Eliščina (35) tchyně si ve svých pětapadesáti letech začala hrát na matku. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ovšem jejím „miminkem“ nebyl pes. Rodina se s ní teď stydí vyjít do společnosti, protože péči o něj přehání.

„Vždycky jsem si pochvalovala, jak mám skvělé „tchánstvo“. Rodiče mého manžela byli moc fajn lidi, se kterými jsem nikdy neměla problém vyjít. To až poslední dobou nějak přestávám chápat myšlenkové pochody Jirkovy maminky. Vlastně od té doby, co se předloni rozešla s mužem a zůstala sama. Upnula se tehdy na svého psa, což je pochopitelné. Méně pochopitelné je už ale to, že se k němu chová jako k malému dítěti. A to i na veřejnosti,“ stěžuje si Eliška a jedním dechem dodává, že její kokršpaněl Míša je pro ni vším! Občas jí dokonce připadá, že ho má raději, než svá vlastní vnoučata.

dog

Když s vámi stoluje pes

„Když přijdete k ní do bytu, jako byste se ocitli v nějaké uhozené parodii. Míšánek má svůj vlastní pokojík jako hernu, a tak návštěvy musí spát v obýváku. Bývalý pokoj pro hosty je totiž vybavený všemožnými psími nesmysly, za které ona pravidelně a dost utrácí. Pes spí ovšem s paničkou v ložnici, v jedné posteli. Aby mu nebylo v noci smutno. Má na svém místečku vedle ní dokonce i speciální polštářek a peřinku. Fajn, je to její věc. Ale aby s námi musel i obědvat, když přijedeme na návštěvu? Má své místo u stolu, na které mu nesmí nikdo sednout. Prý by se zlobil a dokonce i urazil… Nejsem žádná fajnovka, ale když máte stolovat se psem, který si pochutnává na jídle z talíře, i když svého vlastního, hned vedle vás, to jednoho přejde chuť… Jenže jakmile to manžel své matce vytkl, strhla se hádka. Jako vždycky, pokud chceme z nějaké naší aktivity jejího čtyřnohého miláčka vynechat,“ svěřuje se Eliška. Nejen ona se už za svou tchyni ve společnosti často stydí.

S kočárkem na procházky

„Na psa mluví, jako by to bylo její dítě. V restauraci (chodíme s ní jen tam, kam smí i psi) nutí personál, aby mu vařili speciální pokrmy. On má vůbec leccos extra. Nedávno mu dokonce pořídila i speciální kočárek, takže je na malém městě všem pro smích. Míša je totiž tvrdohlavý, takže občas se mu prostě nechce chodit. A ona z toho hned usoudila, že ho nebude procházkami trápit. Můj manžel se jí to sice snažil vymluvit, ale na argumenty, že jeho přece taky vozila, když byl malý a nemohl chodit, prostě nemáte co říct. Nepřipadá tak v úvahu, že by na procházku vyrazila se svým vnukem v kočárku. Dva totiž vézt nemůže a bez Míši, který už komfort na čtyřech kolech vyžaduje, se nikam jít nemůže,“ vypráví s tím, že nejhorší chvíle zažívá, pokud přijde tchyně na návštěvu k nim.

Z bytu dělá kůlničku na dříví

„Její pes je zvyklý, že v bytě může úplně všechno…  A tak to praktikuje i u nás. Neposlouchá, kdeco rozkouše, pokaždé něco shodí a rozbije. Ale okřiknout se nesmí, to je hned zle. I vařit pro něj musím, aby si nepřipadal odstrčený,“ kroutí hlavou Eliška, která po každé takové návštěvě stráví spoustu času úklidem. Vrcholem všeho pro ni však byl tchynin nápad objednat psa ke zvířecímu psychologovi. „Svěřila se nám, že jí Míša připadá poslední dobou takový smutný a zaražený. Prý by mu mohl pomoci odborník, jak viděla nedávno v televizi. A tak se za tím chystá zajet. Raději jsme se ani neptali, kolik bude tato nezbytnost stát,“ kroutí hlavou a dodává: „Je každého věc, jak žije a za co utrácí. Jenže sledovat, jak ze sebe někdo dělá blázna, a muset se za něj stydět před lidmi, to už je silná káva. Jenže jí to zkrátka nevysvětlíte. Tak jen čekáme, kam až její láska k jejímu „miminku“, jak sama říká, zajde.“

Čtěte také: