„Moje tchyně neví o dětech skoro nic, ale tváří se, jak je všeznalá. Osmiměsíční Adélka je podle ní zaostalá a měli bychom ji vzít k odborníkovi. Přitom pediatr na ní nepozoruje nic zvláštního, má prostě svoje tempo,“ tvrdí Markéta.
Foto: Shutterstock
Přestože rodiče Adélu od narození pokládali na chvilku na bříško, holčičce se na něm moc nelíbilo a vždy u toho plakala. Postupem času si ale zvykla a v sedmi měsících se na něj začala sama otáčet. Nejdřív z jedné, ale potom i z druhé strany. Její maminka o ní říká, že rozhodně patří k těm klidnějším a přemýšlivějším miminkům. Do ničeho se nežene a ráda jen tak pozoruje svět kolem sebe.
„Od tchyně pořád poslouchám, že bychom ji měli vzít k neurologovi nebo k jinému odborníkovi. Její syn, můj manžel, se totiž na bříško přetočil už v pěti a půl měsících a hned v šesti zvládnul plazení a v osmi lezl. Adélka se zatím ani o jedno nepokouší, což je podle pediatra v pořádku a má ještě čas. Tchyně ale dokáže akorát srovnávat a nervovat mě. Vnuk její známé totiž tyhle úkony zvládnul podobně rychle jako v dětství manžel,“ popisuje Markéta.
Její tchyně se snaží vnučce všemožně pomoci a do plazení a lezení ji nutí. Když se to holčičce nedaří, po chvíli to vzdá a komentuje slovy: „Já vám říkám, že ta je určitě zaostalá. Kdo to kdy viděl takhle klidné miminko!“ Když se Markéta ohradí, že takové řeči považuje za urážlivé, její tchyně jen mávne rukou. Prý ať počká, na její slova dojde.
„Přijde mi, jako kdyby si snad přála, aby byla dcerka zaostalá a mohla nám vpálit do obličeje, že to říkala. Není to jediná věc, do které nám mluví. Dceři hodně chutnají příkrmy, má velký apetit. Není nijak tlustá, ale je to hezké baculaté miminko,“ uzavírá.
Zdroj: respondentka Markéta
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
Mám dva syny,starší začal chodit na roce a půl.Mladší byl také "pohodové a línější"miminko.Když mu bylo 8 měsíců,mohla jsem ho v klidu nechat ležet na kraji přebalovacího stolu a ani se nehnul.Jeho pediatr vždycky říkal,že je to lenoch,ale jinak v pořádku.Jednou zastupovala jiná lékařka a ta nás okamžitě odeslala na dětskou neurologii,kde byla diagnostikována střední hypotonie s tím,že pravděpodobně nebude nikdy pořádně chodit.Začali jsme navštěvovat rehabilitace,doma jsme cvičili cviky u kterých jsem brečela já i syn a manžel radši odcházel z domova se starším synem aby se na to nemusel koukat a neslyšel ten pláč.Díky usilovnému cvičení se syn postavil ve dvou letech a ve dvou a půl začal chodit.Myslím,že není od věci rada tchyně,protože ani pediatr nemusí být dobrým pediatrem a já dnes po letech jsem neskutečně vděčná lékařce,která byla dobrá a rozeznala problém.
Tchýně má jen jedno dítě? A zrovna "tak šikovné"? Už se nepíše o tom, jak ten šikula zvládal všechny dovednosti ve svém dalším životě. Já jsem měla dva kluky. První v 9 měsících chodil, druhý začal chodit až ve 13 měsících. Oba začali brzy mluvit. Holčička známé začala mluvit později. Vnuk byl také velmi pohyblivý, jako miminko, teď, dyž má 15 je mnohem pomalejší. Vnukova matka je zdravotní sestra. Měla mimčo, asi pětiměsíční, ležet na gauči a to sebou tak mlelo a házelo, že jsem ji upozornila, že je velmi čilý, aby se nepřevrátil a nespadl z gauče na zem. Ona sáhla do přihrádky pro knihu, nakoukla do ní a řekla: Až za 14 dnů. Ne. Spadl druhý den. Moje matka měla celkem 5 živých dětí (první jí zemřelo). Vždy říkala, že každé děcko bylo a je jiné. Pošlete tchyni do háje a nenechte se jejími kecy otrávit.
Markéta chce mít hezké baculaté miminko, tak ho prostě má. Osmiměsíční dítě, které jen leží a jí a maminka je spokojená. Takto to působí na mě. Ale nežiju s nimi, takže vím houby.
To nás taky strašili, když prcek nechtěl past koníčky a honili nás po rehabilitacích...v osmi měsících si sedl a pár dní na to obcházel nábytek a my měli, co dělat ho nahánět když nasadil trojkombinaci( kolem gauče po nohách, pak po kolenou sprint, pak plazením vpřed pod postel za kočičákem), stejně stará holčička od sousedů až za půl roku po nás a je to jedno, oba chodí do stejné školkové třídy a jsou čiperní oba...
Jen jsem chtěla napsat, že na bříšku se jí nelíbilo nejspíš proto, že neměla posílené svaly na zádech (informace z rehabilitace, kam jsme chodili). Měla jsem to tak s dcerou. Nejlépe se to cvičí na velkém míči.
