call

Mám za sebou několik týdnů pátrání po odpovědi na otázku, která se v mém životě objevila nedávno: Je možné, že mi na můj mobil opravdu zavolal můj otec, který je osm let po smrti? Pokud to možné je, jak? Existuje nějaké vysvětlení, které by bylo všeobecně přijatelné i pro materiálně založenou většinu?

Pár odpovědí na mé otázky lze najít v reakcích na první díl Telefonátu ze záhrobí. Caedmon například vysvětluje celou záležitost pojmem channeling a doplňuje, že to není zas tak výjimečný jev. Jiné čtenářky a čtenáři píší, že se jim v různých formách stalo něco podobného. Naši zemřelí blízcí se nám objevují ve snech, okupují vzpomínky, občas přemístí nějakou věc v bytě, kde s námi žili, popř. z neznámého důvodu rozbijí nějaký ten elektrospotřebič, snad aby na sebe upozornili či dali najevo, že jejich čas ještě nevypršel.

Zkoušela jsem se i napřímo ptát svých přátel a kamarádů. Jenže to je těžké. V tomto světě vám jen málokdo do očí přizná, že zažil něco, za co se ve slušné společnosti váže do svěrací kazajky. Většinou mi byla v odpověď jen banální slova typu: „Ale jo, je to možné… věřím tomu… no to víš, jsou věci mezi nebem a zemí.“ Tudy cesta nevedla.

Mnohem barvitější představu jsem ale dostala při probírání literatury a brouzdání internetem. Ba co víc: Po několika dnech pokusu zorientovat se v problému jsem dospěla k překvapivému poznání: Telefonovat s nebožtíky je v podstatě běžná věc a je ku podivu, že jsem se s tím setkala až teď. Nejkomplexnější představu mi potom dala kniha, kterou jsem objevila při mé neplánované a náhodné služební cestě do Londýna (já vím, náhody neexistují). Byla jsem tam vyslána zaměstnavatelem ze dne na den vyřídit nějaké neodbytné nutnosti a vedle kanceláře, do které jsem docházela, hned v srdci Londýna, byl antikvariát. Vypadal, jako by se do něj chodili inspirovat filmaři Harryho Pottera. Jako by se v něm zastavil čas včetně majitele, šedivého starého pána s dlouhými vousy a směšným čepečkem na hlavě.

Kniha, kterou jsem tam objevila hned první den, byla vydána v šedesátých letech. Byla velmi drahá, takže jsem si ji nemohla koupit. Jmenovala se Encyklopedie nevysvětlitelných jevů od A do Z tak, jak je sepsal vášnivý sběratel tajemností Hugo Arthur Baodan. A Hugo Arthur se opravdu činil. Nashromáždil do své knihy veškeré příšernosti od hořícího písma na stěně přes nebožtíky vstávající z hrobů až po upíry, vampíry a jiné potvory a - pozor! -telefonáty ze záhrobí. Po tři dny, které jsem musela v Londýně strávit, jsem tam každou volnou chvilku zaběhla a postupně z knihy opisovala vše, co se mého tématu týkalo. Dozvěděla jsem se tak, že nebožtíci používají telefony už od těch dob, co byly vynalezeny. Největšího rozmachu ale telefonování ze záhrobí dosáhlo po druhé světové válce.  Za prvé přibylo telefonů, za druhé nebožtíků. Pan Hugo doslova píše, že: „Telefonování zemřelých na náš svět je jevem dnes již natolik obvyklým a stovkami lidí popisovaným, že jsem přemýšlel, mám-li ho vůbec zařadit do této knihy. Zdá se totiž, že je v moderním světě vnímán jako naprosto běžná záležitost.“

Aha.

Pan Hugo také popisuje několik konkrétních případů lidí, kteří se s tímto banálním a obvyklým jevem setkali. Zmiňuje například jistého Američana jménem James Cartner, kterému zemřela žena a asi měsíc po své smrti mu začala pravidelně volat. Pan Carter na toto téma doslova řekl: „Lezla mi na nervy celý život. Když umřela, oddechl jsem si. Říkal jsem si, že teď snad budu mít konečně klid na své karty, rybaření a sbírku doutníků. Ne! Ona mi nedá pokoj ani po smrti!!!“

V knize jsem také našla případ, kdy mrtvá matka zavolala svým dětem a přikázala jim, ať okamžitě opustí dům a utíkají co nejdál. Zachránila jim tak život, protože za pár minut došlo v jednom ze sousedních bytů k výbuchu, který zabil několik nájemníků.

