cancer

Rakovina. Jak nehezké slovo, které neradi, ale bohužel dnes velmi často, vyslovujeme. Právě diagnóza rakoviny prsu byla sdělena mé mamce na podzim 2007.

Během Vánoc se čekalo na výsledky biopsie. Nikdy na ty Vánoce nezapomenu. U štědrovečerní večeře si asi každý z nás uvědomil to samé…

Výsledky byly jednoznačné. Půjdete na operaci. Zdálo se, že půjde jen o vyjmutí ložiska, které bylo objeveno po vyšetření mamografem.

Když bylo mámě 16 let, umřela jí na rakovinu prsu matka. Věděla jsem, že na to máma často vzpomíná. Zároveň jsem věřila v pokrok medicíny, který se od té doby udál. Největší strach ale měla, když si uvědomila, že by mohla o prso přijít. V tu chvíli slzy na krajíčku opravdu neudržela.

Po první operaci musela bohužel následovat hned druhá, celková ablace prsu. Ložisek bylo nalezeno více. Přišlo na řadu to, čeho se máma bála nejvíc. Měla jsem hrozný strach, že to s mamkou zamává, že bude na dně, smutná. Samozřejmě byla, ale hodně jí pomohla informace, že už po dvou letech od operace, pokud jsou výsledky v pořádku, je možné absolvovat plastickou operaci. Na to se mamka upnula, těšila se a nepřipouštěla si nic dalšího.

Po ablaci musela podstoupit i chemoterapii a ozařování. Bylo jí špatně, ale ne tak, aby ztratila svůj neuvěřitelný optimismus a sílu. Když chodila na chemoterapie do Prahy, jezdila jsem každý pátek já za ní na venkov. Chodily jsme na pivko. To si nikdy nenechala ujít, na to měla chuť vždycky. Lékaři ji v tom nebránili.

Když si vzpomenu na každopáteční sezení nyní, vidím před sebou mamču, běží mi to před očima jako film. Nejdřív se svýma dlouhýma vlasama. Pak, když jsem jí ustříhla ofinu, aby přechod k paruce s ofinou nebyl tak razantní. Pak v paruce, potom, co jsem jí ostříhala strojkem. Pak s kraťoučkýma vláskama. Nakonec s polodlouhýma vlasama, které má mamča nyní.

Vždycky jsme se spolu u piva moc nasmály. Když šel okolo někdo známý, měla máma choutky paruku zlehka nadzvednout, usmát se a pozdravit.

Máma neztrácela optimismus, prohlížela si stránky plastických klinik a v nitru doufala, že snad, někdy…

Dočkala se! V loni v létě šla na první plastickou operaci. Kolik jich bude celkem, se zatím nevědělo. Předběžně se počítalo se dvěma. Plastická operace - to zní vcelku neškodně. Někde vám něco uberou, někde přidají. Vypadalo to jednoduše, ale všechno bylo jinak.

Po první operaci jsem s mámou po telefonu mluvila. Zdálo se být vše v pořádku. Po pár dnech ale volal táta. Mluvil potichu, sklesle. Začínala jsem se bát, co mi řekne: „Máma včera zkolabovala, lékaři ji museli rozdýchávat.“ Jednalo se o septický šok, kdy se dostala do těla infekce a obranná reakce těla byla nepřiměřená.

V tu chvíli jsem seděla a nemohla ani polknout. Táta tvrdil, že teď už by měla být mimo ohrožení života. Vyhrkly mi slzy…myslela jsem na mámu, čím vším už musela projít a teď tohle!

Následovalo asi 14 dní, kdy byla pořád sledována, užívala speciálně pro ni připravená antibiotika a byla napojena na množství přístrojů, které neúnavně blikaly a pípaly.

Máma vyprávěla, jak měla tu první zimnici - šok. Netušila, oč jde. Když se okolo začali motat všichni lékaři, uvědomila si, že nejde jen o nějaký třes ze zimy.

Další noc, když cítila, že se zimnice vrací, se zachumlala se do peřiny:

„Nechtěla jsem, aby to přišlo znovu. Zalezla jsem pod deku a začala kmitat nohama a rukama, jako když člověk běží. Dvakrát se mi to povedlo zahnat. Hlavou se mi v tu chvíli honilo to, co chci ještě stihnout a že teď to teda rozhodně nezabalím!“

Ráno, když zimnice a strach pominuly, zapsala si všechno do notýsku, který si nechala přivést od táty. V notýsku mimo jiné stálo: Chci jet Pendolínem do Ostravy!

Na to vyprávění fakt nezapomenu. Neměla jsem tušení, co by kromě vnoučat chtěla stihnout. Jet Pendolínem do Ostravy! :O) Jak snadné…

Nejeden lékař nad výsledky vyšetření žasl: „Vaše tělo je neuvěřitelný bojovník!“

Po třech týdnech pustili mamču domů. Hrozně se těšila. Teď má za sebou další plastickou operaci. První, co mi do telefonu po operaci řekla, bylo, že půjde v sobotu na ples, ať koukám přijet. To byla středa.

Splnila si sen svůj sen, kterému od počátku věřila.

"Člověk se v tu ránu začne starat jen o sebe a přestane ze zabývat nesmysly, které mnohdy řešil. Důležité je dělat to, co člověk cítí. Já bych třeba během léčby doma nevydržela. Když jsme šly s Lindou mezi lidi na pivo, bylo mi nejlíp! Teď už mám po operacích a cítím se fakt výborně. Vypadám znovu jako ženská, což je po té době neuvěřitelný pocit. Někdo by si možná řekl, že je to zbytečné po tom všem, ale já se na to těšila a potřebovala jsem to. Jen mám trošku problém s životním elánem, kterého teď mám nadmíru. Co s ním v mém věku?"

Musím potvrdit, že mamča je naprosto nezničitelná, ani já ji mnohdy nestačím. Kdybyste věděli o někom podobném, určitě napište! Třeba si budou rozumět!

Optimismu s a hlavně životní sílu mamky bych přála každému, kdo se trápí, ať už s nemocí nebo jinými nepříjemnostmi! Tahle síla totiž dokáže neuvěřitelné zázraky!

Na jaře jedeme do Ostravy :O)

TÉMATA:
NEMOCI