Foto: Shutterstock
Počítala dny, kdy ji po porodu konečně propustí domů. Malá Anežka měla žloutenku, a tak se jim pobyt na oddělení šestinedělí trochu protáhl. To ráno, kdy pro ni měl manžel přijet, nemohla dospat. Holčičku i sebe načančala a netrpělivě vyčkávala. Přitom si představovala, jak spolu ten malý uzlíček lásky poprvé přinesou do jeho pokojíčku. Měli vše připravené. Dokonce i postýlku, která se zasekla někde na cestě u dopravce.
„Byla jsem nervózní, aby ji vůbec stihli doručit. Dorazila den po porodu, manžel ji hned složil a tchyně prý důsledně ustlala. Vyfotit mi ji nechtěli, prý to musím vidět až naživo. Tak jsem si tu nádheru jen představovala. Určitě budu brečet, až tam vejdu, dojímala jsem se. Jo, tak v tom jsem se nemýlila,“ pokyvuje hlavou Šárka. Problém je ale v tom, že v dětském pokoji po příjezdu neplakala dojetím, nýbrž zklamáním a zoufalstvím.
„Tchyně objednala úplně jinou postýlku, než na jaké jsme se předtím domluvily! Ale diametrálně odlišnou! Kdyby měla třeba jen trochu jiný tvar, barvu nebo cokoli. Jenže byla naprosto z jiného materiálu! Šlo o rustikální dřevěnou obludu, která zabírala dvakrát tolik místa a do našeho hnízdečka se absolutně nehodila. Působila tam jako pěst na oko. Normálně jsem se rozbrečela. Manžel vůbec nechápal. Prý stála hodně peněz a je opravdu bytelná,“ popisuje Šárka. Jakmile vychladla, šla hned zavolat své tchyni, aby jí změnu objednávky vysvětlila.
„Je to hodná ženská. Vím, že nešlo o nějaký naschvál. A tak mě ani ve snu nenapadlo na ni nějak útočit. Ona ale hned nadšeně spustila, jaký se jí podařil husarský kousek. Prý nabízeli tuhle postýlku v nějaké pohádkové akci, takže ji měla možnost koupit ten den s padesátiprocentní slevou. I tak sice byla dražší než ta, co jsem si vybrala já, ale co by prý neudělala pro vnučku. Myslela jsem, že mě trefí,“ svěřuje se Šárka, která jen polkla na sucho, poděkovala a omluvila se, že musí rychle za malou.
Teď ale neví, jak s danajským darem naložit. Neurazit štědrou dárkyni a ponechat si postýlku, přestože se jí hnusí? Nebo ji prodat a pořídit takovou, jakou si vysnila? „Vůbec nevím, nechci tchyni nějak ranit. Navíc ani manželovi se nechce ten krám rozebírat, někam stěhovat a skládat nový nábytek. Tak jsem v tom sama,“ váhá zklamaná maminka, jak se rozhodnout a napáchat co nejméně škod.
O vyjádření jsme poprosili psycholožku a mentální koučku Pavlu Köhling:
Tohle je klasická ošemetná situace. Nevhodný dar od tchyně se stal zdrojem frustrace. Šestinedělí je samo o sobě citlivé období, ale když Šárka uviděla novou postýlku pro své dítě, neudržela slzy. Co teď s tím? Zvyknout si na postýlku, i když to vůbec není Šárčin styl, nebo ji dát pryč… I takový “kus nábytku” se může pořádně dotknout emocí a vztahů. Řešení bude pravděpodobně vyžadovat dávku diplomacie a taktiky. Podle toho, jaký je vztah s tchyní.
I když se dar nelíbí a nepovedl se, poděkování je základ. Pokud je tchyně citlivá osoba, je ohleduplnější raději neříkat přímo, že se věc nelíbí, mohlo by ji to zbytečně zranit. Zaměření se na úmysl, ne na konkrétní věc, by mohlo trochu pomoci, udržet si emocionální odstup. Tchyně asi chtěla potěšit a koupit něco kvalitního, jen se netrefila. Šárka by se měla pokusit ocenit alespoň snahu. V dalším kroku popřemýšlet o tom, jestli by šlo postýlku nějak vylepšit nebo přetvořit. Třeba ji natřít, využít textilie, samolepky a podobně. Doplnit ji stylovým povlečením nebo mantinelem. I méně hezká postýlka může vypadat útulně s pěknými doplňky.
Pokud tohle všechno selže nebo to není uspokojující, může Šárka zkusit navrhnout, že postýlka půjde k prarodičům a bude se využívat, když bude vnučka u nich a domů si pořídit jinou, která bude odpovídat jejím představám a bude se hodit do jejího interiéru.
Otázka je, jak zareaguje tchyně. Bude uražená a naštvaná nebo přizná, že šlápla vedle, že vlastně koupila něco úplně jiného, než na čem se se snachou domluvila?! Pokud mají dobrý vztah, věřím, že společně najdou řešení. A snad to bude pro tchyni poučení a do budoucna bude více respektovat odlišná přání jejich blízkých.
