O tchyních se tu již psalo mockrát. Nic není jen černé, nebo jen bílé. Některé příspěvky byly potěšující, jiné lehce hrůzostrašné. Dnešní příběh vypráví o tom, jak kolikrát stačí na první pohled bezvýznamná až pro některé úsměvná maličkost, a naruší se celý chod mladé rodiny…
Paní Kamila (28 let) měla štěstí. Našla si skvělého manžela a získala příjemnou tchyni, která ji má ráda. Pomůže, poradí, když je o to žádána, a nekritizuje, ani neškodí. Ráda pohlídá vnoučata a čas od času uvaří mladým, když vidí, že snacha nestíhá.
- Zkrátka poklad!
Přesto je Kamila poslední týdny na tom psychicky velmi špatně a uvažuje o návštěvě lékaře, aby jí předepsal něco na uklidnění. Bojí se totiž téměř vkročit do kuchyně, která je společným územím a kde obvykle tchyně vysedává u své oblíbené kávy a novin a časopisů.
- „A čeká, až mi zase bude moci vylíčit všechny hrůzy světa“, konstatuje odevzdaně Kamila.
„Už když otvírám dveře, cítím tlak v žaludku,“ pokračuje ve svém vyprávění mladá maminka, která musí denně čelit návalu negativních informací, kterými ji její tchyně zásobuje. Ne, nechce ji ničit, jen potřebuje s někým sdílet zprávy, které čte v novinách, poslouchá v rádiu nebo sleduje v televizi.
To je totiž její celodenní „pracovní“ poslání – být informována a šířit informace dál. Ještě donedávna se chodila o všechny tyhle zajímavosti dělit se svými vrstevnicemi, ale poslední rok je špatná na nohy a navíc získala věrného posluchače přímo ve svém domě. Proč by tedy někam chodila?
- „Kdo umřel, koho kde zabili, přepadli, kde hrozí válka, hlad, co kdo ukradl, kdo lhal a co si naše generace počne,“ to je gejzír slov, který se na Kamilu valí v dlouhém monologu prakticky bez jediné pauzy.
„Do tváře si násilím tlačím úsměv a snažím se ji přesvědčit, že to nebude tak zlé a že si má raději pustit nějaký veselý film, nebo se jít projít na zahrádku,“ popisuje své útrapy mladá žena, jež ve svém jednání ovšem není úspěšná, a tak se snaží aspoň neslyšet.
- Kamilu mrzí, že její tchyně vidí vše tak černě a samozřejmě se jí několikrát snažila promluvit do duše, vysvětlit, že podobné zprávy nemá poslouchat a poprosit ji, aby jí je aspoň pak už nevykládala, ale zřejmě ne dost důrazně.
„Vím, že se hrozně trápí, protože vše opravdu prožívá,“ vysvětluje a dodává, že neví, jak pomoci jí, ani sobě.
„V noci špatně spím, pronásledují mě lidé, které vlastně ani neznám, ale slyšela jsem o nich jen to nejhorší,“ snaží se své trápení vtipem a úsměvem zlehčit Kamila.
- Bohužel negativní zprávy neproudí prý jen zvenku. Stačí, aby se Kamila zmínila, že hůř spala nebo ji bolí hlava, a tchyně už vytahuje z rukávu diagnózy a ty nejhorší prognózy, které ji mohou potkat.
„Už jí vlastně ani nic neříkám. Dokonce jsem ji zatajila, když jsem nedávno lehce naťukla auto, protože by mi snad už nikdy nedovolila sednout za volant,“ vysvětluje svou situaci empatická snacha, která nechce maminku svého muže ranit, ani zbytečně stresovat. Navíc ví, jaké kolo šílených představ a dalších negativních fantazií by to mohlo spustit.
„Kdo to nezažil, nepochopí,“ uzavírá své životní břímě, které se zdá na první pohled poměrně lehké, Kamila.
Nový komentář
Komentáře
kobližka — #21 Kamarádky mít může, ale většinu času bude přeci jen doma s dětmi, ne? A kdo by chtěl být doma ve stresu... Jinak já jsem 13 let důrazně říkala tchýni, ať nedává naší dceři sladkosti. Třináct let! Tchýně byla jinak docela bezva, ale měla svou hlavu i povahu. Malá měla od malinka pomalý metabolismus a nadváhu snad i ze vzduchu, takže to ode mě nebylo z plezíru. Výsledek? Nula.
dost přitažené za vlasy
phoebe24 — #20 Tak pokud si paní Kamila omezila kontakt jen na děti a tchýni,je to její problém.Ani matka na mateřské nemusí být nijak odstrčená a bez kontaktu například s kamarádkami,nebo jinými matkami
záleží asi na ní.
V článku není psáno kde a jak bydlí a jestli s tímhle stavem (rozuměj společná kuchyně) byla srozuměna od samého začátku
Nicméně pokud jí to opravdu vadí,má snad pusu a může to na rovinu říci.A jak tak čtu,tak sama přiznává,že paní tchýni to zřejmě neřekla dost důrazně.Takže by bylo dobré,aby přišlo na řadu druhé kolo.
kobližka — #18Tak možná, že jsem taky citlivka, ale v jedné kuchyni jsem se nesnesla ani s tchýní ani se svou mamkou. A to teda žádný pesimistky nebyly a obě byly v jádru skvělý ženský.
Pokud je mladá na mateřský a společenský kontakt ve větší míře vyplňuje tchýně a děti, potom se není čemu divit.
Kolikpak ja asi tchýni roků? To už nechodí do práce?
