Telefonát ze záhrobí

Minulý týden mi na mobil zavolal můj otec. To jistě není nijak oslňující informace, chápu. Na světě volá svým dcerám denně asi miliarda otců a netřeba o tom psát rozsáhlé články. Já to samozřejmě vím a nezdržovala bych vás takovou banalitou, jako je jeden běžný hovor táty s dcerou, kdyby… kdyby můj otec nebyl osm let po smrti.

Tak. Chápete teď, že ve světle tohoto faktu dostává první věta mého článku zcela jiný význam, že? Abych se ujistila, že skutečně rozumíte, co vám říkám, napíšu to ještě jednou, zřetelně a bez vytáček.

Minulý týden mi zavolal můj otec, který zemřel prosinci 2001.

Ještě než začnu vyprávět dál, chtěla bych vás ujistit, že jsem se nikdy neléčila s žádnou psychickou chorobou a nevím, že by něčím podobným trpěl kdokoli z mé rodiny. Alkohol piju v rozumné míře, každopádně onoho večera, kdy se mi na displeji mobilu ukázalo to neznámé číslo, jsem byla naprosto střízlivá. Také si plně uvědomuji, jaké reakce veřejnosti může tento článek vyvolat. V nejbližších dnech po zveřejnění očekávám minimálně Bludný kámen, čestnou to cenu skeptického spolku Sisyfos. Ale přesto, nelžu vám: Mluvila jsem po telefonu se svým mrtvým otcem. No, mluvila… mluvil on, já lapala po dechu. Ale pěkně od začátku…

V onen inkriminovaný večer jsem seděla u počítače a pracovala. Mohlo být něco kolem desáté, moje dcera spala na matraci na zemi dva metry od mého pracovního stolu. Byla jsem zabraná do práce, když mi kousek od mé ruky pípl můj mobil. Měla jsem ho na tichý režim, proto ono pouhé pípnutí a snaživé blikání. Na displeji bylo neznámé číslo, a ta já nemám ráda. Nicméně jsem si všimla, že předčíslí je nějaké prapodivné, snad zahraniční, tak jsem hovor přijala.

„Prosím?“ zvedla jsem to s obligátním slůvkem.

Na druhé straně sluchadla bylo ticho, i když ne úplné. Slyšela jsem praskání a šum a taky vzdálené útržky hovorů, hlasy hovořící přes sebe. Takhle nějak znělo pozadí telefonátů před třiceti lety, kdy byly telefonní linky nedokonalé a dovolat se patřilo k malým socialistickým zázrakům.

„Prosím?!“ zopakovala jsem to slůvko s lehce naléhavějším tónem, když se mi na to první nikdo neozval. Opět vteřina ticha a pak jsem slyšela hlas mého otce, kterak vyslovuje jediné slovo:

„Haló?“

Byla to pikosekunda, miliontina vteřiny a mnou projel blesk zděšení a šoku. Jeho hlas jsem poznala okamžitě. Nebylo sebemenších pochyb, byl to on. Můj otec.

„Tati?!“ užasla jsem… „Tati?!“ zopakovala jsem ještě, když neodpovídal. Vypadalo to, že mě neslyší, protože neustále dokola opakoval to své haló se stále větším naléháním a nervozitou. Nechtěla jsem křičet, abych neprobudila dcerku, a tak jsem jen hlasitým šeptem volala: „Tati, tati, slyšíš mě? Tati, kde seš? Řekni něco, tati?!“

A skrz jeho ´haló´ke mně éterem doplouvaly útržky hovorů cizích lidí, směska cizích jazyků, kterou bych jen těžko rozplétala, mluvení z cizích zemí, z dalekých míst, snad i vzdálených planet?

Trvalo to jen několik vteřin, ale mně se zdálo, že uplynula hodina. Pak to zavěsil. S vytřeštěnýma očima jsem zírala na mobil a ruce se mi třásly. Nebyla jsem schopna slova. Právě jsem zažila něco, co zcela nekompromisně vyvrátilo vše, co jsem byla doposud v mém materiálním světě učena. Několikerým rychlým kliknutím jsem v mobilu našla číslo, ze kterého byl hovor veden. Opsala jsem si jej a zavolala na informace. Dle předvolby za mnou tento telefonát doputoval z Francie.

