Páťák Vojta přinesl včera domů vysvědčení s
„normálními“ známkami. Slovní hodnocení by prý ale bral hned: „Bylo by to lepší.
Líp bych se v tom vyznal, věděl bych, co dělám špatně. No jasně, takhle to taky
vím (smích), ale před tátou by to nevypadalo tak blbě jako ta trojka. No
jo, chtěl bych, aby se to zavedlo, hlavně kvůli rodičům.“
Jeho sestra Šárka je ale jiného názoru: „Známky
jsou dobrý. Chci se porovnávat s ostatníma. Když mi to ve škole jde, chci vidět
tu jedničku napsanou.“ Ani nepřekvapí, že se deváťačka Šárka hlásí na výběrové
cizojazyčné gymnázium.
Je tedy slovní
hodnocení dobré tak nanejvýš pro dyslektiky, psychicky labilní děti nebo
lenochy? V názorech na tuhle otázku se neshodnou nejen děti, ale ani rodiče a
učitelé.
„Je jedno, jestli dávám známky nebo píšu slovní hodnocení,“ myslí si Jana Janků ze Šumperka, zkušená učitelka se sedmnáctiletou praxí. „Ve školství všechno stojí a padá s citlivým, laskavým učitelem, který má děti rád – od takového žák přijme i horší známku. Pořád se vymýšlí nové koncepce, programy a metodiky, pokud ale bude ve školách nedostatek moudrých a citlivých lidí, nic podstatného se nezmění.“ Když paní Janků kdysi se slovním hodnocením začínala, byla to novinka a spousta rodičů se prý chodila do školy přeptat: A paní učitelko, je to jako ta jednička? Mnozí byli z jejích ručně psaných dopisů dojatí, kopírovali si je a rozdávali po celém příbuzenstvu. Přesto si tahle paní učitelka nemyslí, že právě způsob hodnocení je to hlavní.
A co tedy
vlastně Pepíček dostal?
Nesrozumitelnost, nejasnost. To je jedna z hlavních
námitek proti slovnímu hodnocení, které se nejčastěji ozývají. „Když to není
napsané opravdu jasně, takový prvňáček tomu prostě nerozumí,“ říká učitel
Miroslav Šimák z Postřelmova. „Není schopný uvažovat v horizontu půl roku o tom,
jak se zlepšil nebo zhoršil. To je pro něj nepředstavitelně dlouhá doba. Čemu
rozumí, je razítko v notýsku.“ Maminka Vojty a Šárky jako by mu dávala za
pravdu: „Já jsem se známkami spokojená. Slovní hodnocení může být různě
zaobalené, člověk se z něj pořádně nedozví, jak na tom dítě vlastně je. Známka
nemusí být vždycky úplně objektivní a spravedlivá, ale snadněji se z ní dozvím,
jestli mají děti ve škole nějaký problém.“
Klasické známkování jako by žáčky lépe připravovalo na konkurenční prostředí, do kterého nevyhnutelně spadnou poté, co opustí důvěrně známé a přátelsky vysezené lavice svojí základní školy. „Známkování nahrává vzájemnému porovnávání,“ souhlasí Miroslav Šimák. „Jenže v životě se také pořád musíme s někým porovnávat. Někdy mi připadá, že po slovním hodnocení volají spíš rodiče dětí, které mají se školou potíže. Je to tak trošku únik od reality - jako by nechtěli vidět pravdu.“
Učitel Ivan Bauer z
Kutné Hory má bohaté zkušenosti s oběma způsoby hodnocení, proto se ho Žena-in
zeptala:
Kdo rozhoduje o tom,
jestli se v té které škole bude známkovat nebo slovně
hodnotit?
Školská rada, která
je složená ze zástupců školy, rodičů i zřizovatele, přičemž návrh může přijít z
kterékoli strany. Na prvním stupni to může být v každé třídě jinak, to záleží na
dohodě učitelky s rodiči žáků. Je dokonce možné, aby byly některé předměty
hodnocené čísly a jiné (například „výchovy“), slovně. I za slovním hodnocením si
ale učitelé musí tak trochu představovat čísla – už jenom kvůli přechodu na
jinou školu nebo další stupeň.
S
jakými reakcemi rodičů se setkáváte?
Řada rodičů neumí přečíst to, co se jim ve slovním
hodnocení říká. Když se dočtou, že „Pepíček dobře formuluje věty a hezky zpívá,
ale měl by si dát pozor na to a na to...“, nechce se jim o tom přemýšlet. Čísla
jsou jednodušší. Jednička – dort, čtyřka - řemen.
Píšete ta hodnocení rád?
