Netrpělivé očekávání budoucího potomka nezasáhne pouze jeho rodiče, kteří de facto vůbec netuší, do čeho jdou. Jsou tady i ti, co nejen tuší, ale dokonce vědí… a někdy nejlépe.

„Děti, já vím, že nechcete, abysme se vám do toho pletli, ale ujišťuju vás, že…“ Podobnou větou uvozuje zpravidla moje tchyně svoje promluvy. Ty pak pokračují ve smyslu nějakého naléhavého doporučení většinou se týkajícího zařízení domácnosti nebo výchovy a péče o děti (které - zatím - nemáme).

 

Ale ne, nebojte se, nebudu si tady vylévat žluč a dštít síru na matku svého partnera, jak se stalo tradicí na některých maminkovských diskusních fórech. Jednak tady píšu pod svým pravým jménem a podobenkou a cesty internetu jsou nevyzpytatelné, ale hlavně – moje tchyně je celkem bezva ženská, kterou mám upřímně ráda a pevně doufám, že i já jsem si za dobu nedlouhého manželství se Stvořitelem alespoň její kusé sympatie získala.

 

Nicméně někdy tak dumám, jak vybalancovat náš vztah k oboustranné spokojenosti, tedy aby se vlk nažral a koza zůstala celá, aneb abych/om si některé věci mohla/i dělat po svém a ona se necítila dotčená.

 

Copak Stvořitel, ten se příliš nepáře. Na všechno má pohotovou a většinou i vtipnou odpověď, ze které je okamžitě jasné, kdeže by maminka se svými radami mohla nejsnadněji uspět. Jenže to je jiný vztah. Já si to prostě takhle na rovinu dovolit nemůžu a na druhou stranu všechno odkejvat a pak „nahlodávat“ Stvořitele, aby svou rodičku srovnal do latě, mi připadá jako nedůstojné a krátkozraké řešení.

 

Jenže ona tak zoufale potřebuje předávat zkušenosti a člověk nemá to srdce je šmahem odmítat s tím, že dnes je všechno jinak, že co bylo před třiceti lety, možná už dávno neplatí - že Praha není totéž, co její maloměsto, že každý člověk je jiný a co vyhovuje jí, nemusí nutně vyhovovat ostatním, a hlavně že její „děti“ už moc děti nejsou a veškerá další „výchova“ se nutně mine účinkem. Zejména pokud do ní zahrne osoby, které už někdo zcela jiný a pravděpodobně zcela jinak, než je zvyklá, vychoval (a to navzdory skutečnosti, že s nimi má teď společné příjmení).

 

Tak si říkám, co mě asi čeká při postupném stěhování na maloměsto… budu muset věšet na naše obří okna obří záclony? Pokrývat skříňky vyšívanými dečkami? Pořídím si do předsíně strašidelně věrohodnou imitaci jezevčíka? Budu do šuplíků strkat vařečky, které mi tchyně pořídila v dobré víře, že přesně ví, co potřebuju? A co teprve až Pan Miminko bude na světě? Bude mít tchyně vysvětlení a recept na všechny jeho neduhy? Bude mě bombardovat doporučeními ohledně délky kojení, prdíků a tišení řevu?

Ne, nedoufám, že se toho někdy vzdá. To já se musím změnit, už proto, že moje myšlení je pružnější. Alespoň se to všeobecně očekává. A snad to jde i bez toho, abych ztratila doposud pracně nabytou sebejistotu při svém konání a víru ve své schopnosti.

 

No, vlastně je fajn, že o náš život a potomka projevuje zájem, i když se nám může zdát, že ruší naše kruhy. Kam bychom jinak semo tamo odložili věčně kvílící děcko, kdybychom z uražené ješitnosti přerušili vztahy? Kdo by nám pekl ty úžasné buchty a koláče, když já s troubou příliš vřelý vztah nemám? Všechno má totiž svůj rub a líc. Svoji tchyni beru vážně, přestože mi z jejích promluv někdy cukají koutky úst a přestože má tak příšerný vkus na dekorativní předměty. Je to totiž především její zásluha, že v nekonfliktním rodinném prostředí vypiplala svého syna v opravdového muže, na kterého se lze spolehnout a kterého lze bezvýhradně milovat.

 

A koneckonců – opravdu a upřímně se snaží nám nekecat do všeho. Jen jí to zkrátka občas ujede.

Teď mě napadá (což si ale vážně nechci moc připustit)… co když MÁ PRAVDU?

 
A jak jste na tom vy?