Sara

Na redakční e-mail nám dorazil příběh čtenářky s nickem Vladka006, která ve svém vyprávění podrobně líčí čerstvé zážitky z prvního porodu. Jaký byl ten váš?

Před nějakým časem jsem se Vám svěřila s tím, že manžel je „těhotný“ místo mě (čtěte ZDE). Po celý zbytek těhotenství jsem si přála, aby porod nastal v době, kdy manžel bude v práci, já si v tichosti zavolám sanitku a pak mu akorát oznámím, že za námi může přijet do porodnice. Při pravidelných kontrolách mi bylo sděleno, že čekám malé slůně, a asi se mu na svět bude chtít dřív.

Čekání na den D jsem si krátila učením se na státnici z ekonomiky a pročítáním chytrých rad pro budoucí matky. Od počátku osmého měsíce jsem každá ráno slyšela otázku: „Tak co, miláčku, jak to vypadá, jdeme dnes rodit?“ Při každém mém nočním vstávání na WC manžel vylítl jak čertík z krabičky a s vykulenýma očima se mě ptal, zda už má jít pro auto do garáže.

Termín státnic a porodu se pomalu blížil a já přemýšlela, co přijde dřív, jestli zkouška, nebo porod. Už to vypadalo, že místo nedonošeného dítěte budu mít přenošené. Termín státnic jsem měla 27. ledna a termín porodu 28. ledna. Mimčo jsem přemlouvala, aby ještě chviličku vydrželo, a pomalu začínala odpočítávat hodiny do státnice. Ve čtvrt na jednu ráno 27. ledna mě probudil takový divný tlak v podbřišku, podle nasbíraných informací jsem se domnívala, že už se asi blíží porod. Byla jsem nějaká neklidná a courala po bytě. Dostavilo se krvácení. Tak to už jsem se rozloučila s myšlenkou, že státnici ještě stihnu. Šla jsem se pomalu připravit do koupelny. Manžel vylítl za mnou a začal plašit, že jsem ho ani nevzbudila. Začal poletovat po bytě a hledat klíčky od auta, doklady, peněženku... Já se šla v klidu, pomalým tempem oblékat. Manžel nervní, že mu porodím v autě. Uklidňovala jsem ho, že takhle rychlý porod není. Že máme asi tak 5 hodin času. Po cestě ze 4. patra se 2x vracel. Nejdříve zapomněl klíče od auta, pak jsem mu připomněla, že mi ani nevzal tašku. Venku -16, prosila jsem ho, ať hlavně jede pomalu, že opravdu ještě máme čas. To jsem netušila, jaké hafo času opravdu máme.

Přijeli jsme na příjem, kde mi doktorka řekla, že na porod to vůbec nevypadá, mimčo je naprosto v klidu, spinká a krvácení je bůhví co, ale pro jistotu si mě tu nechají do rána a pak mě pustí domů. Rozloučila jsem se s manželem a šla na pokoj. Svitla mi ještě naděje, že bych mohla jít ke státnici. Měla jsem být v 7.30 ve škole. V 7.00 přišla doktorka, že teda můžu jít, že mě pustí. V 7.10 její rozhodnutí zrušil primář s tím, že jdu na rizikové těhotenství. Na oddělení rizikového těhotenství chodili mimču každou hodinu měřit ozvy. I tam mě ještě ujišťovali, že mám poslíčky a večer půjdu domů, miminko spinká a na svět se mu ještě nechce. Bolestí jsem nemohla ležet, později ani sedět, tak jsem si krátila čas chozením po pokoji a tančením břišních tanců. Ještě že jsem na pokoji byla sama. Sestřičkám jsem stále říkala, že bolest neustupuje. Permanentně mě od těch půl jedné ráno bolelo v podbřišku. Taková tlačivá a tupá bolest. Nestupňovala se, a ani nepřicházely kontrakce. V 8 večer jsem už zoufalá bolestí prosila sestřičku, jestli by nemohla zavolat doktora, že ta bolest už je fakt nesnesitelná. Slíbila, že doktora tedy zavolá. Doktor přišel v 11 večer a po prohlídce mi vynadal, co tam ještě dělám, že už rodím, tak ať mašíruju na porodní sál. Chtěla jsem epidurál, ale ten už mi nestihli dát. Stačila jsem se připravit, vyplnit nějaké formuláře a zaplula do porodního boxu. Už jsem byla strašně vyčerpaná z toho pomalu 24hodinového chození po pokoji. Neměla jsem ani sílu tlačit. Ke všemu se u porodu nachomýtl doktor, co se asi zrovna nudil, tak se šel podívat na prvorodičku. Začínal mi dávat chytré rady, a to mě fakt rozčilovalo.

Doktor: „Maminko, musíte se snažit. Musíte víc zatlačit. Vždyť tomu miminku je ještě hůř než vám. Určitě ho to bolí víc, tak na něj myslete a snažte se.“

Já: „Nekecejte mi do toho. Pochybuju, že si pamatujete, jak to bolí, když se leze na svět. To za prvé, a za druhé jste v životě nerodil, tak nevíte, jak mě to ku*evsky bolí, tak se svejma radama běžte do prd...“

Doktor zmlkl, ale porodní asistentka ne. Začala taky radit. Byla jsem unavená od bolesti a ještě zoufalá, že toho červíčka snad ani nevytlačím. Začala jsem sama sobě nadávat, jaká jsem neschopná matka. V duchu jsem nadávala i mimču, podle monitoru ještě těsně před porodem spalo. Říkala jsem mu, že je to teda od něj milý, vyžene mě do porodky a pak chrápe a všechnu práci nechá na mě. Brečela jsem, že už nemůžu, že se jdu obléknout a jdu domů, že mě to tam nebaví a bůhví, co ještě.

Ve finále mi píchli něco proti bolestem, abych mohla zatlačit snad už naposledy. Injekce začala působit a bylo to snad ještě horší, necítila jsem vůbec nic a nevěděla, kdy teda mám zatlačit. Tak jsem tlačila na povel porodní asistentky, sestřička zatím chystala inkubátor a doktorka mi skákala na břiše. Skok na břicho jsem nečekala a po vzoru amerických filmů jsem si pěkně nahlas zařvala. Doktor „Radil" stál u dveří a čekal, co ze mě vyleze. V 1.25 vylezla dcera Sára. Měřila 51 cm a vážila 3.79 kg. Na sále jí říkali Růženko a na oddělení šestinedělí Buřťando. Všem účastníkům jsem se omlouvala za můj výstup. Doktor mi s úsměvem řekl, že takhle neřve ani u hokeje, a prý jestli už trénuju hlasivky na olympiádu. PA mi začala během šití vyprávět, co všechno už zažili. Prý ji pacientka od sebe odkopala a pak zalezla pod porodní stůl a nechtěla vylézt, jiná ji zase pokousala a jedna se ze sprchy nenápadně vytratila a šla domů. Chytli ji na chodbě nějací kolemjdoucí, a tak ji zase přivezli zpět na sál. Jestli ještě někdy půjdu rodit, tak určitě až za hodně dlouho, až se na tu hysterku z pokoje č. 5 zapomene.

Jaké byly vaše porodní zážitky? A jaký byl personál na porodním sále?

TÉMATA:
TĚHOTENSTVÍ A POROD