Nedávno jsem si zavzpomínala s kamarádkou na dobu základní a střední školy, jak u nás probíhaly hodiny tělesné výchovy:
"Buď se "plnily“ limity na nějaký ten "Odznak zdatnosti“, podle kterého jsme pak byli všichni známkováni, nebo jsme, my holky, celou hodinu hrály vybíjenou ... a kluci se věnovali fotbalu. Koho to nebavilo, tak se prostě zašil někde v koutě tělocvičny a jen tak lelkoval. Nikdo mi neřekl, že mám slabé ruce a co s tím, když jsem málo hodila granátem, prostě jsem to musela dohnat lepším během, abych si zasloužila dobrou známku. Nikdo mi neporadil, jaký sport by pro mě byl vhodný. Když jsme učitele naštvali, tak bylo za trest 50-100 kliků, ale už nevysvětlil, jak se správně dělají, což není až tak snadné, jak se na první pohled zná.
Až před nedávnem jsem se dozvěděla, že i když spousta lidí kliky často a ráda dělá, jen málo z nich dokáže provést tento zdánlivě jednoduchý cvik správně.
Kamarádka se přidala: "Byla jsem dost nemotorná, z tělocviku mi na vysvědčení vycházela trojka, tak mě musela máma - lékařka od něj osvobodit, aby mi to nepokazilo průměr. Tím prakticky pro mě tělocvik skončil.“
Bohužel i teď je to na její postavě opravdu znát: kulatá záda, výrazné 
"Až ve svých 30 letech jsem se rozhoupala něco se sebou dělat. Po úvodní léčbě na rehabilitaci jsem začala chodit na kurzy karate pro začátečníky. Jasně, připadám si tam jako exot, ale po pár krušných počátečních týdnech mi ten systematický trénink a relaxace s prvky jógy na konci dělá moc dobře, naučila jsem se radovat z každého pohybu!"
Léčebný tělocvik byl i dříve používán pouze u dětí s vadným držením těla, bývá však správně realizován pouze u nevelkého počtu vybraných dětí. Odborníci považují za účinnější zavádět prvky léčebného tělocviku do normálního školního tělocviku. Což např. zahrnuje naučit děti správně dýchat, předklánět se a zvedat předměty ze země, správně nosit aktovky a také stát a sedět v lavicích, jak uvolňovat často přetěžované svalové skupiny.
Je vhodné se věnovat zvlášť hypermobilním dětem, které trpí vrozenou nadměrnou kloubní pohyblivostí, která v této době může být chybně ještě více podporována a může tak připravit do budoucnosti takto nadanému jedinci velmi bolestivé problémy. Zvlášť je také vhodné sestavit cviky pro spíše "tuhé“ a svalnaté děti se zaměřením na relaxaci, vhodné jsou např. prvky jógy. Od této skutečnosti by se měl odvíjet i výběr sportovních aktivit dětí ve volném čase, je jasné, že těch pár hodin ve škole nemůže stačit, zvláště pokud jsou vedeny neefektivně.
Za největší chybu nejen některých učitelů tělocviku, ale i trenérů je považováno to, pokud mají zájem především jen o ty děti, které při sportu či tělocviku vynikají a mohly by to ve sportu ,,někam dotáhnout“.
Naopak "nešikovné“ dítě, které skutečně pozornost a péči učitele potřebuje, je zařazováno do družstva "beznadějných" a nikdo se o něj nezajímá. Takto demotivované upadá do apatie, připravuje se na sedavý způsob života a často tloustne. Tak si vypěstuje nechuť k pohybu a sportu i do dospělosti.
Druhým extrémem pak může být až nadměrné přetěžování pohybově 
Z hlediska prevence je také důležitá otázka výběru povolání, aby se při ní pamatovalo na tělesnou konstrukci. Především opět hypermobilní jedinci trpí nejvíce statickým přetěžováním, strnulým sezením, otřesy, prací v předklonu trupu a hlavy.