Píšu je rád, ale ne snadno. Když jich máte napsat
několik desítek, nevyhnete se určité podobnosti, některé formulace budou jen
mírně obměněné. Líbilo by se mi napsat každému skutečně individuální vzkaz, ale
to bych strávil nad jedním tři hodiny a na každé vysvědčení bych potřeboval
týden volna. Ano, dělá se to tak v některých alternativních školách, třeba
waldorfských – každé dítě dostane dvoustránkový, ručně psaný, osobní dopis. Tam
ale mají ve třídách méně dětí a jinou organizaci výuky.
A co děti – chtějí podle vás známky, nebo
ne?
Ano, většinou bohužel
známky chtějí. Jsou zvyklé honit se za známkami, jsou to takoví sběratelé
známek. Přitom by se měly snažit z úplně jiných důvodů. Já kdybych mohl, tak
bych vůbec neznámkoval. Pro mě známky nejsou motivace – a když, tak chybná.
Určitým signálem pro mě ale bylo, když jsem nedávno na srazu po 10 letech
zjistil, že mnozí z mých bývalých žáků mají hodnocení pořád schované. To
znamená, že jim přece jen něco dalo a mělo pro ně význam.
Nový komentář
Komentáře
Já mám ještě dneska škleb, když pomyslím na první třídu - tenkrát jsem dostala velkou dvojku (nevím, jestli opodstatněnou, nebo že jsem byla až moc živé dítě a paní učitelka na mě nestačila).. každopádně po rozdávání vysvědčení jsem ani nechtěla jít domu, jak mě to mrzelo a jak jsem se za tu „škaredou“ známku styděla.. škola (která mě do té doby naplňovala jako spoustu prvňáčků) mě přestala bavit, pořád mě bolelo bříško, hlavička apod...známky nic neříkají o tom, jak to s námi vlastně bude, jestli jsme studijní typ, nebo ne - jsou jedničkáři, co se všechno naučí nazpaměť, ale nerozumí tomu, pak jsou děti, které tomu rozumí, ale nemají dost trpělivosti - motivace se to doslovně naučit - jak to bohužel někteří učitelé na základkách chtějí - tudíž jsou na tom výsledkově hůře.. také je tu „subjektivní“ přístup učitelů a automatické zařazování do určitých skupin (ten je jedničkář, ten trojkař, jee Aničce se jednou něco nepovedlo, to byla smůla, Tomáškovi se písemka povedla, neopsal to? Nebo to byla náhoda?!)
Já studuji nyní práva, přestože mě na základce přesvědčovali, ať na gympl nejdu (mám poruchy učení – dyslexii), že na něj nemám.
Osobně si myslím, že by známky ani ústní hodnocení nemělo mít žádný vliv na další studium. Ani by nemělo existovat. To se mi líbí na takovém Švédsku, kdy děti známkováním do sedmé třídy nejsou vůbec zatěžování. Ale jinak má švédský systém také své mouchy (povinné gymply apod.). Souhlasím s názorem, že jedničkář na jedné škole, nemusí být nutně jedničkář na jiné škole, stejně tak s tím „že problém s pravopisem“, je dost široký pojem.
Je to v lidech - znám státní školy, co stojí za starou belu a nikdy bych tam dítě nedala. Mimochodem, známky ve škole vůbec neznamenají, jak se děti v životě uplatní
Btw. prvňáčkové se těší na jedničky jenom proto, že jim to implantuje okolí. Když budou kolem nich lidi, kteří se neupínají na hodnocení, nebude se upínat ani prvňáček
syn odmaturoval na soukromé škole, netvrdím, že tam bylo vše skvělé, ale studoval, co ho bavilo a na státní škole by se k tomu oboru nedostal /počítačovou grafiku/, sehnal práci v oboru, ale hlavně ho škola vedla od začátku k samostatnosti, měli přístup až k řediteli školy, byl ochoten s nimi diskutovat, kluci se otrkali a aspoň můj syn nemá problémy jednat i s mnohem staršími lidmi a jasně formulovat své názory
tornado-lou: přesně tak. A protože článek ani tak není o srovnávání, jako o tom, jestli známky nebo ne, tak uvádím níže příklad hodnocení, který mi vyhovuje a myslím, že představuje rozumný kompromis mezi oběma způsoby.
karkule: a prave proto je osidne srovnavat 1 odtud a 1 odtamtud.
tornado-lou: některé nejsou, některé jsou, zrovna tak jako státní. Samozřejmě jsem potrefená husa, syn chodí na soukromou školu a štve mě, že lidi mají představu, že tam nemusejí děti nic umět a rodiče jsou všichni zbohatlíci. V naší třídě není ani jeden, spíš naopak. Na školné 2000 měsíčně někteří rodiče našli peníze, i když ani třeba nemají auto.
karkule: jaroska je gymanzium na tr. kpt. Jarose v Brne a je to nejlepsi matematicke gymnazium v republice. uz roky. netvrdim ze soukroma skola neumuze byt dobra, ale myslim, ze spousta z nich neni.
a....: A to si říkám taky.proto mívám nervy,jak bude zvládat potom běžný život.
karkule: To je stará známá věc, že mezi školami jsou obrovské rozdíly a že na těch soukromých jsou k dětem tolerantnější, žáky totiž potřebují, jinak by museli školu zavřít.