 Současně pomáhá v rámci koučingu s posilováním mentálního zdraví a osobnostním rozvojem dětem i dospělým. Vystudovala psychologii na Masarykově Univerzitě v Brně. Při práci se svými klienty využívá metod rodinné terapie, vychází ze systemického a narativního přístupu a uplatňuje také principy case managementu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
My měli postýlku poděděnou, obyč, ale mne vyhovovalo to, že byla bílá a nijak nevyčnívala. Tak to mám ostatně ráda u veškerého nábytku. Peníze jsme tak mohli vložit do něčeho jiného. Asi bych byla ráda, že jde o postýlku, něco, co není na tak dlouho a za pár let zmizí. Může to být horší, třeba obraz nebo něco jiného, co dotyčný pak očekává v domácnosti.
Bohužel s dárky, a zejména těmi dražšími, které jsme na děti dostali mimo náš vkus, přiznám, že asi hlavně můj :-), jsme pár taky dostali. Chvíli trvalo než babička, manželova maminka, sama poznala, že boty nebo oblečení ve světlých barvách opravdu nejsou ideální atd. A že když co si pamatuji opravdu nemám ráda růžovou, tak se to po narození dcery asi zázračně nezmění.
Tady podotýkám, že babička o mém vkusu ví. Přiznám se, ale že mi také trvalo, než jsem se ozvala. Snažila jsem se být vděčná.
Chtělo by to fotku oné postýlky a taky té, kterou si přála pro miminko paní.
Babička to neudělala ve zlém úmyslu, ale v typické přehorlivé snaze předvést svoji iniciativu, která při prvním vnoučeti asi nezná hranic. Kdyby svému synovi a snaše dala peníze a možnost si postýlku připravit, ušetřila by všem zúčastněným problémy. Toto je potřeba včas zarazit, protože by se mohla rozjet nežádoucím směrem. Lépe vrátit první dárek, než ji nechat kupovat podle svého dál a pak se kvůli ní pokaždé pohádat. Zkrátka, ať si tu věc vezme domů, aby mělo dítě při návštěvě prarodičů kde spát. Nebo si ji může zkusit prodat, aby viděla, jak se o to zájemci budou prát...
My jsme kdysi dávno dětskou postýlku dostali. Nebyla nová, už v ní pár dětí vyrostlo, a po našich synech šla dál a nevím, kolik dalších dětí se v ní vystřídalo. Bylo mi úplně jedno, jak vypadala. Neměli jsme peníze nazbyt a postýlku jsme potřebovali. Koupil se jen nový slamník. Navíc jsem věděla, že je to jen na dva roky, pak už dítě je velké a dostane normální postel. Vůbec mi to nepřišlo jako problém k řešení, natož abych z toho brečela.
Ostatně jsme tenkrát bydleli na manželské ubytovně, byli jsme rádi za jakýkoli nábytek, a estetické hledisko bylo fakt to poslední, co bych řešila a ještě frflala, že se mi ten darovaný nelíbí.
Až lidé pochopí, že nemají žádnou povinnost přijímat dary, rozhodně se jim zjednoduší život. :) Na místě novopečené maminky bych to teď nechala být, šestinedělí je horská dráha a přecitlivělost obrovská. Novorozenec nepatří podle mne do postýlky, natož do vlastního pokoje, ale do postele k matce, tudíž se nedokážu ztotožnit s tím snem krásného pokojíčku pro novorozeně, ale to je nejspíš velmi subjektivní. Takže, za mě, nerozčilovat se, v klidu manželovi říci, že ho čeká demontáž , že to nemusí být teď, ale že nebudeš mít postýlku, kterou jsi nechtěla. Není to nevděk. Je to nastavení vlastních hranic, nic nezdvořilého. Babička si prostě bude muset uvědomit, že není její rozhodnutí, jak bude vypadat pokojíček miminka. Tohle náleží výhradně matce. A otci, samozřejmě, pokud má chuť a zájem toto řešit, můj muž třeba neprojevil absolutně žádný zájem, nechával toto čisté na mě a byl prostě k dispozici pro jakoukoliv konzultaci ohledně materiálu, rozměrů, vše smontoval, ale neměl žádné požadavky. Babička neměla rozhodoval něco, o co jí matka dítěte nepožádala. Osobně, kdyby mi tchýně nebo vlastní matka objednala jiný kus nábytku, než jsme se dohodly, tak bych to prostě vrátila, děkuji, nechci. Přijímat dary, a to nevyžádané především, není povinnost, a nikdo dospělý nemá právo urážet se, když je jeho nevyžádaný dar odmítnut.
Když jste nechala výběr postýlky na tchýni, tak se nedivte, že není podle vašich představ, ale podle představ babičky. Postýlka je velká? Tak aspoň dítěti déle vydrží. Já jsem nedostala nikdy od nikoho nic a byla jsem spokojená. Aspoň jsem nemusela být vděčná do smrti. Tak přestaňte naříkat. Máte jenom dvě možnosti. Tuto postýlku prodat a koupit si jinou. Anebo se s touto spokojit. To jsou zase starosti. Vy neznáte to: Darovanému koni na zuby nehleď?