Foto: Shutterstock
„Manželova maminka zemřela, když byl ještě malý, a tak ho vychoval otec. Z Tomášova vyprávění i z jeho povahy vyplývá, že to udělal moc dobře, a tak jsem se hrozně těšila, až toho skvělého člověka poznám. Jenže Tomáš mi ho představil asi v poměrně nešťastný čas. Brzo po tom, co se rozešel se svou dlouholetou přítelkyní, kterou měl jeho tatínek moc rád. A tak se stalo, že mě do rodiny nikdy nepřijal a nebyl nám ani na svatbě. S manželem se vídá, protože je to jeho syn, ale mě odmítá. I když mě to samozřejmě mrzí, jsem ochotná uznat, že to v životě neměl jednoduché a táhne mu na osmdesát, takže má nárok na nějaké ty stařecké vrtochy. Jeho poslední požadavek mě ale přeci jen zasáhl,“ popisuje Eliška.
Elišce a Tomášovi se před dvěma měsíci narodila dcera, Eliška trošku doufala, že by to mohlo situaci v rodině uklidnit a vztahy zlepšit. Jenže to se nestalo. Tchán chce svou vnučku vídat, ale trvá na tom, aby u toho Eliška nebyla.
„Přiznám se, že s tím mám opravdu problém. Jsem na dceru fixovaná a nechci ji zatím pouštět nikam beze mě, ani s manželem, i když vím, že se o ni dokáže skvěle postarat. Tchán nicméně trvá na tom, aby ho syn dál navštěvoval beze mě, tak jako před narozením dcery, ale teď ji bral s sebou, aby si mohl vnučku užít. Já s tímhle požadavkem ale strašně vnitřně bojuju a je mi to prosti srsti,“ tvrdí.
Manžel sice Elišku ujišťuje, že její pocity chápe, ale na druhou stranu je opět ochotný ustoupit svému otci. To, aby si jeho otec užil vnučku a vnučka dědečka, dokud je naživu, je pro něj prioritou. I přes Eliščin nesouhlas tedy dceru několikrát týdně bere a odváží pryč.
„Je to samozřejmě jen na omezený čas, kvůli kojení, ale i tak mi to trhá srdce. Většinou ty dvě hodiny, kdy jsou pryč, celé probrečím. Asi mám nějakou separační úzkost, ale nemůžu si pomoc. A taky mě na jednu stranu dost mrzí, že se manžel postavil za svého otce, a ne za svou manželku,“ uzavírá Eliška.
O vyjádření jsme požádali Mgr. Bc. Terezu Pokornou, psycholožku a psychoterapeutku ve výcviku PCA – na člověka zaměřená terapie:
Eliška se neocitla vůbec ve snadné situaci. Rozhodla jsem se na příběh podívat ze všech možných perspektiv. Rozhodně každý z příběhu – dědeček, Tomáš a Eliška mají ke svému chování nějaké své subjektivní a věřím, že i dobré důvody. Když se ale tyto důvody propojí, máme před sebou příběh, který jste mohli výše přečíst a ten je nesnadný a zamotaný. Děda z mého pohledu překračuje hranice, kdy si vynucuje setkávání o samotě bez matky dítěte, jen z hlediska právního mu na toto nevzniká žádný nárok a je potřeba respektovat přání matky a otce dítěte. Pokud vezmeme v potaz Tomáše, ten má k otci zjevné citové pouto, byl jeho primární pečující osobou, chce mu vyhovět a možná ani nemá náhled na to, jak to celé dopadá na Elišku. A tady věřím, že by Eliška potřebovala větší zastání u manžela. Pokud upustím uzdu fantazie, možná by měla potřebu říct: „Tomáši, to co se děje mě trápí, potřebovala bych, aby ses mě zastal a jezdili bychom tam jako rodina, nechci být od dcery takhle odtržená.“
Elišky pocity jsou zcela pochopitelné, narození dítěte a propojení s ním je silné pouto, pro Elišku z jejího vyprávění určitě. Prožívá asi celou paletu emocí, smutek, zoufalství, možná i vztek a jiné… V článku se jen píše, že Tomáš Elišky pocity chápe. Otázka je, jak moc je Eliška komunikovala, jak jsou Tomášovi srozumitelné, k tomu bych potřebovala bavit se přímo s nimi a mít víc informací. Ale rozhodně bych Elišku podporovala, aby se ozvala a Tomáši sdělila, jak moc je toto pro ní nepřijatelné.