Já to úplně vidím, tu situaci, jak tchýně vztekle postrkuje dítě po koberci a prská, že se odmítá na povel plazit jako šnek. Moje děti patří k těm, za kterými rodiče o prvních narozeninách zoufale běhají a chytají je v běhu. A stejně jsme semtam slyšeli řeči jako "no pěkně chodí, ale od Věrušky od vedle vnouček už umí jíst lžičkou." Někteří si prostě vždy něco najdou. Každé dítě je originální. Některé se válí skoro rok, a pak se rozběhnou, některé chodí v 11 měsících. Některé mluví ve 2 letech jako řečník, některé tvrdohlavě tři roky mlčí. Dokud je s tím pediatr ok a mateřský instinkt nenapovídá, že něco nehraje, tak bych byla v klidu. Syn kamarádky sebe poprvé posadil v roce a čtvrt. Do té doby ležel jako pecka, vážil snad 13 kg a jen ležel, nerd seděl a semtam se odplazil pro hračku. Byli s ním u nás na pokec s manželem, ten má lidský mozek jako specializaci. Jen se smál, že je klučík úplně v klidu, jen se mu prostě zatím nechce. Teď je mu sedm a je úplně normálně pohyblivý. Co by mě tedy spíše spustilo varovný budík, je to "buclaté miminko". Hranice mezi roztomilou buclatostí kojeného mimi a obezitou dítěte na příkrmu, bude dost tenká.
Proc tedy tchýni vůbec ke vnučce pouštíte? Já bych ji upozornila, že jsme to konzultovali s pediatrem a podle něj má čas a že každé dítě je jiné. Pokud by to nerespektovala a stále by mluvila svou, tak bych ji zkrátka návštěvy neumožnila. Nechápu, proč lidi mají neustále ve zvyku srovnávat své děti s někým jiným. To samé jsem zažila u jedné kamarádky mých rodičů. Neustále jsem jako malá slýchávala, jak jsem malá na svůj věk a že mám vysoké rodiče a přitom vysoká vůbec nejsem. Jako malou mi to tenkrát ranilo a nesnášela jsem podobné kecy. To potom tato paní koukala, když v pubertě jsem přerostla jejího syna, to jí pusa zklapla. A tak je to se vším. Ať se lidi starají radši o sebe a nekomentují jiné. Hroznej nešvar této společnosti někomu do něčeho neustále kecat a udělovat nežádoucí rady.
Tcyhně ať si hledí svého. Nevím proč se kvůli jejím kecům Markéta nervuje. Usměrit, buď po dobrém nebo po zlém. Holčička má čas. Moje dcera nejstarší, ta se jen otáčela v 9 (!!! Ó hrůzo !!!) měsících s teprve milostivě začala plazit. Nějaké lezení po čtyřech, nezájem, proč jako by to dělala. Pak se postavila a v 15 měsících začala chodit.
Nyní je pohybově velmi nadaná, věnuje se 3 sportům na vysoké úrovni, reprezentuje školu a vyhrává. Takže to jen k údajné opožděnosti.
A tchyně se taky věnuje otužileckému plavání? Možná že by bylo dobré se jí na to zeptat, protože spousta žen v jejím věku ho provozuje!
Nevyžádané rady nejsou vždy útok na vaši osobu nebo dítě. Tady by stálo se trochu zamyslet a chtít vyšetření odborníka. Osmiměsíční dítě jako ležák opravdu není přemýšlivější miminko.
Dcera se poprvé sama převrátila na břicho v 7,5 měsících a na oslavě 1. narozenin už běhala. Do teď má v sobě nechuť k činnostem, do kterých ji někdo tlačí. Takže u nás toto tabulkové zaostání nebylo způsobené nějakým psychomotorickým problémem, ale charakterem dítěte.
Jestli je podle doktora miminko v pořádku, nepanikařila bych. Ale nechala bych miminko ať se snaží převracet i za cenu trochy vztekání. Nevím, co bych řekla tchyni, třeba že moje mamka je v jejím věku štíhlejší, nebo něco podobného?
Osmiměsíční dítě, které jen leží a jí, takže se nehýbe je "hezké buclaté miminko", to zavání problémy. Já bych tedy rozhodně klidná nebyla a konzultovala to s odborníkem.
No nevím, já bych tak v klidu nebyla. Dítě, které se v osmi měsících sotva obrátí na břicho a nic jiného nedokáže, to mi nepřipadá v pohodě.
Sice nemusí být hned zaostalé, možná je jenom tlusté a líné, ale i tak to není nic pozitivního. Být to moje dítě, něco s tím dělám. Z pozice té babičky z článku bych to řekla jen synovi mezi čtyřma očima, a dál bych se nestarala, protože od toho má to dítě rodiče a jestliže ti se rozhodnou nic neřešit, no tak je to jejich zodpovědnost. 
Narodil se mi syn a po něm dvojčata - kluci. Pohybově byl prvorozený schopnější tak o rok. Také mluvil velmi pěkně dříve než ve dvou letech. Dvojčata na všechny mé mateřské ambice kašlala. A do tří let s námi vůbec nemluvila. Byla jsem z toho trochu vyděšená, jen jedna kamarádka mi říkala, ať se neplaším, že později budu ráda vzpomínat na doby, kdy nemluvila. - Měla pravdu. - Rozmluvila se nakonec úplně normálně. A další vývoj u všech tří také normální. Dnes je jim 30 a 31, a všichni jsou prima.
Moje děti takto hodnotila jedna "kamarádka". Její dcera byla dokonalá, v deseti měsících chodila, v roku mluvila a ti mí hlupáčkové byli do tří let skoro němí... Dnes se situace trochu obrátila - moji synové vystudovali náročné technické obory na VŠ, jsou úspěšní v zaměstnání i v soukromém životě a ta dokonalá slečna si donedávna vydělávala tělem v jednom italském přístavu. Ale možná je tak spokojená... Takže neporovnávat!, každé dítě je jiné.