„Když mi Petr nabídl společné bydlení, byla jsem štěstím bez sebe. Jeho byt v krásné pražské čtvrti plné zeleně s velkou terasou je totiž naprosto úžasný. Petr mi i dokonce dovolil, abych byt trochu upravila a doladila, protože na tyhle věci moc není. A tak jsem se tenkrát pořádně vyřádila,“ směje se na začátku vyprávění Gábina. Jenže tuhle společnou idylku nakonec zkazila nečekaná událost. „Petrův táta zemřel po krátké těžké nemoci a Petrova maminka se z toho úplně složila. Petr za ní každý den jezdil, i když to měl přes celou Prahu. I mě to bylo moc líto a snažila jsem se ji podpořit, jak to šlo," vzpomíná Gábina.
Foto: Shutterstock
„Jednoho dne přišel Petr s tím, že se od souseda dozvěděl, že bude prodávat garsonku nad námi. Nejdřív jsem nechápala, proč mi to říká, vždyť my jsme s bytem moc spokojení a na další investice nemáme peníze. Ale pak mi řekl, že by bylo skvělé, kdyby máma prodala svůj byt, který je pro ni zbytečně velký, a nastěhovala se sem. Měl by ji tak více pod dohledem a určitě by jí také změna pomohla. V první chvíli mi to přišlo jako dobrý a logický nápad. A nad ničím dalším jsem nepřemýšlela. I když mi už tehdy kamarádka říkala, že žít s tchyni v jednom domě by za žádnou cenu nechtěla. Argumentovala jsem jí tím, že máme přeci každý svůj byt a je samostatná. A třeba se její blízkost bude hodit, až jednou budeme potřebovat pohlídat děti. Jenže brzy po nastěhovaní Petrovy maminky jsem si na kamarádčiny slova vzpomněla. Tchyně u nás totiž byla pečená vařená. Pořád něco potřebovala anebo se jen tak stavila na kafíčko. Jenže já třeba přišla unavená z práce a chtěla se jen tak plácnout na gauč a nic neřešit. Určitě ne pořád někoho obskakovat. I když jsem se jí taktně snažila naznačit, že mám ještě povinnosti, vysedávala klidně dál. Na rozdíl ode mě měla spoustu času a také spoustu věcí a drbů, které se mnou musela probrat," svěřuje se Gábina.
„Dlouho jsem se snažila být milá a slušná, přeci jen jsme si spolu celkem padly do oka. Ale čeho je moc, toho je příliš. Poté, co jsme se vrátili z dovolené a ona dostala naše klíče od bytu, aby mohla zalévat kytky, občas už ani po zazvonění nečekala až přijdeme otevřít a odemkla si sama. Jednou nás dokonce málem načapala v intimní chvilce. A to už Petr zasáhl. Vysvětlil jí, že ji vždy rádi uvidíme, ale, že by bylo fajn, kdyby nám to aspoň ohlásila a že potřebujeme také své soukromí. Byla jsem moc pyšná, že se nebál ozvat, protože ode mě by to možná brala o mnoho hůř. Nejvíc mě mrzí, že se dost změnila. Zatímco dřív to byla veselá ženská plná elánu, po ztrátě manžela je pořád negativní, zapšklá a nesamostatná. Zkrátka si zvykla, že má syna hned vedle, tak proč toho pořádně nevyužít. A začala nám také do všeho mluvit. Prý, že se jí ten můj boho styl vůbec nelíbí a měla bych si také dát víc záležet s úklidem. A klidně nám i pomůže, když jsme tak zaneprázdněni. To jsem samozřejmě odmítla. Představa, že se mi ještě hrabe v osobních věcech… Navíc se to přeci nehodí, aby vám tchyně chodila uklítzet. Na to by snad nikdo nekývnul," říká naštvaně Gábina.
„Upřímně, začínám z toho být dost nešťastná. A nedokážu si najednou představit, že takto budeme fungovat dál i s vnoučaty… S Petrem se navíc kvůli tomu často hádáme. I když mu to není dvakrát příjemné, pořád je to jeho máma, proti které úplně bojovat nikdy nebude. A já musím být ta ohleduplná a citlivá, co její situaci musí pochopit. Ale mě bohužel nikdo moc nechápe. Jsem dost bezradná a bojím se, jak to mezi námi všemi bude dál…“
K příběhu se vyjádřil psycholog a psychoterapeut Mgr. Pavel Pařízek z portálu Terapie.cz.
Případ Gábiny představuje klasický příklad narušení osobních hranic a soukromí v důsledku neočekávané změny v rodinných vztazích. Jde o situaci, kdy se tchyně po ztrátě manžela nastěhovala do blízkosti mladého páru, což vedlo k narušení jejich intimity a každodenního života.
Pro řešení takové situace je nutné si uvědomit, že strany procházejí náročným obdobím a potřebují čas na adaptaci. Pro mladý pár je hlavní stanovit jasné hranice, ale zároveň projevit empatii vůči tchyni, která prochází těžkým životním obdobím po ztrátě svého manžela.
Mladý pár by měl jasně stanovit pravidla pro návštěvy a používání klíčů od svého bytu. Tchyně musí pochopit, že i když bydlí blízko, nemůže kdykoli bez ohlášení vstupovat do soukromí své snachy a syna.