Pokud se již v dětství objeví bolesti či potíže se správným držením těla, popřípadě koordinací pohybů, mělo by být dítě odborně vyšetřeno, např. na rehabilitačním pracovišti, a měl by být stanoven individuální pohybový program.
A jak jste prožívali hodiny tělocviku vy? Víte, jak probíhají nyní u vašich dětí, zda je jim věnována dostatečná péče a je jim vysvětleno, jak se svou tělesnou schránku správně zacházet, aby se jim v budoucnu bolestivě neodměňovala?
Nový komentář
Komentáře
Pavla Kočí:
"... tak bylo za trest 50-100 kliků ..." 
vážně? 
Fiona: Vítej do klubu
Máš také nějaké pěkné vzpomínky na školní gymnastiku? Nezapomenu, jak učitelka ležela na lavičce a smála se, že mám to švihadlo položit, že vypadám jako kovboj 
A když jsem odmítla vyskočit na kladinu, neb jsem v duchu viděla, jak přistanu z druhé strany na xichtě, pravila, že se bojím o svá deka. S chutí bych ji 
Sakra, to si najednou vybavuju křivd... 
Jana 01: Taky si na to vzpomínáš? Já v tom bazénu (v Plzni v Lázních na nábřeží) tenkrát chytla bradavice. Nikdy nezapomenu, jak jsem měla přeplavat bazén v hloubce, aniž by se kdo staral, jestli plavat umím nebo ne. Učitelka mnou cloumala a snažila se mě do té vody hodit a já se v totální hrůze držela zábradlí u schůdků a strašně řvala o pomoc. Všichni se chechtali jako idioti. Od té doby nenávidím vodu a není síla, která by mě přinutila vlézt do bazénu. Jak je ten školní tělocvik užitečný...
A jak probíhalo takové plavání? Děti se poslaly do vody a měly uplavat určitou vzdálenost. Kdo to neuměl, měl smůlu. Učitelka jen řvala. Paní učitelka do bazénu k žákovi v životě nevlezla. Jeden kluk dostal z plavání tak strašnou fobii, že když měli ten den plavat, celé ráno doma zvracel. Pak byl vyhublý na kost.
Tělocvik byl utrpení na základce i střední škole. Nejsem příliš nadaná na sport, ale to učitelé nechápali, protože jsem byla ve třídě taková jediná. Ostatní byli hodně šikovní, takže u mně vždycky učitelka řekla: tak, a teď se všichni dívejte na naše třídní kopyto. No a o to více mi to nešlo
Byla jsem pro smích celé třídě i učitelům. A to jsem měla štíhlou postavu. Ani běhy, kotouly, míčové hry, plavání...Na střední totéž. Anebo učitelka rovnou řekla - ty to ani nezkoušej, zkazíš školní průměr!
Tak jsem tělocvik nenáviděla. Až dnes v mých skoro 30ti jezdím na horském kole, plavu a potápím se, jezdím na koni, ráda hraju Petanque a intenzívně se učím lyžovat. Mému manželovi trvalo 7 let, než ve mně odpor ke sportu zlomil a já to dělám ráda a poctivě, protože mně to baví!
Je fakt že děti nejsou ani z daleka v tak dobré kondici jako dřív. I proti mě. Je mi 18 a když porovnám jak jsme na tom byli my, a děcka po pár letech po nás...je to obrovský rozdíl. Souhlasím s článkem, že jsou na školách (nespochopní) učitelé, kteří nevedou děti k pohybu, ale k tomu, aby na sport zanevřeli i v pozdějším věku.
"Mám IQ 6000 - to je jako 6000 tělocvikářů" (palubní počítač na Červeném Trpaslíku :-)
mě tělocvik zaujal až na vysoký, když jsme si mohli vybrat jaký sport chceme dělat (aerobic, plavání...) a ten jsme pak navštěvovali. Myslím že i na ZŠ a SŠ by měli mít děti víc možností si vybrat co chtějí dělat a ne jen jet podle osnov.
