„Před dceřiným narozením tchyně strašně trvala na tom, že nám koupí kočárek. Na penězích prý nezáleží, ať si vybereme, jaký chceme. Klidně zlatý. Vzkázala to po manželovi a já byla ráda, že alespoň trochu ulevíme našemu napjatému rozpočtu. To jsem ale ještě nevěděla, že to podmínila tím, že nám bude u výběru asistovat,“ popisuje Kateřina.
Ta si původně myslela, že si postupně s manželem objedou nějaké prodejny, zváží pro a proti a vyberou si kočárek, který bude oběma nejvíc vyhovovat. Proto ji zaskočilo, když se těsně před odjezdem do prvního obchodu s kočárky u nich doma zjevila tchyně s tím, že jede také.
„Manžel se s ní domluvil a neřekl mi to. Patrně věděl, že bych s tím tak úplně nesouhlasila. Myslela jsem, že budeme vybírat jen sami dva. Když jsem zjistila, že jede i tchyně, zeptala jsem se, jestli se teda nemůžeme stavit i pro moji mamku, aby jí to nebylo líto. Ale tchyně se
na mě obořila, že kočárek přece platí ona, a že moje máma taky nemusí být u všeho. Stačí, že nám organizovala skoro celou svatbu. Skoro mě to rozbrečelo, ale nemám ráda hádky, takže jsem mlčela,“ tvrdí Kateřina.
Výběr kočárku se ale z úkonu, na který se těšila, změnil v noční můru. Tchyně totiž okamžitě převzala iniciativu, začala zkoušet všechny možné kočárky a rozhodovala se podle toho, s čím se nejlépe jezdí jí.
Foto: Shutterstock
„Hned z prvního obchodu jsme odešli s kočárkem. Manželovi to bylo jedno a mě tchyně nedala moc možnost, abych do toho mluvila, takže to dopadlo tak, jak to dopadlo. To jsem ale ještě nevěděla, že po dceřině narození se situace ještě zhorší. Tchyně si totiž myslí, že když kočárek zaplatila, má výsostné právo v něm dceru vozit,“ říká mladá maminka.
K mladé rodině prý chodí bez ohlášení, skoro každý den a neustále, bez ohledu na nějaký denní režim, chce brát dvouměsíční holčičku na procházku. Ideálně bez snachy, za doprovodu kamarádky nebo manžela.
„Cítím to tak, že dceru ještě nechci nechávat s někým samotnou. Ani v kočárku. Ale tchyně se prostě neptá, bere to jako samozřejmost. Vždycky se domluví s manželem, který ani není doma, po telefonu a tím to pro ni hasne. Celou dobu, když je s dcerou venku, tak jen trnu. Jsem na ni hrozně fixovaná a vím, že na tchyni není moc spolehnutí. Vrací ji pozdě, nezkontroluje, jestli už není delší dobu pokakaná. Často se snažím kvůli těmhle věcem chodit s ní, ale ne vždy mi to dovolí. A když už jdu, absolutně mě nepustí ke kočárku. Přitom já bych si dceru taky ráda povozila. Přeci jen je to pro mě nové, a ještě se mi to neomrzelo. Když jsem se snažila s tchyní trochu promluvit, vpálila mi, že nám zaplatila kočárek, tak jí snad můžeme jako malé poděkování alespoň nechat vozit. Doma ji pak dcera vůbec nezajímá. Má ji jen na promenádování se po venku,“ uzavírá Kateřina.
O vyjádření jsme požádali terapeutku Kristínu Pelikánovou:
Vyprávění Kateřiny má vícero rovin a umím si představit, že jsou všechny psychicky náročné. Nejprve bych se ptala na Kateřininy pocity a jak se se ve vztahu s tchyní cítí. Stejně tak s manželem. To samo o sobě přinese otázky a odpovědi, které teď nedokážu dopředu určit. Také bych navázala na Kateřiny zmínku o tom, že je moc fixovaná. Není to přirozené, pokud je dítě ještě opravdu malé a o tchyni se ví, že funguje jen na oko? Jedna věc je, jestli Kateřina přichází s tím, že potřebuje někde vypustit - mluvit o tom, co se jí děje a nedostávat rady a doporučení, co má dělat nebo jestli hledá cestu, jak situaci zmírnit, mít ji ve své režii. Obě varianty jsou v pořádku a záleží na ní.
