Foto: Profimedia

Jsme na první tiskové konferenci v Hudebním divadle Karlín po karanténě. Jak jste ji strávila?
Doma. Naštěstí máme psa, takže jsem s ním mohla chodit na procházky. Začala jsem běhat a v mnoha ohledech to pro mě byla pozitivní zkušenost. Věnovala jsem se svým nejbližším a mentálně i sociálně jsme si odpočinula, nabrala síly. I když je pravda, že ta zátěž na psychiku byla pořád, jen jiná než obvykle. Všechno má svá pozitiva i negativa.

Chyběla vám práce?
Upřímně říkám, že první měsíc vůbec. Pandemie teprve začala, měla jsem obavy, co bude a nebylo mi úplně do zpěvu. Hledala jsem proto příležitosti, jak pomoc alespoň s distribucí roušek. Bylo to zvláštní období a nebylo úplně krátké. Čtyři měsíce jsme nehráli, což je hrozně dlouhá doba. Tělo si odvyklo. Během karantény jsem chodila docela brzy spát a teď když hrajeme, tak mi už v půl desáté tělo říká, jestli si nechci jít lehnout.

Jaký byl návrat na jeviště?
Radostný. Akorát tělo bylo při prvním představení zmatené, že se musí hýbat a vytvářet adrenalin a emoce, když bylo čtyři měsíce v klidu.

Jaký vztah máte k filmu Rebelové?
Mám ho moc ráda, a hlavně písničky jsou super. Příběh maturantů je sice naivní, ale hezkým způsobem. Je tam všechno, co k danému věku patří, první lásky apod. Je tam i poukázáno na nesvobodu, takže je to edukativní a spousta mladých lidí by se o tehdejší době mohla něco dozvědět. Na naše ztvárnění se hrozně těším, zazpívám si s orchestrem a karlínské divadlo miluju.

A co vám říká móda, která se v šedesátých letech nosila?
Hodně, jsem už taky trochu starší ročník. Ale je to super, je to barevné, zábavné, má to zvonáče. Třeba já mám baret a krásný kabát. K dané době to patří a já si to užívám.  

Prozradíte, jaké písničky si zazpíváte?
Neprozradím, ať si diváci přijdou.

Nebojíte se, že z důvodu strachu diváků bude zájem o návštěvu divadel menší?
Pořád se to rozjíždí. Ale nemůžeme se nechat ovládat strachem. Vidím to pozitivně a nic jiného mi vlastně ani nezbývá. Nikdo neví, co bude, ale myslím, že už bychom se mohli alespoň konečně naučit, že když se necítíme dobře, prostě nepůjdeme do práce. Budeme ohleduplní. Chřipky a viry tady budou pořád, takže by bylo fajn, kdybychom se z toho poučili v tom, jak se chovat.

Mohou si to herci dovolit?
Budou muset. Musí se změnit přístup lidí i divadel. Není možné, aby jeden herec všechny ostatní nakazil a všechno se zastavilo. Teď je třeba víc přemýšlet.

Reklama