Enya: Tak to já jsem opak, já jsem milovala gymnastiku, jenomže jsem byla jediná, takže se brzy zrušila a hrály se jenom nablblé míčové hry.
šája: dítě sebrat ze školy a dát jinam, dokud je čas! Učitelka není normální.
Já měla na tělocvikáře štěstí, na základce jsme dostávali všichni jedničku, na gymplu dvojky jen ti nejhorší ignoranti a ulejváci, co si sami fixlovali omluvenky a učitelka to věděla.
Magora měl můj manžel na gymplu. V předjaří, když byl ještě sníh, tak je vyhnal v trenkách ven na hřiště, sám zachumlaný v kožichu a řval na ně, že nechápe, jak jim může být zima a ať pořádně makají, ať se zahřejou.
Tak mně teda tělocvik žádné problémy nedělal, protože jsem prakticky vyrostla na sportovištích všeho druhu. Bábovičky jsem plácala ne na pískovišti, ale v doskočišti na skok daleký :-))) Otec byl trenér atletického oddílu, a od útlého dětství mě drezíroval ve všech odrůdách lehké i těžké atletiky. Bohužel zřejmě nejsem ten správný olympijský talent, protože nejlepší moje výkony byly na úrovni "přeborník okresu". Taky jsem musela školu reprezentovat na různých akcích. Akorát mě nebavily míčové hry... Moji synové to mají naopak, chodili ve škole na sportovní hry, což obnášelo především fotbal, volejbal, florbal, a další opičárny s míčema.
Z tělocviku jsem nebyla nikdy moc nadšená, jelikož jsem celkem línej tvor a nesnáším kolektivní sporty
A to nadšení ve mě nikdo z tělocvikářů vzbudit nedokázal
.
, neměla jsem žádnou fyzičku a po pár metrech jsem vždycky odpadla, takže jsem někdy na druhým stupni ZŠ začala tyhle kraviny ignorovat a zatímco ostatní poslušně klusali kolem hřiště, já šla vycházkovým krokem
a já byla vždycky jedna z nejvyšších ze třídy, takže jsem v tomhle měla slušné výsledky), ale většinu aktivit jsem neměla ráda
. Třeba akrobacii na hrazdě nebo skákání přes švédskou bednu. Měla jsem vždycky strach, že spadnu
Naprosto jsem nesnášela soutěžení, takové ty běhy na čas a podobné nesmysly
Některé věci mě bavily, třeba skok do dálky (těch pár metrů na rozběh nebylo na fyzičku až tak náročný
Teď v dospělosti jsem si sport oblíbila, ale asi hlavně proto, že jsem si mohla zcela dle své vůle vybrat, čemu se budu věnovat, a že konečně vím, že to, co dělám, má nějaký smysl, a že vím jaký. Při těláku ve škole jsem měla pocit, že jen bezcílně zabíjíme čas, že je to o ničem...
Hania: Pod to se podepisuju. Akorát že na VŠ jsem už nešla, takže nebyl nikdo, kdo by reputaci tělocviku napravil. Nenáviděla jsem ho víc než matematiku, zeměpis a účetnictví dohromady
militantni telocvikari na vsech typech skol, ktere jsem absolvovala, pohrbili mou chut do jakehokoli pohybu vubec. Zlepsila to az telocvikarka na VS, kde jsem chodila na zdravotni telocvik, coz bylo vazne prima, take proto, ze ta pani mela spoustu vedomosti o tom, jak funguje telo, jak vsechno v tele souvisi se vsim a dokazala poradit. Jinak diky stredni skole nenavidim volejbal!!Nebot temer ctyri roky, dvakarat tydne hrat to same je vazne na
my jsme měly na učňáku na tělák úchyla - každý tělocvik začal tím, že nám vizuálně kontroloval jestli nemáme pod trenkama kalhotky, když si jednoou šáhl dostal ode mě facku přes celou tlamu - tak mě odtáhl k řediteli a stěžoval si na mě, že jsem ho bezdůvodně napadla a tak jsem mu řekla, že jak mi ještě jednou šáhne mezi nohy, nebo na prsa (což dělal s oblibou při "záhraně"), bebo i jenom na gumu od trenýrek tak si ho podá prva mlj taťka a pak policajti
Pro mě byly taky hodiny TV utrpení, obzvlášť, když byla gymnastika (na hrazdu mě vysazovaly dvě kamarádky a učitelka) a 1500m jsem spolehlivě ušla za 15 minut
. Bavilo mě šplhání, míčové hry, naštěstí mě žádná učitelka nechtěla kazit jina obstojné vysvědčení, tak jsem mívala většinou 2, na střední jednou 3. Teď v dospělosti jsem přišla na chuť kalanetice a chodím i na kondiční gymnastiku a světe div se - dokonce mě to baví
.
