Dlouho jsem žila s rodiči a bratrem, vlastně přes celá studia i poté, když jsem nastoupila do zaměstnání, více méně (někdy spíš méně) jsem s rodiči vycházela - spíš proto, že jsem byla "hodná holčička" a mamince moc neodporovala, aby byl doma klid. Jenže pak jsem potkala "jeho", začali jsme se přátelit, po dost dlouhé době spolu i chodit. V době, kdy jsme se spolu jen přátelili, naši (rozuměj spíše maminka, táta je spíš typ, který uhne, protože se nechce hádat) proti tomu nebyli, naopak byli rádi, když mě pozval do divadla, na večeři... Jakmile ale bylo mezi námi něco víc, což samozřejmě vycítili, nastalo peklo.
Vím, není to princ na bílém koni, kterého si zřejmě pro mě vysnili (o dvacet let starší, rozvedený) a začalo jim vadit, že jsem se najednou změnila a začala si zařizovat život podle sebe. Přispělo k tomu i to, že jsem shodou okolností získala malý byteček a přestala jsem být pod kontrolou. Nebudu popisovat ty urážky, kterými častovali mě i jeho - to jsem odrazila, vadilo mi a dodnes mi vadí výpady rodičů na adresu jeho maminky.
Podotýkám, že ji nikdy neviděli, nikdy s ní nemluvili - nechtěli. Domnívají se, že ona je velmi ráda, že se syna takhle zbavila, že udělal "dobrou partii", když si našel a posléze vzal holku o dvacet let mladší... Přitom jeho maminka je moc fajn, ona sama měla obavy, jestli nám to bude klapat, ale moc nám držela a drží palce...
Zkrátím to - jsme sedm let manželé, máme skvělého pětiletého kluka a manželství drží hodně pevně....Jen mě občas trápí, že rodinné oslavy prostě děláme odděleně - jeden den s Jeníkovou maminkou, druhý den s našima....
Prostě moji rodiče o ní nechtějí nic slyšet ani vědět. Já vím, že se tím o spoustu věcí ochuzují, kdyby ji znali, zjistili by, že mají spoustu názorů naprosto stejných a že to je prostě normální ženská, která navíc, ačkoli manžel je jedináček, dá spíš za pravdu mě než svému synáčkovi....
Mockrát jsem jim vysvětlovala, že je jeho maminka úplně jiná, než si oni myslí, navíc pro své domněnky nemají žádný reálný podklad - prostě si to chtějí myslet, protože jim to vyhovuje. Musela jsem sáhnout k razantnějšímu kroku. Hodně důrazně jsem jim řekla, že na mě a na Jeníka ať si vyjíždějí jak chtějí, že je mi to naprosto jedno - ale jeho maminky ať se neopováží ani slovem dotknout, jinak se s nima přestanu stýkat. Zabralo to...
Naštěstí jeho maminka to bere spíš s humorem, i když určitě ji to taky trápí, ale nedá to na sobě znát...Kdyby každá měla takovou tchyni, jako já..

Holky, máte s tímhle zkušenosti??? Jak spolu vycházejí rodiče (případně jiní příbuzní) vaši a vašeho partnera?