V příběhu je ale někdo další, kdo se zatím bohužel nemůže k celé situaci vyjádřit, je to dcera Elišky a Tomáše. A jestli je něco důležité z hlediska vývojové psychologie, pak vztah primární pečující osoby (často matky) s dítětem. Eliška uvádí, že dvě hodiny bez dcery probrečí, je vědecký probádáno, že stres a frustrace matky mohou mít negativní dopady na zdravý vývoj dítěte. V tomto raném věku se tvoří tzv. attachment - citová vazba mezi dítětem a primární pečující osobou (obvykle matkou). Opakované oddělování může tento proces narušit a vazba by pak nebyla tou žádoucí, tedy bezpečnou citovou vazbou.
Pracuje s dospívajícími a dospělými, kteří mají úzkosti, PTSD, zasáhlo je těžké trauma, sebepoškozují se,…
Vystudovala obor psychologie na FF MUNI a všeobecné ošetřovatelství na 3.LF UK.
Je též lektorkou kurzů Psychologické první pomoci a vytváří obsah na sociálních sítích, pomocí kterého se snaží šířit směrem k veřejnosti témata z psychologie na instagramovém profilu @pokorna.psycholozka.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
No neexistovalo by.
Potřeby a přání člověka, který mě neuznává jako legitimní partnerku svého syna a odmítl mi jít na svatbu, a který chce vídat moje miminko beze mě, by pro mě nebyly důležité. On má svůj život, do kterého nepatřím a já mám svůj život, do kterého nepatří on. To, že mám za muže jeho syna, pro mě znamená pouze toleranci k jeho návštěvám otce, případně k pomoci. Ať ho syn navštěvuje , nic proti tomu. Já stojím stranou, kam mě tchán dám postavil. Nemám naprosto povinnost vyhovovat jeho přáním, potřebám, natož náladám. Tchán udělal chybu, protože může být jednou na pomoc mladých odkázaný a snacha by mu mohla být užitečná. Takhle bude muset počkat, až jeho syn přijde z práce. A nebude s ním trávit celý zbytek dne, protože má svou rodinu a tam si svoje taky musí odpracovat. Nenechá svou ženu na všechno samotnou jen proto, že ji otec nemá rád. Nakonec k tomu nemá důvod, protože ji vůbec nezná.
A to je teprve začátek. Mladá paní by se měla vzchopit a manželovi doma jasně říct, jak to bude. Matka je ona a dítě patří nejvíc k ní. Jestli děda o vnučku stojí, prosím - až oznámí návštěvu, chci být u toho.
80 ti letý stařec požaduje vídat dvouměsíční vnučku několikrát týdně bez přítomnosti matky? To na mě působí jako úchyl. Buď bych jela také nebo by dcera nejela nikam. A když je dědek nenávistná osoba? Tak nikam. A manžel je pěkný chcípák.
Starej úchyl chce vídat mimino bez matky?
Hned bych volala policii, s ím že manžel unesl dítě a že mám podezření na zneužívání. Tohle není vůbec normální, ani chování dědka, ani chování manžela. Perverzáci úchylní. Kdo to děcko asi přebaluje? Otec, pod podrobným dohledem dědka?
Jedině se sociálkou nebo policajtem s podezřením na zneužívání. Ať si to chlapci vyžerou
Nechápu. Po manželovi bych už na začátku chtěla, aby otci natvrdo řekl, že je dospělý, vybral si mě, a pokud se to otci nelíbí, je to pochopitelně jeho právo, ale přijde tím nejen o snachu, ale i o syna. Na návštěvu budeme chodit buď všichni, nebo nikdo.