Syn ve škole dostává hodnocení, které považuju za optimální: procenta + slovní. Člověk si z toho udělá docela dobrou představu, protože když třeba 80-100% podle školního řádu odpovídá jedničce, tak vidíte, jestli je vaše dítě v předmětu suverém /98%/ nebo ji dostalo s odřenýma ušima /81%/. A k tomu se třeba dozvíte: "V tomto pololetí se mu povedla závěrečná písemka nejlépe ze třídy. Úkoly nosí, neměl ho jen jednou. Mohl by být aktivnější, často se nehlásí, ale když se ho zeptám, tak odpověď ví." A rodič si hned udělá lepší obrázek, než kdyby tam byla jen známka.
tornado-lou: co je to Jaroska? A myslíš, že třeba PORG je nekvalitní, protože je to soukromé gymnázium?
Ťapina: s tim naprosto souhlasim. U nas na gymplu melo dost lidi podobny problem. To rozhodovani je tezke a vetsinou si nikdo neumi predstavit, co chce v patnacti delat. Deti by mely mit moznost dostat se kamkoli, kam chteji a nikdo nema pravo jim v tom branit, protoze si mysli, ze nejde o studijni typ. Myslim, ze timhle zpusobem se da ucitelum ohromna moc rozhodovat o zivotech tech deti... Docela me strasi predstava, ze bych mela nekdy neco podobneho psat.
tornado-lou: Přesně tak a rodiče by v zájmu svých dětí měli svým drahouškům vysvětlit, že jestli jsou na soukromé škole hvězdy, rozhodně to neznamená, že budou zářit i na vysoké a že se na tu vysokou bez problémů dostanou. Zrovna tak bych byla opatrná s různými úlevami pro ty různé dys....v určitém věku, tedy na tom prvním stupni je to jistě ok, ale později si sami musím oni i rodiče uvědomit, že v životě jim nikdo žádné úlevy dávat nebude.
rada bych podotkla, ze ani znamky nejsou srovnatelene. to co je na nektere skole 2-3 muze byt jinde bez problemu 1. maturita za 4 ze soukromeho gymanazia neni totez co maturita za 4 z Jarosky. takze ta vyzdvihovana srovnavatelnost ciselnych znamek je taky limitovana.
monacha: Nejlepší je nechat je, ať si jdou, kam chtějí. Ale mluvit s nima o tom, co znamená to které rozhodnutí. Třeba já když jsem šla na gympl, tak mi vlastně nikdo neřekl, že odtamtud není jiná cesta, než na vysokou, protože střední vzdělání budu mít v praxi nepoužitelné
Konkrétně mě tohle nijak nepoznamenalo, protože jsem na vysokou chtěla jít, ale třeba moje nejlepší kamarádka z gymplu seděla pak nad přihláškama dost zoufale, nikdy neměla studijní ambice a nějaké specializované střední vzdělání, po kterém by mohla jít do práce, by ji asi uspokojilo víc
Ucitel muze dat znamku, ale podle me neni schopny slovne hodnotit. Ty kadrove posudky, ktere maji dostavat devataci k prijimackam na stredni, mi prijdou silene. Vzdyt ucitel ty deti nezna, vi max., jak se projevuji ve tride pri jeho predmetu. A taky si myslim, ze se muzou najit i ty rohate, ktere se v tom budou hodne vyzivat a budou si tak s nekterymi vyrizovat ucty. MMCH na PF jsme dostali radu, abychom pri psani posudku prihlizeli k zazemi ditete. Tak napr. proc doporucovat divku z vesnice na gymnazium, kdyz ji stejne okoli zblbne a ta se v osmnacti vda, bude mit tri deti a gymnazium ji bude nanic. Neni lepsi ji doporucit na kadernici? Tohle je na pest.
Ještě bychom se mohli vrátit ke kádrovým posudkům ne? Jsem pro známky, slovně učitel hodnotí rodičům při schůzkách.
u dyslektiků to je hodně o přístupu učitelky.
cicinka: pokud má dítě poruchu učení, má dostávat takové úkoly, aby na ně stačilo. To znamená, že ostatní píší diktát, dysgrafici píší doplňovačku z téže látky nebo píší každou druhou větu a podobně. Pak jsou známky srovnatelné. Funguje to talk všude, dysgrafie se zohledňuje třeba i u PETek z angličtiny, takže nevidím, proč by to u nás mělo být jiné.
Možná by bylo nejlepší nějak skloubit obojí... Známky mají svoje nesporné výhody i hodnocení má svoje nesporné výhody, tak skloubit pozitiva obojího...