V této situaci hraje podle mě klíčovou roli manžel, který se ocitá mezi dvěma loajalitami – k matce a k manželce. Měl by převzít aktivní roli v komunikaci s matkou a zároveň podporoval svou ženu. Měl by jasně vyjádřit své potřeby a hranice, ale také projevit pochopení pro matčinu situaci.
Mohlo by být užitečné uspořádat rodinné setkání, kde by všichni mohli v klidu a bez obviňování vyjádřit své pocity a potřeby. Toto setkání by mělo vést k vytvoření jasných pravidel soužití, která budou respektovat potřeby všech stran. Pro tchyni by mohlo být zároveň prospěšné, kdyby byla povzbuzována k nalezení vlastních zájmů a sociálních kontaktů mimo rodinu syna.
 O portálu Terapie.cz Pokud vás něco trápí, nevíte si rady nebo si jen chcete utřídit myšlenky, řekněte si o pomoc. Na Terapie.cz najdete ověřené odborníky, kteří vám porozumí. Zvolte si osobní či online sezení klidně hned zítra a začněte pečovat o své duševní zdraví. Toho správného terapeuta si vyberte na www.terapie.cz. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Dodávám, že mám oboje mladé taky hodně blízko a nelezu tam. Bylo to jejich rozhodnutí, ne moje. Vzájemná výpomoc funguje, a protože máme každý svou práci a své zájmy, tak nemáme čas otravovat život těm druhým svými nevhodnými zásahy do jejich soukromí.
Gábina se vždycky při nejhorším může odstěhovat. Ale možná není důvod stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Staré paní je mi líto, určitě se cítí osamělá. Ale je na synovi, aby stanovil nějaká základní pravidla. Ono se to lehko řekne, ale hůř dělá. Moje zkušenost je bohužel nedobrá- přenastavení pravidel, která jedné straně vyhovují a zvykla si na ně, je téměř nemožné, druhá strana se většinou urazí a nic není jako dřív. Ale třeba máte lepší zkušenost.
Takže Gábina nemůže vystát tchyni (je to vůbec tchýně? o svatbě tam není řeč, jen to, že Petr dovolil Gábině, aby se k němu nastěhovala, to ani moc nevypadá jako manželství), ale řešit to má ten Petr, podle Mgr. Pařízka. To je mi Petra už dopředu líto. Dostane čočku z obou stran. No ale obecně vzato - byty mají dveře a ty mají zámky. Klíče od nich dotyčná tchýně měla hned po té dovolené vrátit, to je snad samozřejmé, ne že si je nechala a chodí tam jak domů. To bych řešila jako první. Klíče vrátit, a jasně a srozumitelně říct, že na návštěvu se bez výjimky vždy bude ohlašovat předem, a to ne pět minut předem, ale nejméně den předem. Neohlášené návštěvě nebude otevřeno. A dál se uvidí, podle vývoje událostí. Gábině bych ovšem taky doporučila se zamyslet - využít tchyni na zalévání kytek a v budoucnu na hlídání dětí, to jo, to by se jí hodilo. Ale že by se obtěžovala pochopit fakt, že té tchyni zemřel manžel, a že tedy má právo na to nebýt na povel radostně optimistická, aby se Gábině zavděčila? To už ne, co? Jediné, v čem s Mgr. Pařízkem souhlasím, je, že by bylo vhodné dotyčnou dámu povzbudit v nalezení jiných zájmů a kontaktů, než jen se synem. Ale zase - povzbudit, ne ji seřvat na tři doby, ať neotravuje.
Na dobré příbuzenské vztahy je ideální tak 300 kilometrů ... jinak hrozí
Řekla bych, že paní tchyně potřebuje někoho, kdo by jí zesnulého manžela nahradil. Jedinou rodinu má ve svém synovi - asi je podle všeho jedináček. Oceňuji, jak on se postavil na stranu své manželky a mamince slušně vysvětlil, jak jim zásahy do soukromí vadí. Ale ona se asi bojí samoty, byla zvyklá opatrovat manžela a teď jí zůstaly prázdné a nečinné ruce. Vypadá to, že nemá další životní program. V tom by jí syn se snachou snad pomoci mohli. Nabídnout jí jiné rozptýlení a možnosti než to, aby u nich vysedávala a ubíjela čas. Jestli je zdravá, určitě může jezdit na výlety, pořídit si domů zvířátko, aby svou pozornost věnovala jinde a jinému.
Tchyně bydlela přes cestu a kdykoli viděla, že svítíme, přišla večer na návštěvu (třeba o půl desáté). Bylo to peklo, naštěstí jsme se brzy odstěhovali.
Po smrti tchyně se k nám nastěhoval tchán. Nikoliv do sousedství, ale k nám, do rodinného domu. Hned v prvním týdnu mi začal převěšovat prádlo na šňůře - babička to dělala jinak, vyhazovat jídlo z lednice - však ti dám peníze na nové, no a snažil se ve všem velet tak, jak byl zvyklý ze svého manželství. Takže: dědo, toto je moje domácnost. Já se starám o vás ne vy o mne. Je od vás pěkné a myslím, že je to v pořádku, že nám přispíváte na domácnost - ostatně jíte, koupete se, používáte elektrické světlo, já na vás peru, žehlím a vařím. Pracujte na zahradě, pokud vás to baví, sekejte dřevo na zimu, pomáhejte svému synovi v mužských pracech, ale mně se do domácnosti nepleťte. Řekla jsem mu to před manželem, děda byl uražený, ale nakonec to přijal. I když, chápu, pisatelka to má s ženskou horší.