Obecně lze říci, že ano. Někteří lidé si skrze peníze zajišťují nějaké své postavení, privilegia atp. Ale my jim na to nemusíme skočit. Každá situace má nějaké řešení, i když to může být velmi náročné. A situace má nějaké řešení, i když už je kočárek koupený. Lze vyjádřit díky a vděčnost, a přesto je potřeba, aby i ta, která jej koupila, respektovala nějaká pravidla. Ty je podle mě potřeba probrat nejprve s manželem. Vztah s tchyní může být taky samostatným tématem. Přeci jen v ní možná je nějaká křivda nebo smutek, že nebyla u zařizování svatby, a tak chce být aktivní jinde, i když poněkud nešťastným způsobem.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
My taky platili kočárek. Druzí prarodiče přispěli na něco dalšího. Mladí bydlí v našem bytě. Máme klíče. Ale nikdy by mě nenapadlo dělat neohlášené nájezdy, odemknout si bez domluvy a zasahovat do domácnosti a péče o vnouče. I když jsou třeba mladí pryč, jdu nakrmit zvíře, udělám jen to a nikdy by mě nenapadlo třeba šmejdit po bytě. Fakt ne. Vím, jaké to je, moje maminka si myslela, že může v jednom baráku (byť s odděleným bydlením) dělat všechno, protože je máma. No, tak chvíli byly boje, ale pak respekt. Rodiče zeťě bydlí daleko, ale když tu jsou, tak respekt. Vzájemné vztahy mezi námi všemi výborné.
Tady je ta tchyně velmi invazivní a manželovi je to asi jedno?
Zkouším si představit, jak to probíhá. Tchýně přijde do bytu, kde si nejspíš otevře vlastním klíčem. Vezme matce osmitýdenní dítě z náručí, nebo ho násilně probudí a co se jako děje pak? Brání fyzicky matce v tom, aby si dítě vzala zpět? Bere ho do kočáru na sílu? Brání matce v odchodu z bytu? Jak, proboha, probíhá toto "nedovolí mi jít s nimi," To jako nějaké násilí nebo jak zabrání stará bába mladé ženské v tom, aby šla se svým dítětem? Buď je Kateřina taková onuce pro všechny, anebo je ta babizna normální nebezpečný psychopat. Jednou jedinkrát by mi někdo sáhl na dvouměsíční dítě proti mé vůli a přišel by o ruku, a já nejspíš o svobodu. Kateřina bude muset najít koule, jelikož její muž je nemá, a tchýni poslat do pr... Nejde o koupi kočáru. Mě kočárek také platila tchýně napůl s mojí mámou. Protože se nabídly a hrozně nám chtěly zaplatit kočárek a vajíčko do auta. A vztahy fungují normálně :). Kateřina má ovšem jednoduché řešení. Vyměnit zámek, jestli má baba klíče. Moderní zámek s kódem na přidělání klíče. Jeden manžel, jeden ona. Žádný náhradni chlapovi do ruky, aby ho nemohl dát babě. Neotevřít, odejít ráno ke kamarádce, nebo na tři hodiny na procházku, odjet k mamince na dva dny, a hlavně, oznámit, že se od ní dcera nehne na krok. Ne babizně, ta není důležitá. Manželovi. A tchýni nebrat telefon. Mimochodem, absolutně nechápu, že takové problémy někde jsou. Vdát se do rodiny psychopatů, děkuji pěkně.
Stačilo tak málo. Vzít to hned na začátku do svých rukou. Děkuji, kočárek si zaplatíme a vybereme sami. Tečka.
Jeden ústupek dává prostor dalším ústupkům. Ty se automaticky očekávají od toho, kdo ten první ústupek udělal. Tchýně bude chtít mluvit do všeho. To už teď je jasné. Když dítě vyroste z kočárku, bude mluvit do toho, kam dítě půjde do školky. Takový typ tchýně se nezmění. Chce mít první a poslední slovo. A mít ho bude. Její syn svou ženu nepodpoří.
Taková tchýně si zaslouží, aby jí přítelkyně syna dala jasně najevo, že vdávat se nehodlá a rodit děti nebude. Pak by na ni neměla žádnou páku. Kdykoli by se dalo s úsměvem odejít.
Snacha vůbec nemusí být v podřízené roli, vůbec nemusí tchýni poslouchat, vůbec si nemusí nechat líbit denní návštěvy. Zde pomůže pouze udělat pořádný cirkus. A manžel ať si vybere. Buď se rodina odstěhuje , buď bude při své ženě, buď si srovná svou matku...nebo od něj odejde jeho žena i s miminkem. Může si vybrat. Není, nač čekat.
Bohužel jsme zamilované, děti mít chceme a nedovolime si hned zpočátku vystrkovat růžky. Kdykoli potom je pozdě.
Vím, o čem mluvím.
Všechny rady tady jsou samozřejmě logické a správné. Ale všechny předpokládají, že Kateřina není posránek. Moje desetileté dítě má větší sebevědomí, než tady mladá matka. Sorry, samozřejmě jsem zlá, ale já jsem se skoro smála, při čtení takového udyndaného breku. Kočárek si nesmí vybrat sama, maminku si nesmí vzít na nákup, dvouměsíční dítě jí berou a ona co? Kňučí. Kateřino, sorry, ale jsi fňukna a tchýně s tebou zametá. Nedovolila bych nikomu ani setinu toho, co ty vůči sobě dovolíš tchýni a, potažmo, manželovi. Že by mi tchýně nedovolila jít s vlastním dítětem na špacír? Že bych dala dvouměsíční miminko z ruky, když nechci? Právě jsem se při té představě skoro počůrala smíchy.
