„Tchyni nedávno zemřel její tatínek. Bylo mu požehnaných 88 let, ale i tak to manželovu matku samozřejmě zasáhlo. Aby dostatečně uctila jeho památku, vystrojila mu na mě až možná trochu moc pompézní pohřeb. Dokonce chtěla, aby měl její tatínek otevřenou rakev a všichni se na něj mohli podívat. To rozhodně není můj styl, ale proti gustu… Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy zjistila, že na pohřeb neplánuji vzít roční dceru,“ popisuje Edita.

65d32a0b504c8obrazek.jpg
Foto: Shutterstock.

Editina roční dcera s pradědečkem nenavázala žádný hlubší vztah. Není divu, protože bydlel v domově důchodců a viděla ho asi jen dvakrát v životě. Proto Edita nepovažovala za nutné teprve roční dceru vystavovat zástupu uplakaných lidí a rozhodla se s ní zůstat doma.

„Když to tchyně zjistila, byla celá běsná. Chovala se úplně iracionálně. Začala na mě a na manžela křičet, že to snad nemyslíme vážně, že bych se s dcerou určitě měla posledního rozloučení zúčastnit, protože pradědeček ji měl moc rád, i když ji téměř vůbec nevídal. Vždy mu prý na návštěvě v domově ukazovala dceřiny fotografie a vždycky mu to zlepšilo den. Opáčila jsem, že to je sice hezké, ale myslím si, že roční děti na pohřeb nepatří, nechápou význam této chvíle a z pohledu na mrtvého pradědečka by ještě mohla mít trauma. S manželem jsme byli naštěstí zajedno, ale tchyně se příšerně urazila,“ tvrdí Edita.

I k synovi, který se pohřbu svého dědečka samozřejmě zúčastnil, se chovala velmi chladně. Ani v takové chvíli nedokázala zapomenout na naštvání, které ji způsobilo rozhodnutí rodičů její vnučky.

O komentář jsme požádali terapeuty Jana Kaňáka a Lenku Macháčkovou z Poradny Vigvam:

Smrtí blízkého člověka může vést k různým podobám truchlení, což je přirozený proces, který přichází. Je to v podstatě postupné přizpůsobení změnám, které s sebou ztráta blízkého obvykle nese a toto přizpůsobení bez pochyby není jednoduché. Pozůstalí mají mnohdy velmi zúžené vidění, což si můžeme představit jako nějakou mlhu nebo klapky na očích, které pozměňují a omezují to, co je pozůstalý schopný vidět a vnímat. Různé podoby truchlení mohou vést k odlišným potřebám, které se netýkají jen toho, jak v sobě prožíváme smutek ze ztráty, ale také toho, jak o truchlení obecně mluvíme mezi sebou i v širším okolí, jak přistupujeme k různým rituálům a dalším událostem, které jsou s ním spojené. Někdy se pak může stát, že odlišné pohledy a potřeby vedou k nedorozuměním a konfliktům, kdy má každý jiné předpoklady o tom, jak by věci měly být, jak by se kdo měl chovat nebo dokonce, co by kdo měl prožívat. Toto je úplně přirozené - každý jsme jiný a v rámci truchlení jsme ovlivňováni nejen tím, co jsme sami zažili, ale také tím, v jaké době jsme vyrostli, jak moc a v jakém duchu se v rodině nebo komunitě o smrti a umírání mluvilo, jak se k těmto tématům přistupovalo, jaké rituály se prováděly (např. podoba pohřbu, oblékání černé, péče o hrob, vystavování fotografií apod.). Tudíž může být pro jednoho samozřejmý požadavek vyjádřit úctu, pro druhého může být prioritou dobře opečovat dítě. Z pohledu každého pak může situace vypadat jinak a tím se také liší to, co vnímají jako vhodné, dobré a žádoucí. Každý má pak ze svého úhlu pohledu vlastně pravdu, ale žádná objektivní pravda v tomto případě tudíž není. Přáli bychom všem, aby si svoje očekávání a úhly pohledu mohli dobře a v klidu sdělit, ať se mohou vzájemně lépe pochopit a porozumět si. Někdy je však potřeba chvíli počkat, než je možné o některých věcech mluvit, až bolest z odchodu blízkého nebude tolik zahlcující a mlha se trochu rozptýlí.

Zdroj: respondentka Edita, terapeuté Lenka Maháčková a Jan Kaňák, Poradna Vigvam

Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.