Po chvíli váhání jsem zavolala zpátky. Zvonilo to dlouho a marně. Nikdo to nezvednul, i když jsem v dalších dnech volala ještě mnohokrát. Nikdy to už nikdo nezvednul…

V následujícím týdnu jsem na tuto událost mnohokrát myslela. Vzpomněla jsem si totiž na dohodu, kterou jsem se svým otcem uzavřela těsně před jeho smrtí. Mnohokrát jsme spolu debatovali o reinkarnaci. Já v ni věřila, on nikoli. Tak jsme se dohodli, v době, kdy už byl velmi nemocný a věděl, že mu nezbývá příliš času, že je-li na druhé straně opravdu NĚCO, dá mi vědět.

Když potom 11. prosince 2001 krátce po devatenácté hodině zemřel, čekala jsem na jakékoli znamení. Seděla jsem v jeho pracovně a v ruce držela jeho osobní věci. Třeba se mi nějak ozve skrze ně. Sledovala jsem našeho psa, nezaujímá-li nějakou podezřelou polohu, nic. Náš dyslektický jezevčík chrněl, jako by se nechumelilo. Ten večer, ba ani v dalších po něm následujících, se mi otec nijak neozval.

Až teď, po více než osmi letech. Proč to tak dlouho trvalo, nevím. Možná musel vystát dlouhou frontu na telefon. Vždyť já přece vůbec nevím, jak to na onom světě chodí. Mají tam mobily? Nebo ještě používají budky na ulicích? A co když je na onom světě socialismus a na pevnou linku se čeká mnoho let? To by vysvětlovalo, proč otec zavolal až po osmi letech.

Uběhly dva dny, během kterých jsem se pomalu uklidnila. Moje duše se bojácně přitulila k rozumu a vytěsnila emoce, takže přibližně osmačtyřicet hodin po oné prazvláštní události jsem sama sebe přesvědčila, že se mi něco jenom zdálo, protože aby mi zavolala můj mrtvý příbuzný? Nemožné!!

Ve středu večer zavolal znovu. Opět stejná situace. Krátce před půlnocí, dcera spí, já žehlím, do sluchátek mám puštěnou televizi, když tu periferním zrakem spatřím blikající mobil. Opět cizí číslo, i když si stačím všimnout, že začíná klasickým českým předčíslím. Zcela rutinně jsem zmáčkla tlačítko se zeleným sluchátkem a potichu řekla: „Prosím?“

A situace se opakovala. Stejný hlas, stejné ruchy, stejné pocity. Řvala jsem do sluchátka o poznání hlasitěji než minule, ale opět marně. Neslyšel mě. Neustále opakoval ´haló´, já rozuměla perfektně, on mě zřejmě nikoli. Tak zavěsil. To horší mělo ale následovat. Okamžitě jsem volala zpět, byla to otázka snad tří vteřin. Na druhé straně se ozval známý ženský hlas, který mi oznamoval, že číslo, na které volám, neexistuje.

Polilo mě horko. Aha, to je dobrý. Takže číslo, ze kterého mi bylo v jednu chvíli voláno a na které okamžitě volám zpět, už není. Zajímavé.

Podruhé jsem se už netřásla jako prvně, ale dobře mi nebylo. Na informacích jsem zjistila, že předčíslí patří Mělníku. Hm.

Zatím naposled se můj táta ozval v sobotu. Ani napotřetí se mu nepodařilo mě slyšet, i když jsem do telefonu hlaholila jako na lesy. Trvalo to snad minutu a hovor byl přerušen. Byl veden opět z českého telefonního čísla. Tentokrát jsem si řekla, že to tak nenechám, a zavolala jsem známému, který dělá na informacích o telefonních číslech a poprosila ho, zdali by mi nezjistil, komu patří ono třetí číslo. Prý se to nesmí, ale pro mě to udělá.

Za minutku volal zpět s tím, že to číslo není úplné, takže až ho budu znát komplet, mám se ozvat, on mi to zjistí.

„Jak, že není celé? Vždyť mi z něj někdo volal! Před chvilkou!“
„Nezlob se, ale to není možné. To číslo není celé, nemohl ti z něj nikdo volat,“ trval známý na svém.

Ta informace mě nijak neuklidnila. Nu dobrá. Jsem ochotná na pár dní, víc ne, připustit, že je nějak možné, aby se na tento svět prostřednictvím moderních technologií hlásili zemřelí lidé z nějakého jiného světa. V životě bych nevěřila, že podobnou větu napíšu a budu ji myslet vážně.

Tak jo. Rozhodla jsem se dát tomu pár týdnů a pátrat. Jako stoupenkyně přízemních vědeckých postojů, že totiž co se nedá logicky doložit a empirickými pokusy ověřit, to neexistuje, se budu nějaký čas pohybovat na pomezí ezoteriky, magie a šílenství.

Zjistím, jak to bylo s tátovými telefonáty ze záhrobí. Za pár dní dám vědět.