Každá mladá žena či dívka, která se vdá, získává nejen svého milovaného muže, ale i celou jeho rodinu. Především jeho matku .A pro většinu z nás je pojem „tchýně“ jakýmsi strašákem. Mají na tom podíl různé historky,které o ženách tohoto druhu kolují a které jsou mnohdy srovnatelné s horory té nejdivočejší americké filmové produkce.

 Vdávala jsem se jako mladé, škole sotva odrostlé nedochůdče. Ve svých dvaceti letech jsem byla naplněna růžovými ideály o šťastném manželství a bezbřehé nehynoucí lásce. Děsivé zkazky o tchýních jsem brala jako přemrštěné a vykonstruované příběhy,kterými se vypravěč či vypravěčka chtějí udělat zajímavějšími. Byla jsem připravena maminku svého muže milovat, vycházet s ní dobře, vzájemně se respektovat a tolerovat. První setkání ještě před svatbou proběhlo jako z učebnice Gutha – Jarkovského. Budoucí paňmáma mě přivítala v kostýmku, s úsměvem, čerstvě naondulovanou hlavou a usadila nás v parádním pokoji ke kávě a jablečnému koláči. Konverzace probíhala zdvořile, příjemně a já jsem byla přesvědčená, že s touto dámou bude mé předsevzetí beze zbytku splněno.

Druhá návštěva se odehrávala již v kuchyni, což jsem s povděkem uvítala, neboť jsem přeci jen takový lidovější typ a na nějaké okázalosti si moc nepotrpím. S laskavým úsměvem jsem sledovala paňmaminku, jak pobíhá kolem dokola v zástěře a natáčkách na hlavě a usoudila jsem, že jsem přijata do rodiny, když už se kvůli mně nekonají nějaké extra přípravy. Během naší asi hodinové návštěvy jsem stihla říct asi tak jednu holou větu. Konverzaci obstarávala ona. Chrlila ze sebe slova rychlostí blesku, skákala z tématu na téma, kladla otázky, na které jsem nestíhala odpovědět, neboť ve chvíli, kdy jsem se nadechla si tchýně vzpomněla na to,co jí vyprávěla jedna známá a začala nám ze široka cpát do hlavy nějakou zásadní záležitost. Při tom všem ještě kmitala po kuchyni rychlostí 1 500 kmitočtů za vteřinu, skládala igelitové sáčky, strouhala mrkev, loupala brambory, zametala, dvakrát se převlékla ze zástěry do kalhot a svetříku, sundala si natáčky, nalakovala nehty, umyla hrnky od kávy a naklepala řízky. Po půl hodině mě bolelo za krkem z neustálého otáčení a sledování jejího pohybu a v uších mi hučelo z toho jejího ustavičného brebentění. Usoudila jsem, že maminka je zkrátka hyperaktivní a že si na to budu muset zvyknout. Nakonec – bydlet spolu nebudeme a při občasné návštěvě ten nápor energie při požití několika sedativ v pohodě zvládnu.

Při další návštěvě jsem ale byla vhozena přímo do jámy lvové. Dostavila se totiž i tchýnina sestra – jednovaječné dvojče. A já jsem z hrůzou zjistila, že nemám tchýni jednu, ale dvě! Dvě naprosto stejné bytosti. Sestry, podle kterých byly napsány všechny studie o soudržnosti a vzájemné závislosti jednovaječných dvojčat. Tyto dvě ženy nejen, že spolu byly už u maminky v bříšku, ony spolu ve škole seděly v jedné lavici, šly se učit na stejné učiliště, oblékaly se stejně i v těch 50-ti letech, měly podobně zařízený byt – a co bylo nejhorší: obě lítaly jak čamrdy, během jedné pikosekundy zvládly tisíc věcí a jedna přes druhou kdákaly a kdákaly. Když se tato dvě stvoření sešla pod jednou střechou, okolí pro ně přestalo existovat. Jejich vzájemná komunikace by se dala přirovnat ke kulometné palbě. Ta, která měla to štěstí a dostala se ke slovu, stihla jednou větou sdělit že viděla ve Femině pěkný kabát jenom za šest stovek, že musí ještě dojít koupit papriky, protože v sobotu je budou dělat plněné s rajskou, že viděla sousedku ze zdola a jak ta zestárla, že támhle letí vosa, honem jí musíme zabít, aby někomu nedala žihadlo, podej mi noviny, ne tyhle, ty tlustší, zažeň jí tady do kouta, jo, už jí mám, nene, ulítla, mrcha, zažeň jí pořádně, vem si na to taky noviny, už máš zaplacený ten zájezd, my letos pojedeme na Živohošť, jo, už je po ní po mrše, kam spadla, sakra, podej mi brejle ať jí najdu, dneska jsem vařila svíčkovou a ta se ti mi tak povedla, takovej pěknej kousek masa jsem sehnala, ještě tam máme na zítřek, hele, už mám tu vosu, otevři mi koš, já jí tam hodím. Zírala jsem, nestíhala jsem je a to mě ještě čekal příchod manželovy sestry, která se zakrátko dostavila. Od prvního okamžiku jsem poznala, že je dobře trénovaná. Hned se zapojila mezi ty dvě švitorky a zatímco my jsme způsobně seděli a pili kávu, kolem nás svištěly tři brebentící satelity. Večer jsem v posteli prosila Boha /ač jsem nevěřící/, aby mi dal sílu čelit tomuto náporu a nedopustil, aby se ze mě časem stal taky takový pošuk.

