Pořádek... Co to slovo vlastně znamená? Jisté je jedno: něco jiného pro nás, něco jiného pro naše děti.

Ten pokoj jsme zařizovali s láskou, péčí a vybraným vkusem. Borovicový nábytek (poctivé dřevo, žádné formaldehydy!), závěsy v přírodních barvách, obrázky. Dostatek polic a skřínek na věci. Nám se v dětství o takovém pokojíčku nezdálo ani ve snu… no řekněte!

A tohle je vděk: podlaha pokrytá souvislou vrstvou předmětů. Kostičky lega promíchané s jinými stavebnicemi, autíčka, obaly od žvýkaček, různé neurčité a odpudivé trosky hraček, bačkorky, zaschlý hrneček od kakaa, ponožky, kousky figurek z Kinder vajíček, pastelky a časopisy… Podobně vypadá každá rovná plocha – psací stůl je navíc pobryndaný vodovkami a židle slouží jako příruční skladiště zmuchlaného šatstva.

Proč to dělají a jak v tom můžou být? Jistěže existují i jiné typy dětí – malí systematici, kteří mají na každou nalezenou šnečí ulitu speciální krabičku a pro každou panenku vlastní postýlku, do které ji každý večer pečlivě ukládají. Ve většině rodin je ale úklid v dětském pokoji jednou z nejčastějších příčin konfliktů. Jsou děti opravdu tak strašně nepořádné, nebo my tak přehnaně hákliví? A je možné nastolit příměří?

Pořádek je, když…

…když je každá věc na svém místě, takže se nikde nic nepovaluje a celek působí upraveně a přehledně. To platí pro nás, velké lidi. Většina dětí to má jinak: jsou spokojené, když mají po ruce všechno, co právě potřebují, co by případně potřebovat mohly a co určitě brzy potřebovat budou. Těžko chápou, k čemu je tak nutné ukládat kalhoty do skříně, když si je zítra ráno stejně zase natáhnou. Proč dávat stavebnici do krabice, když výstavba města vlastně nikdy nekončí? Je to neladný, ale kreativní chaos, nápadně podobný prostředí, kterým se muži tak rádi obklopují ve svém privátním prostoru – v dílně nebo garáži.

Děti se navíc dívají jinýma očima: tam, kde my vidíme jen změť plastikových zvířátek a hromádku dřívek od nanuků, se rozkládá ZOO. Zkuste na ni jen sáhnout! V krabici od televize, která v mrňavém panelákovém pokojíku nemožně překáží, bydlí králík Fucíček. Fucíček je kamarád imaginární – kdo by ale měl to srdce připravit ho o příbytek a vlastním dětem způsobit emoční trauma?

Pořádek usnadňuje život

Při vší toleranci k dětské tvořivosti a fantazii samozřejmě nemůžeme naše potomky nechat v jejich pokoji „napospas“. Máme důležitý úkol – naučit je udržovat rozumný stupeň pořádku (tj. přijatelný pro obě strany). A také jim ukázat, že neuklízíme proto, že je sobota nebo že to maminka přikázala, ale z toho důvodu, abychom rychle našli to, co chceme. Protože je to otrava, prohrabávat celé hromady krámů, když člověk potřebuje jednu malou oranžovou voskovku.
Abychom nešlapali bosýma nohama na kostky s ostrými hranami (docela to bolí).
Aby máma nebo táta měli kudy projít a kam si sednout, když večer přijdou povídat pohádku na dobrou noc.
Je třeba posbírat puzzle a dát je do příslušné krabice – a ne proto, aby „bylo uklizeno“. Když se některé dílky poztrácí, ten pěkný obrázek koťátek už nikdy nebude úplný. Bude mít díru třeba zrovna uprostřed čumáčku. A to by byla škoda, nebo ne?

Nejlépe naučíme své děti uklízet, když to budeme dělat s nimi. Teprve ve školním věku po nich můžeme chtít, aby si udržovaly pořádek v pokojíčku samy – a až na druhém stupni to budou (možná) schopné provést podle našich představ. Do té doby potřebují rodičovskou pomoc a podporu. „Pojď, trochu tady uklidíme! Lego dávej do modré krabice, auta do červené garáže, zvířátka půjdou spinkat do košíku.“ Účast nejmenších dětí - dvouletých, tříletých - bude spíše symbolická, přesto se ale už teď začínají učit systematičnosti a účelnosti.

Jednoduché a praktické vybavení dětského pokoje práci výrazně usnadní. Osvědčují se jednoduché regálové systémy, nejlépe bez zadní stěny, které je možné přestavovat podle potřeby; do regálů se snadno umísťují různobarevné krabice na hračky, kostky a výtvarné potřeby. Netrvejte na tom, aby byly hračky pěkně srovnané na policích. Naházení do krabic je u většiny dětí maximum, co můžete chtít. Na různé křehké drobnosti, sbírky a poklady (výtvory z moduritu, ptačí pírka, mušle, kamínky, korálky, doplňky pro Barbie) se dobře hodí zavařovací sklenice. Uložené věci jsou dobře vidět a přitom chráněné před prachem i před vysavačem.

Stanovte jednoduchá pořádková pravidla

Jedno takové pravidlo může znít: binec nechť nepřekročí práh dětského pokojíčku! Už čtyřletému dítěti je možné vysvětlit, že máma s tátou mají také svoje území, kde to chtějí mít hezké podle svého – a že prostě nechtějí v obýváku zakopávat o náklaďáky, drhnout plastelínu z koberce a sbírat obaly od bonbónů. Přitom platí, že čím více volnosti bude mít dítě ve svém vlastním království, tím spíš bude ochotné respektovat přání rodičů ve společných prostorách.

Další rozumné pravidlo: jednou týdně je třeba provést velký úklid, včetně luxování a vytírání podlahy. Proto je třeba nastrkat věci do krabic a na police, aby zem zůstala volná.

Nepořádek není charakterová vada

Přiznejme si, že to bereme možná až moc osobně: binec v pokojíčku se nám jeví jako: 1) naše vlastní výchovné selhání, 2) charakterové selhání našeho dítěte, případně 3) kdyby někdo přišel, co by si pomyslel!

Ve skutečnosti je to daleko prostší. Začněte zkrátka o pokoji vašeho dítěte uvažovat jako o jeho, skutečně jeho prostoru. Napadlo vás někdy zaklepat, než vejdete dovnitř? Vtrhnout tam jako gestapo s výkřikem: „Tady je zase b…el! Koukej si uklidit, a hned!“ není ta nejlepší cesta, stejně jako neustálé vyčítání, příkazy a zákazy. Úklid by se neměl stát strašákem a nejhorší otravou; dítě by mělo přijít na to, že je pro ně výhodnější, když bude kolem sebe udržovat přijatelnou míru pořádku. Že ta „přijatelná míra“ nejspíš nebude v souladu s vaším standardem, s tím se prostě smiřte. Nakonec, není to váš pokoj, ani vaše ostuda!

Reklama