Přijde mi to celá přitažené za vlasy. A co bude děda s dvouměsíčním děckem dělat? Sedět a koukat na něj? Člověk se většinou pomalu bojí takové mimino vzít do ruky, a děda s tatínkem mají plno odvahy. Ale to je fuk, když nemusí vidět mě, tak ani vnučku.
Ty u toho jako matka být nesmíš a dítě ti tvůj partner bere a odváží pryč? :D Tvl tak toto by zkusili jednou. Dědek by dostal vynadáno tak, že by sousedi strachem volali policajty, respekt ke starým mám jen tehdy, pokud si ho zaslouží. Otec dítěte by dostal druhou čočku, vlastně ne, nedostal, nikdy bych si neudělala dítě s někým, kdo poslouchá na slovo svoje zlé rodiče. Ty se vzpamatuj a dupni si. A taky si uvědom, že jestli toto dělá tvůj chlap proti tvé vůli, tak jsi dost možná obětí domácího násilí a ani to nevíš. Pro manžela máš být dávno, dávno prioritou ty a dítě, NE otec. V životě by mne nenapadlo, že by snad někdo trval na tom, že bude mě děti vídat a požadavkem, že já bych u toho nebyla. To je dědek úchyl nebo co? Fuj, fuj, fuj, tady zvoní tolik varování, až mi bliká bliká displej.
Děda bude muset počkat, až vnučka vyroste. Dvouměsíční miminko není žádná hračka na půjčování. Ani na dvě hodiny. Ty jsi matka, prostě řekni řekni ne. A už vůbec bez tebe, tchán se bude muset přemoci, buď obě nebo žádná. Není malé děcko, musí se naučit s lidmi vycházet, když něco chce. Ten tvůj manžel je taky dáreček, ty a dcera máte být na prvním místě. Nebo vám děda dal nějaké miliony?
Málo informací. Oni jsou na tchánovi nějak existenčně závislí? Kolik je Tomášovi, když tchánovi táhne na osmdesát, kolem padesáti? O kolik je Eliška mladší? Ona nemá žádné rodiče? Pokud ano, jak často oni vídají vnučku? Proč Eliščin otec neřekne zeťákovi "hele, Tome, tohle už trochu přeháníš"? Proč Eliška neřekne totéž? Pochopila bych to, kdyby Eliška byla o dvacet let mladší, vzhlížela k Tomášovi jako ke svatému obrázku, neměla ani korunu a byla na něm ekonomicky závislá a ještě ji vytáhl z ulice, kde skončila po odchodu z děcáku, nebo tak něco. To by vysvětlovalo, že je Eliška tak moc submisivní a nechá si všechno líbit. I to, že je v rodině poslední pucflek, co ani nesmí na návštěvu. Úplně mi nepřipadá, že by Tomáš byl tak úžasně vychovaný a měl skvělou povahu. Chápu, že má otce rád, když nikoho jiného celý život neměl, dobře, ale teď má chlapec svoji rodinu. Tam jsou priority. Dvou měsíční dítě beztak z dědečka nic nemá, takže návštěvy bych omezila na jednu měsíčně, a to jedině s matkou, to se může dědeček kousnout vzteky do zadku, ale nemluvně si nárokovat nemůže, a už vůbec ne několikrát týdně, proboha. A jestli je Tomáš takového založení, že by Elišce vzal dítě z náručí násilím, aby ho mohl odvézt, tak to se vdala hodně špatně.
Když má ten tchán 81 roků, kolik potom má ten manžel a ta Eliška? Nárok na vrtochy a omezování druhého nemá nikdo a v žádném věku. Nevím, proč Eliška píše o nějaké "fixaci". Prostě je matka dvouměsíčního děcka. A takové děcko bych dvěma chlapům beze své účasti nesvěřila. I kdyby se tchán na hlavu postavil. Dítě není pro zábavu tchánovi. A tchán se bude muset smířit s tím, že Eliška je prostě jeho snacha a matka jeho vnučky. Eliška je asi slaboška, poslušná, hodná, vydá kojence dvěma chlapům a doma brečí. Pozor! Přílišná dobrota srdce a ustupování ostatním už přechází v hloupost!