Bůh mě vyslyšel, pošuk se ze mě nestal. Nicméně život se dvěma tchýněmi se rovnal očistci. Jako téměř každá mladá novomanželka jsem byla označena za nezkušenou, nepořádnou, línou a neschopnou ženštinu, která není schopná poskytnout jedinému milovanému synovi ten správný servis. Jezdily k nám na návštěvu kdykoli, bez ohlášení – tu přijela každá sólo, tu obě naráz. Vykonávaly trestné výpravy, při kterých mi konspirativně kontrolovaly obsah hrnců a lednice, počítaly vyžehlené košile a udílely cenné životní rady. Přinášely v taškách bandasky a kastrůlky, obsahující vždy pouze jednu porci a zálibně sledovaly, jak jejich drahouškovi chutná. Tajně mu volaly do práce a lákaly ho k nim na večeři na španělské ptáčky a tvarohový koláč. Když manžel odmítnul, přijela tchýně v devět večer s kastrůlkem a do rozpaků jí nepřivedl ani její syn, který jí otevřel v županu, ani já, ležící nahá v posteli a přikrytá až po bradu. Vrhla se v naší garsonce do kuchyňky, hbitě ohřála tu jednu porci a počkala, dokud nebyla snědena. Jsem přesvědčená, že měla strach, abych si třeba kousek neuždíbla.

Mé předmanželské předsevzetí vzalo tvrdě za své. Rázně a nekompromisně jsme učinili přítrž všem kastrůlkům a neohlášeným návštěvám. V jejich očích jsem se proměnila v odporné monstrum, které jim bere jejich poklad, týrá ho, nekrmí a nepere mu prádlo. Několikrát jsem musela čelit jejich útoku ze zálohy. Nevzdaly se totiž tak snadno a přepadávaly mě doma v době, kdy věděly, že budu sama. Pouštěly na mě svou kulometnou palbu a já jsem statečně odrážela útoky. Zvítězila jsem. Odešly poražené, kvílející z posledních sil a já jsem si připadala jako Johanka z Arku. Poslední – již pouze pojistný – úder jim zasadil jejich pokládek osobně. Po jeho návratu jsem mu vylíčila tu bitvu, která se odehrála a on se ještě ten večer sebral a obě dvě je navštívil, aby jim uštědřil konečnou lekci, stanovil ultimátum, přihodil pár výhružek a na závěr sadisticky procedil, že každý donesený kastrůlek před jejich očima spláchne do záchodu.

Nastal vytoužený klid, vztahy s oběma tchýněmi byly poněkud vlažnější, ale z toho jsem si pramálo dělala. Ještě pořád jsem v sobě měla pocit ukřivděnosti a hořkosti. Ale chtěla jsem být šlechetná a slušná. Chovala jsem se k nim korektně a neutrálně.

Přesto jsem se neubránila vnitřní škodolibosti, když tchýně jednou doplatila na svou potrhlost. Šla z nákupu, obtěžkaná dvěma taškami a dobíhala autobus. Možná si myslela, že je to poslední autobus, který jede jejím směrem, nevím. Roztočila svoje obrátky na nejvyšší možnou míru a letěla tryskem za autobusem. Určitě by ho stihla, o tom není pochyb, kdyby náhle nezakopla a nenatáhla se jak dlouhá, tak široká. Tašky, které měla v ruce jí vyvrátily oba palce a ona pak měla oba inkriminované prsty tři týdny v sádře. Věřte, jsem v jádru hodná holka a opravdu nepřeju nikomu nic zlého a tu bolest s tím spojenou jsem jí opravdu nepřála. Ale pohled, jak baští rakvičku se šlehačkou bez funkčních palců byl prostě boží. Tehdy jsem jí často navštěvovala, abych jí pomohla v domácnosti a vždycky, opravdu vždycky jsem jí alespoň dvě rakvičky koupila.

A večer jsem se pak plná vděčnosti obracela k Bohu a chválila ho, jak pěkně obhospodařuje ty svoje mlýny.