Já bych to řešila tak, že bych s manželem koupili kočárek jiný, klidně třeba s Mimibazaru a tak. Hned, jak by byl doma, bych jela s prázdným kočárkem ke tchyni a poděkovala ji za její pomoc. Že se nám ten její kočárek znelíbil a chtěli jsme si vybrat sami. Snad už dá pokoj. S takovou nadměrnou a nevyžádanou pozorností by vám za pár týdnů kontrolovala i vaše hrátky v ložnici.
Já bych vrátila kočárek a trochu si dupla. S manželem je třeba taky si promluvit a prosadit si svoje...jsem moc ráda, že jsem tohle řešit nemusela a doteď nemusím. Partner mě v tomhle naštěstí podporuje, takže tchýni nemusím řešit. Rodinným příslušníkům jsem svěřila syna v kočárku za podmínek co a jak dělat a kdy se vrátit. Když se někdo třeba opozdil, tak už jsem jim dítě nesvěřila...je potřeba prosadit si svoje, máma rozhoduje nikdo jiný a manžel musí stát za svou manželkou a pokud si tchýně bude dělat co chce a manžel to tak nechá, tak se může mladá maminka sbalit a jít k mamince (pokud mají dobrý vztah) nebo ke kamarádce a tam zůstat do doby než se to doma urovná a manžel s tchýni si uvědomí co se hodí a co je už moc......
Přijela tchyně s dítětem pozdě? Až bylo hladové, počurané, pokaděné? Přes to, že jste jí řekla, aby byla s dítětem nazpět v hodin dejme tomu X? Okamžitě, jak to udělala poprvé, vracím kočárek a dítě tchyni nevydám. Ta pisatelka už asi není hodná, ta už je v té nižší hranici, která se nazývá hloupostí. Něco takového mi tchyně neudělala, když byl starší syn malý, tak manželovi rodiče bydleli od nás 950 km, tchyně zemřela po 3,5 letech od naší svatby. Ale tchán, vzal tříletého kluka na procházku, aniž by se obtěžoval mi něco říct. To jsem si s ním vyřídila, už to neudělal. Mladšího syna, tříměsíční mimino vzala na procházku moje matka. Vrátila se místo ve 12 až ve 14, děcko řvalo hlady, bylo počurané, pokaděné. Tak jsem nejprve opatřila dítě, a potom jsem důrazně domluvila matce. Taky už si něco takového netroufla udělat.
Takové tchyni bych ten kočárek postavila před dveře, ať si v něm vozí třeba kočku nebo bejbyborn a koupila bych si za pár korun jetý kočárek. A o tom, jestli bude vozit vnučku rozhoduje Kateřina, není povinnost dávat bábě vozit tak malé miminko ani když koupila kočárek. Mě by taková tchyně ten kočárek ani nekoupila, protože už kdyby řekla, že se mnou nesmí moje máma, řekla bych, že od ní žádný kočár nechci.
Kde to furt berete, ty báby, které nemají žádné zájmy jen vrkat mladým do života?
Smutný příběh. Kočárek je jen vrchol ledovce. Kdyby ho tchyně nezaplatila, bylo by to stejné, protože Kateřina je v téhle rodině poslední, její slovo nic neplatí a nikoho nezajímá, co by si ona přála nebo ne. Patrně to tak bylo od začátku, jenže si Kateřina možná bláhově myslela, že po svatbě to bude jiné. Není, pro manžela víc znamená, co řekla maminka, a je škoda, že si to Kateřina neuvědomila daleko dřív, ještě předtím, než počali potomka. Teď se to bude hůř řešit. Čekala bych, že terapeutka poradí Kateřině, jak získat větší sebevědomí, jak lépe komunikovat, aby nemusela jen plakat v koutku, že se děje něco, co se jí nelíbí, a hlavně párovou terapii s manželem, aby si tento začal své manželky trochu vážit, a začal ji brát jako partnerku, ne jako poslušnou ženušku. Ovšem Kateřina má zjevně submisivní povahu, a možná i proto si ji manžel vybral. Tohle většinou nekončí moc dobře, pro nikoho ze zúčastněných. Já bych Kateřině řekla "Domy i byty mají dveře a ty dveře zámek. Nechceš, aby tchyně denně chodila? Zamkni, neotevírej, a dělej si svoje, nevšímej si, co se děje za dveřmi." Jenže Kateřina to nedokáže. Vždyť jí tchyně ani "nedovolí" jít na procházku? Nedovolí? To už je hodně silné kafe.