Paní Kamila bude si tak trochu ciltivka.Ono je dobré si uvědomit,že čím je člověk starší a méně pohyblivý,tím se i zákonitě okruh jeho zájmů scvrkává právě na ty nemoci,počasi,kdo kdy umřel,převyprávění zpráv z TV a vůbec tragédie všeho druhu.Pokud teda zdílí společně dům a potkávají se jenom v kuchyni,stačí řeči takového typu prostě pouštět druhým uchem ven.
Moje paní tchyně byla,pokud žil její manžel,dobrá ženská,ale po jeho smrti se tak nějak uzavřela,kamarádky žádné a celý její zbytek života byl jeden velký negativismus.Když bylo pondělí,bylo to špatně,když byl pátek,ještě horší,když pršelo,taky špatně,bylo horko,taky špatně,když jsme k ní přišli,zrovna se chtěla koupat,když jsme tam nešli,zase to bylo špatně.Nebylo vůbec na co navázat a o čem s ní hovořit....tak jsem jen seděla a omezila se na poslouchání a občasné "Hmm",nebo "Ano"",atd.Dalo mi to lekci do budoucna,abych se kontrolovala a nebyla jednou taky taková negativistka.
Rikina — #14Pokud jsou vrstevnice, pak to takhle může docela dobře fungovat.
Eva_CZ — #15Áááá, já čekala, kdy to přijde
Těžko uvěřit, že? Neboj, ono to zas není úplně všecko blbý, to chce se naučit blbosti vyhýbat.
Ts, ja tohle mam doma v podobe VONa. Pesimista jak prase ( VON tvrdi, ze realista ), vsechno spatne dopadne, vsechno stoji za hovno, skoncime pod mostem, nebudeme mit co jist, exekutori nam vybilej byt atd.atd.atd., 24/7. Reknu vam, ze je hodne tezke se od toho oprostit. On je to jinak zlatej muzskej, ale tohle me depta.
A nejvic za hovno stoji Cesko a vsechno v Cesku a vsichni v Cesku.
gerda — #13
Mojí máti to vychází už řadu let. 
Chodí za ní sousedka z domu, taky hlavně vykládat hrůzy a katastrofy a stěžovat si na život, máti je vzhledem k věku už delší čas nedoslýchavá a má naslouchátko. Tak si ho prostě sundá, a tím pádem nic neslyší. A usmívá se, přikyvuje, občas něco prohodí, sousedka obstará sama veškerý hovor a je spokojená, že se někomu vypovídala. Zatím nedošlo k žádnému fatálnímu nedopatření. 
Rikina — #5Ale je tu jedno riziko. Když bude člověk duchem jinde a bude pouze mechanicky přikyvovat a přitakávat, může se stát, že přitaká na něco, co by měl odsoudit
Úplně vypnout se nedá, jinak by to taky mohl být pěkný průšvih.
Tohle máme doma taky. Je to přesně, jak píše Rikina. Přikyvovat, občas něco prohodit...Bydlíme 3 generace v panelákovém bytě, jinak by se to asi nedalo. Navíc u nás už máme režim opakování, ale na druhou stranu - 87 let a bez brýlí a holí...:)
(ale náročné to je, o tom žádná!)
Když vám umřou rodiče, sourozenci, kamarádi, sousedé... do toho spadnete velice snadno. Znám to od své mámy...
Je potřeba být tolerantní a třeba se snažit odvádět pozornost a řeč jinam. Ale když člověk opravdu zůstane sám, černé myšlenky se zahnat nedají
Spíš bude mít problém mladá, když si to tak bere a nechává tím "narušit celý chod mladé rodiny..."...
Pentlička — #9 Já to mám stejné. Taky jsem spíš "černá kronika", než optimista. Zprávy moc neposlouchám, abych z nich neměla tiky. A když je nejhuř, použiju hlášku mé mladší sestry (optimistky): "ty nebój sa Kólja"
Jsem velký pesimista a abych se zbytečně nedrásala, téměř se nedívám na zprávy a nečtu noviny. Přeletím titulky na Novinkách, abych věděla povšechně, co se děje, ale nepitvám se v tom. Tchyni z článku to asi baví rochnit se v hnusech.
bohužel tohle je většinou výsada starších lidí . oni navíc mají potřebu s někým si stále povídat . ohleduplně bych to tchýni vysvětlila .
Rikina — #5 Zkoušela jsem a nefunguje to, možná při krátkém setkání (což by mohl být případ z článku), ale jde-li o několik hodin, je to opravdu vysilující :-/
Starala jsem se o babičku, maminku manžela, do jejích 93 let a skutečně jsem často použila rady Rikiny. Babička byla svá občas se jí to trochu pletlo, ale za to nemohla. Vždycky jsem si říkala, má na to věk a kdoví jak na tom budeme za pár let my.
No a co je těžkého na tom, tiše přikyvovat, vypnout odposlech a v pravidelných intervalech říkat "ano, maminko, jistě, no to je hrůza, viďte, škandál, svět je zlej a lidi zkažení, kam tohleto povede, lidstvo se řítí do záhuby" a podobně. A přitom si třeba dávat v duchu dohromady zítřejší nákup, nebo přemýšlet, co zase Pepíček ve škole. A až tchyně odrecituje všechny katastrofy, tak jí popřát příjemné odpoledne a vypadnout za svými záležitostmi.
Jo, je to trochu ztáta času, ale zas na druhou stranu proč by člověk těch pár minut neobětoval, když, jak jest v článku psáno, tchyně uvaří, pohlídá vnoučata atd., tak si snad zaslouží něco na oplátku. 
Asi bych ji přestala vyhledávat a hledat si důvod , abych nebyla tolik doma a nebo si s ní promluvila důrazněji