„Tchyni nedávno zemřel její tatínek. Bylo mu požehnaných 88 let, ale i tak to manželovu matku samozřejmě zasáhlo. Aby dostatečně uctila jeho památku, vystrojila mu na mě až možná trochu moc pompézní pohřeb. Dokonce chtěla, aby měl její tatínek otevřenou rakev a všichni se na něj mohli podívat. To rozhodně není můj styl, ale proti gustu… Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy zjistila, že na pohřeb neplánuji vzít roční dceru,“ popisuje Edita.
Foto: Shutterstock.
Editina roční dcera s pradědečkem nenavázala žádný hlubší vztah. Není divu, protože bydlel v domově důchodců a viděla ho asi jen dvakrát v životě. Proto Edita nepovažovala za nutné teprve roční dceru vystavovat zástupu uplakaných lidí a rozhodla se s ní zůstat doma.
„Když to tchyně zjistila, byla celá běsná. Chovala se úplně iracionálně. Začala na mě a na manžela křičet, že to snad nemyslíme vážně, že bych se s dcerou určitě měla posledního rozloučení zúčastnit, protože pradědeček ji měl moc rád, i když ji téměř vůbec nevídal. Vždy mu prý na návštěvě v domově ukazovala dceřiny fotografie a vždycky mu to zlepšilo den. Opáčila jsem, že to je sice hezké, ale myslím si, že roční děti na pohřeb nepatří, nechápou význam této chvíle a z pohledu na mrtvého pradědečka by ještě mohla mít trauma. S manželem jsme byli naštěstí zajedno, ale tchyně se příšerně urazila,“ tvrdí Edita.
I k synovi, který se pohřbu svého dědečka samozřejmě zúčastnil, se chovala velmi chladně. Ani v takové chvíli nedokázala zapomenout na naštvání, které ji způsobilo rozhodnutí rodičů její vnučky.
O komentář jsme požádali terapeuty Jana Kaňáka a Lenku Macháčkovou z Poradny Vigvam:
Smrtí blízkého člověka může vést k různým podobám truchlení, což je přirozený proces, který přichází. Je to v podstatě postupné přizpůsobení změnám, které s sebou ztráta blízkého obvykle nese a toto přizpůsobení bez pochyby není jednoduché. Pozůstalí mají mnohdy velmi zúžené vidění, což si můžeme představit jako nějakou mlhu nebo klapky na očích, které pozměňují a omezují to, co je pozůstalý schopný vidět a vnímat. Různé podoby truchlení mohou vést k odlišným potřebám, které se netýkají jen toho, jak v sobě prožíváme smutek ze ztráty, ale také toho, jak o truchlení obecně mluvíme mezi sebou i v širším okolí, jak přistupujeme k různým rituálům a dalším událostem, které jsou s ním spojené. Někdy se pak může stát, že odlišné pohledy a potřeby vedou k nedorozuměním a konfliktům, kdy má každý jiné předpoklady o tom, jak by věci měly být, jak by se kdo měl chovat nebo dokonce, co by kdo měl prožívat. Toto je úplně přirozené - každý jsme jiný a v rámci truchlení jsme ovlivňováni nejen tím, co jsme sami zažili, ale také tím, v jaké době jsme vyrostli, jak moc a v jakém duchu se v rodině nebo komunitě o smrti a umírání mluvilo, jak se k těmto tématům přistupovalo, jaké rituály se prováděly (např. podoba pohřbu, oblékání černé, péče o hrob, vystavování fotografií apod.). Tudíž může být pro jednoho samozřejmý požadavek vyjádřit úctu, pro druhého může být prioritou dobře opečovat dítě. Z pohledu každého pak může situace vypadat jinak a tím se také liší to, co vnímají jako vhodné, dobré a žádoucí. Každý má pak ze svého úhlu pohledu vlastně pravdu, ale žádná objektivní pravda v tomto případě tudíž není. Přáli bychom všem, aby si svoje očekávání a úhly pohledu mohli dobře a v klidu sdělit, ať se mohou vzájemně lépe pochopit a porozumět si. Někdy je však potřeba chvíli počkat, než je možné o některých věcech mluvit, až bolest z odchodu blízkého nebude tolik zahlcující a mlha se trochu rozptýlí.
Zdroj: respondentka Edita, terapeuté Lenka Maháčková a Jan Kaňák, Poradna Vigvam
Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
ročné dieťa si nepamata takmer nic. aspon co sa týka dlhodobej pamata. moja stará mama zomrela, ked som mala 5 rokov. jedinu spomienku, ktoru na nu mám, ze som mala na jej pohrebe bielocierne saty, ktoré mi sama usila. bola totiz krajčírka. na stareho otca, ktorý zomrel 1/2 roka pred nou nemam ziadne spomienky.
O tom, kam malé dítě půjde a čeho že zúčastní, rozhodují jeho rodiče.
Malé děti na pohřeb nepatří.
V jednom roce dítě koncept smrti nechápe, trauma je tudíž málo pravděpodobné. Ale že bude tak malá holčička dělat při obřadu bengál, to hraničí s jistotou.
Nevidím důvod proč ji tam brát. Dítě nepochopí kde je a proč, akorát bude rušit. Fakt chce někdo uprostřed smuteční řeči řešit vřískání, nebo nedejbože plenky?
Určitě bych se pokusila sehnat hlídání a přijít, ale dítě každopádně nechat doma.
