mají každý den hodinu na tabletu volnou ruku. Hrají hry, chatují s kámoškami. Jakmile se ale nechovají tak, jak očekáváme, doba online se krátí nebo úplně ruší. To je pak pláče a prošení. Jenže my jsme s manželem neústupní. Co řekneme, to platí. To je taky hodně důležité. Trvat na svém a vytrvat. Ony si pak dávají větší pozor, aby nedělaly potíže.
Jdeme na to přes (ne)mlsání, přiznává Kateřina (34)
U nás trestáme přes mlsání. Syn (6 let) miluje sladké, takže to je to první, co kvůli zlobení zakážeme. Stačí jen naznačit, že nebude dnes mlska, a už obědvá, obléká se, nebo třeba uklízí. Jen jsem zvědavá, jak dlouho to bude ještě fungovat.
Tresty nahradila domluva, dělí se o zkušenost Jana (43)
Děti netrestáme. Jsou už relativně velké (7, 10 a 13 let), takže se s nimi snažíme rozumně domluvit. Ne vždycky to vyjde na 100 procent, ale máme s tím celkem dobré zkušenosti. Rozhodně lepší, než s tresty. Děti pak úplně otupěly. Nějak si trest přestály a jelo se nanovo. A taky začaly víc lhát a dělat lumpárny potají. Nepřiznaly se k nim. Změnili jsme proto od základu přístup a pozvolna to začalo nést ovoce. Prostě s nimi mluvit, mluvit, mluvit. A všechno vysvětlovat. To je klíč k úspěchu. I když nás to často stojí počítání ne do deseti, ale do sta, než trochu vychladneme.
Stačí zvýšit hlas, svěřuje se Eva (28)
Na naše děti (4 a 7 let) úplně stačí zvýšit hlas, v případě nouze zakřičet. To se u nás totiž běžně neděje, hovoříme spolu v klidu. Když někdo na děti neustále řve, pak se nesmí divit, že už mu to není nic platné. Děcka si z toho prdlajs dělají, jsou zvyklé. Pak rodičům nezbyde, než je plácnout. K tomu se ale nechci nikdy snížit. Je ubohé bít malé a bezbranné tvorečky.
Jakmile zlobí, beru jí hračku, říká Dana (39)
Dcera (9 let) sbírá figurky koníků, miluje je. Proto když provede něco moc ošklivého, je pro ni nejúčinnějším trestem ztráta některého z nich. Dnes už stačí jen pohrozit a seká latinu.
Co o trestech soudí odborníci na dětskou duši?
Psychologové se vesměs shodují, že tresty do výchovy nepatří, protože kýžený výsledek ve skutečnosti nepřináší. Proč? To shrnuje například klinická psycholožka a rodinná terapeutka Mgr. Kateřina Krtičková ve svém pojednání Tresty ve výchově dětí, ano, či ne?
„Trest lze nazírat jako nástroj k ovládání dítěte, který v něm zároveň ukotvuje jednoduchý socializační model, jenž na první pohled obsahuje logický kauzální mechanismus: něco jsem udělal – potrestali mě – jsme vyrovnaní. Nemusí dále o ničem přemýšlet, naučí se znát, co bude následovat, když něco provede. Postupně si tak může zvykat na to, že porušuje domluvy i za cenu trestu („těch pár facek/ten zákaz televize mi za to stojí“). V tomto kontextu se nabízejí v podstatě dvě reakce – dítě je přehnaně úzkostné, sebeobviňující se a v obavě z trestu začne lhát a podvádět. Na druhou stranu necítí žádnou potřebu nést za své chování zodpovědnost, žádné výčitky svědomí, že se nějak provinilo.“
Zdroj informací: čtenářky Žena-in, Mgr. Kateřina Krtičková: Tresty ve výchově dětí, ano, či ne?
Čtěte také:
- Hlavně ne jedináčka! Maminky se svěřují, proč jsou vděčné za více dětí
- Host do domu, hůl do ruky. Ženy se svěřují, čím je dokáže návštěva zaručeně vytočit
Nový komentář
Komentáře
Jinak to beru tak, že je sice dobré s dětmi diskutovat a nechat je projevit svůj názor, ale má to svoje meze. Mluvit a všechno furt dokolečka vysvětlovat taky vždycky nefunguje. Především dokud mám za ně zodpovědnost, tak mám taky konečné slovo a právo veta. Co rozhodnu, to platí, diskuze tomu mohla předcházet, ale rodič je ten, kdo diskuzi uzavírá a rozhodne výsledek. A určitě jsem nemínila diskutovat o tom, co jsou obvyklé každodenní povinnosti. Ty buď byly splněny, nebo ne. Když ne, následovalo nějaké opatření. Výjimka je samozřejmě možná, například když se potomek řízne do prstu, tak logicky potom nebude mýt nádobí, a nebude tázán, proč ho neumyl, neb je to zjevné. To jen tak pro příklad.
To teda dost zírám, že puboš má dva tisíce kapesné. Na co, proboha? Není tam uvedený věk, ale předpokládám, že aspoň patnáct už mu bude... Nevím, přijde mi to strašně moc peněz, ano, i v dnešní době, při dvouciferné inflaci.
Nedovedu si představit, že bych vychovávala dítě v dnešní době. Těch lákadel je tolik. Nedávno se mě ptala nejstarší dcera, jak jsme to dokázali... a já ani nevím. Nikdy jsme žádné ze tří fyzicky nepotrestali, nemuseli jsme jim brát hračky, upírat cukrátka. Přitom první dcera přišla v našich dvaceti letech a potom pravidelně po pěti letech syn a dcera. Vidím to tak, že stačilo jenom jít příkladem a povídat si s nimi. Společně jsme pracovali ale i se bavili. Přiznávám, že hlavně manžel je bral jako partnery a ne jako děti a se svým smyslem pro humor je získal a ovlivnil úplně nejvíc.
Ano, byli jsme u dětské psycholožky ohledně syna a ta řekla jednoznačně netrestat. Spíš se snažit špatným situacím předcházet. Syn má teda podezření na jistou ,,vadu" (vadu v uvozovkách, nebo nám s manželem to jako vada nepřijde, kdo dneska určuje, co je a co není normální? To je jen výmysl lidí...). Ale tento přístup předcházet zlobení, vztekání apod praktikuji už roky jak u svých dalších dětí, tak u dětí treba kamarádek které občas hlídám a tak, a funguje.