my jsme měli na gymplu tělocvikářku, bezva ženskou... silná, statná ženská, dělala těžkou atletiku a já jsem jí zřejmě připadala jako přírodní úkaz, protože já, snad nejmenší ze třídy, (tehdy ještě) dost hubená, jsem spolehlivá mrskla koulí nejdál z celý třídy
...měly jsme ji moc rádi, fakt byla dobrá..
kluci měli taky správnýho kantora, tak to byla pohoda...
můj prvňák mi sdělil, že mám na třídních schůzkách říct paní učitelce, že chce mít ve škole jen tři předměty: matematiku, počítače a tělocvik... ten miluje, tak chodí ještě na pohybovky a míčový hry...
co to máte za pitomou učitelku..
stoj na lopatkách?? to snad ani nedělali, Rišák líčí, jak hrajou různý hry, aby se hejbali, ale nějaký cviky, to nevím...
šája: nevím, že by v první třídě dostávali známky za tělocvik..
Vím, že existujou tělocvikářky krávy, sama jsem taky jednu měla. Ale taky existují učitelky, které se řídí tím, co je v článku napsané. Jako třeba moje mamka - má aprobaci TV a branná výchova, takže o pohybu toho ví dost, má i doktorát. Ona má zas problém s rodiči, ale i s ředitelkou.Když učí něco navíc, právě třeba tu zdravotní TV, tak se to rodičům nelíbí, jakto, že nehrajou vybíjenou nebo fotbal. Když má snahu jim vysvětlit, že právě jejich dcera má vadné postavení páteře apod., tak řeknou, že v tom případě nemá cvičit vůbec a že jí seženou osvobození z TV.Takže problém je i na druhé straně. S ředitelkou se neshodla, že hodnotí žáky dle snahy a ne dle výkonů. Takže když frajírek fotbalista nechtěl při TV cvičit, že má pak trénink atd., tak mu pak vycházela 3 na vysvědčení a "metráčkovi", který se snažil 1. To byl poprask na celé škole, vždyť nás ten frajírek reprezentuje v běhu...!Nakonec to dostala nařízeno, že tu známku musí změnit. Takže nějaká změna na školách je podle mne v nedohlednu. Zvlášť když TV nyní učí neaprobovaní lidé, je to totiž levnější, že? A naučit běhat, to je zbytečné, to přeci každý umí!
Přesně tak, dobrej článek. Tělocvik býval vždycky můj nejhorší předmět, vlastně noční můra. Neuměla jsem volejbal, takže spolužačky ve mně vyvolávaly svejma poznámkama mindráky. Učitelky vyžadovaly výkony, ale poradit, rozeznat schopnosti a nadání žáka, to ne. Určitě je dobrý vést děti k pohybu, ale nemělo by se to dít takovýmhle způsobem a hlavně bych tento předmět neznámkovala. Spousta dětí "díky" tělesné výchově na školách získává k pohybu odpor a v pubertálních dušičkách vznikají mindráky.