Říká se, že děti si nic nepamatují. Tak jsem si zabloudila do svých vzpomínek a myslela jsem, že nejvzdálenější vzpomínka je pohřeb tety, která zemřela v mých třech letech.... ovšem pak mi došlo, že na ni mám ještě dvě dřívější vzpomínky. Jednu, jak se obléká na maškarní bál , jak jsem byla nadšená z jejího oblékání za orientální princeznu, dokud si nedala na oči škrabošku - to jsem spustila ohromný řev a potom si pamatuju takový útržek z jejího pečení nějaké buchty, jak mi podala šlehací metličku abych si lízla těsta. Z pohřbu si pamatuju ponurou atmosféru, myslím, že tatínek mě otočil, když mě pronášel kolem rakve, ale na dvoře seděl zdrcený děda a to na mě hrozně zasáhlo. Dřív takový furiant.
Na ročním dítěti pohřeb nic traumatickýho nezanechá, co si kdo pamatujem z roku? Ale, jak níže řečeno, z 99 % to bude rušivej element obřadu. Určitě by se našel někdo, kdo by holčičku tu chvíli povozil v kočárku před krematoriem, kdyby byly potíže s hlídáním.
Malé děti podle mě na pohřeb nepatří. Nicméně na místě paní bych si na tu chvíli sehnala hlídání a šla na pohřeb bez děcka.
Pompézní pochovávání mrtvého považuji za morbidní. Když zemřela tchyně, byl na středním Slovensku ve vesnici uspořádán pohřeb. Otevřená rakev byla vystavena v obývacím pokoji a příbuzní a sousedé se večer sesedli kolem zesnulé a celou noc ji oplakávali a modlili se za ní. Tito lidé byli věřící, evangelická církev. Když jsem to srocení viděla, vzala jsem svého tříletého syna a odjeli jsme do města a přespali jsme v hotelu. Jen ráno jsme se zúčastnili pohřebního průvodu a uložení do hrobu. I tak z toho měl kluk nějaké trauma - všechny nás pohřbíval. Když zemřel manžel, bylo jednomu synovi 7 a druhému 15. Nedělala jsem žádný pohřeb. Na okázalosti jsem neměla finance. Své dva syny jsem nechtěla vystavovat tomu, že tam budeme tři stát - vdova a sirotkové a cizí lidé nám budou třepat pravicí a tvrdit, že je jim to líto a říkat upřímnou soustrast. Paní udělala dobře. Tchyně dala otce do domova důchodců, když žil, ale pohřeb mu vystrojila okázalý a zuří, že paní s dítětem se nezúčastnila. Účast mnoha lidí na pohřbu tomu mrtvému je celkem lhostejná.
No nevím, nepamatuju se, že bych jako dítě byla na nějakém pohřbu, moje děti taky na žádném nebyly. Bralo se to tak, že děti na pohřby nepatří a to i děti podstatně větší než roční. Protože z toho beztak nemají rozum, nechápou situaci a akorát tam ruší a jsou na obtíž. Ze stejného důvodu ovšem roční dítě nepatří ani na svatbu, posvícení, masopust nebo obecně velké oslavy čehokoli, kde jsou davy lidí. A nepatří ani na jiné hromadné události, jako jsou závody, výstavy, koncerty, festivaly. Roční dítě z těchto věcí nic nemá, nerozumí tomu, akorát se bojí, řve, není to žádný přínos ani pro něj, ani pro rodiče, a už vůbec ne pro široké okolí.
Osobně jsem na pohřeb příbuzného nevzala svého času ani děti ve věku 5 a 3 roky. Protože jsem jako matka došla k závěru, že by jim to neudělalo dobře. A to i přes vysvětlení pomocí knížky o smrti člověka, a to ani nebyl příliš blízký příbuzný. A nemohla jsem nechat doma mladší a jít jen se starším. Asi bylo nějaké mračení se, ale já zodpovídám za své děti a důležité jsou moje a jejich pocity z toho, ne pocta mrtvému, kterému je to už úplně buřt. No, a roční dítě? Osobně trochu pochybuji, že by z toho mělo nějaké trauma, každopádně bych ho rozhodně nebrala k rakvi, a sorry, ani já bych tam nešla, pohled na mrtvé od určité doby nezvládám dobře. Roční dítě nepatří na pohřeb především z důvodu, že třeba pláče, hemží se a nebude v klidu jen proto, že ostatní kolem slzí. Takže tchýně by pak zase třeba šílela, že malé dítě brečí ve chvíli, kdy zrovna všichni zpívají nebo klečí nebo já nevím, co se zrovna děje. :) Rozhodují rodiče a tím diskuze končí. No, až to jednou budou řešit moje děti, tak doufám, že bude žeh a pak mě někde rozsypou. Úplně na mně jdou mdloby, když si představím, že mě někde ztuhlou budou vystavovat. To budu muset dát do závěti, jen pro jistotou, že ze mne žádný Lenin na výstavce rozhodně nebude, jinak mají po dědictví :).
Myslím si, že roční dítě by si to ani nemuselo pamatovat, trauma by měla spíš Edita. Ale roční dítě je pořád dost malé a mohlo by při obřadu plakat, zase by byla tchyně uražená, že ruší rozloučení s pradědečkem. Být na Editině místě, řeknu to tchyni s tím, že mám pochopení, že jí umřel tatínek. Nicméně matka malé je Edita a kam s ní půjde rozhoduje ona a manžel.