Byly tři hodiny v noci a pět pod nulou. Tramvaj přijížděla na zastávku včas, takže jsem teoreticky měla mít k dobru jednu minutu, abych přeběhla silnici a nastoupila do autobusu. Spolu s paní, která se vracela z práce, jsme tedy vysprintovaly směrem k autobusu. Nechtěly jsme pana řidiče a ostatní cestující zdržovat. Naše obavy byly ovšem zbytečné. Pan řidič se zdržovat nenechal. Zavřel nám dveře před nosem a v klidu odjel. Další autobus jel za hodinu.

Jestli se vám někdy stalo něco podobného, víte, že v tu chvíli se i z člověka mírumilovného, který by mouše neublížil, stane krvežíznivá bestie.
„Zabít!“ drtila mezi zuby paní v slušivém kostýmku a já jí statečně přizvukovala. Brzy nám došel slovník nadávek, a tak jsme rozjely druhé kolečko.

V takových chvílích mám pocit, že nejhorší na tom všem není ani tak hodina, promrznutá v noci na zastávce, ale bezmocnost. Ten řidič nám bezohledně a zlomyslně ujel, klidně jsme kvůli němu mohly skončit se zápalem plic, a to ani nemluvím o tom, co jiného by se dvěma ženským mohlo stát, a potrestá ho někdo? Už jsem si dokonce párkrát zkoušela stěžovat na dopravních podnicích, ale nikdy jsem se nedobrala žádného výsledku.

V té studené, mrazivé hodině mezi třetí a čtvrtou jsem přemýšlela nad tím, proč to ti lidé vlastně dělají. Viděla jsem řidiče tramvají a autobusů, kteří ujeli mámě s kočárem nebo dědovi o holi. Mizery, kteří klidně profrčeli kolem zastávky v nějakém zapadákově, aniž by těm dvěma čekajícím pasažérům vůbec zastavili. A o nedodržování jízdních řádů raději ani nemluvit. Že měl autobus jet až za pět minut? A koho to zajímá, přece nebude na té zastávce čekat, když to stihl dřív!

Co žene řidiče k tomu, aby se chovali takhle? Je to nenávist k cestujícím? Požitek z toho, že mají nad lidmi moc? Můžou jim ujet, nebo blahosklonně zastavit a nechat je nasednout... V některých případech totiž už nejde ani o lhostejnost, ale o přesně vypočítané gesto. Dveře klapnou ve chvíli, kdy už se vidíte uvnitř... Doslova před nosem.

Možná jsou to ti stejní lidé, kteří jako malí trhali mouchám nožičky a týrali koťátka. Možná tahle potřeba dokazovat si svou moc vzniká až později, v průběhu výkonu profese. Ale jsou přece i slušní řidiči, ne? Možná navrhnu kolegům psychologům, aby na tohle téma zpracovali nějaký ten výzkum. A třeba přijdou na to, jak takové lidi z dopravy eliminovat.

Stalo se Vám někdy, že Vám řidič ujel před nosem? Nebo se Vám to stává pravidelně? Jak se v takovou chvíli cítíte? Co byste řidiči nejraději provedla? Co myslíte, dá se takovému chování řidičů nějak předcházet? Dá se s tím vůbec něco udělat, nebo to musíme jen trpně snášet?

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