Co mě ale šokovalo nejvíc, byl konec samotného autora knihy, pana Huga Arthura Baodana. V doslovu nakladatele, připojenému na konci knihy, se psalo, že pan Hugo věnoval studiu nadpřirozených jevů celý svůj život, nejvíce ale pátral po původu telefonátů ze záhrobí. Přes inzeráty vyzpovídal tisíce lidí na celém světě. Do tisku chystal novou knihu, která se měla telefonáty velmi podrobně zabývat, včetně rozhovorů s lidmi, kteří se s tímto jevem setkali, včetně hypotéz, vědeckého bádání a podobně. Pan Baodan byl přesvědčen, že tento jev má racionální podklad a je možné ho zcela logicky vysvětlit. Na konci doslovu pak byla větička, která mě vyděsila. „Pan Hugo Arthur Baodan zemřel násilnou smrtí ve svém domě během posledních úprav na svém rukopise. Ten se ztratil neznámo kam. Policie způsob smrti pana Baodana tají.“

Aha.

I mně se ale v souvislosti s Encyklopedií nevysvětlitelných jevů od A do Z dotkla nepříjemná náhoda. Při odjezdu z Británie jsem se po cestě na letiště naposledy stavila ve stařičkém antikvariátu. I přes vysokou cenu jsem se rozhodla, že si Encyklopedii koupím.

„Bohužel, slečno, máte smůlu,“ rozhodil stařičký prodavač rukama. „Roky mi tady ležela, nikdo o ni ani nezavadil a jen co se o ni začnete zajímat, ji někdo koupil. Před malým okamžikem si ji odnesli. Je mi líto,“ pokrčil muž rameny.

Během letu do Prahy jsem přemýšlela, mám-li to brát jako znamení. Možná pan Hugo ve svém bádání přišel na něco, co vědět neměl… Jak je vůbec nebezpečné zabývat se podobnými věcmi? Ale co, mávla jsem rukou nakonec, všechno potřebné jsem si z knihy opsala, včetně návodu, jak se s volajícími nebožtíky, kteří náš hlas neslyší, dorozumět. Druhý den jsem proto v bytě, kde naše celá rodina bydlela, napsala na všechny zrcadla větu: Tati, já tě slyším, mluv. A zapálila svíčku. Proč? Přesně tak to bylo v návodu pana Huga Arthura Baodana.

Co tam ale nebylo, byla rada, jak podobnou bláznivinu vysvětlit žijícím příbuzným, kteří vás u ní nachytají. Byla jsem právě v nejlepším, když se domů lehce předčasně vrátila má matka. Přečetla si nápis na zrcadle a otočila na mě tázavě zrak. Tak jsem jí to všechno vysvětlila. Jak mi na telefon zavolal táta. Jak jsem se z toho vyděsila. Jak jsem pátrala v knihách a na internetu. Prostě všechno. Očekávala jsem jakoukoli reakci, tedy jakoukoli kromě té, která skutečně přišla. Matka se po mém vysvětlovacím monologu lehce pousmála a pravila: „Ty nápisy na zrcadlech smaž, já to tátovi řeknu.“ Nic jsem nechápala. Matka tedy blahosklonně dovysvětlila: „Volá mi od té doby, co zemřel. Nijak pravidelně, někdy jednou týdně, někdy jednou za měsíc… Prosila jsem ho, ať se ozve i tobě.“ Matka si rozepnula zip na šatech a z nohou sundala lodičky. „A nedělej z toho žádnou vědu, prosím tě. Je to přece tak běžná věc…“ A odkráčela do koupelny dát si vanu.

Při leštění našich domácích zrcadel jsem nepromluvila. Nebylo o čem. V hlavě mi stále zněly matčiny poslední věty: „Nedělej z toho žádnou vědu. Je to přece tak běžná věc.“

 Takže resumé z celé této kauzy zní takto: žádnou paniku, přátelé. Celý svět je složitější, než si jsme vůbec schopni představit. Existují v něm věci, které nemůžeme vysvětlit rozumem, doložit pokusy, objasnit zkušenostmi. Jako například telefonáty ze záhrobí. Nedělejte z nich žádnou vědu. Je to přece tak běžná věc…