696b8eead1b56-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

„Manželova maminka zemřela, když byl ještě malý, a tak ho vychoval otec. Z Tomášova vyprávění i z jeho povahy vyplývá, že to udělal moc dobře, a tak jsem se hrozně těšila, až toho skvělého člověka poznám. Jenže Tomáš mi ho představil asi v poměrně nešťastný čas. Brzo po tom, co se rozešel se svou dlouholetou přítelkyní, kterou měl jeho tatínek moc rád. A tak se stalo, že mě do rodiny nikdy nepřijal a nebyl nám ani na svatbě. S manželem se vídá, protože je to jeho syn, ale mě odmítá. I když mě to samozřejmě mrzí, jsem ochotná uznat, že to v životě neměl jednoduché a táhne mu na osmdesát, takže má nárok na nějaké ty stařecké vrtochy. Jeho poslední požadavek mě ale přeci jen zasáhl,“ popisuje Eliška.

Elišce a Tomášovi se před dvěma měsíci narodila dcera, Eliška trošku doufala, že by to mohlo situaci v rodině uklidnit a vztahy zlepšit. Jenže to se nestalo. Tchán chce svou vnučku vídat, ale trvá na tom, aby u toho Eliška nebyla.

„Přiznám se, že s tím mám opravdu problém. Jsem na dceru fixovaná a nechci ji zatím pouštět nikam beze mě, ani s manželem, i když vím, že se o ni dokáže skvěle postarat. Tchán nicméně trvá na tom, aby ho syn dál navštěvoval beze mě, tak jako před narozením dcery, ale teď ji bral s sebou, aby si mohl vnučku užít. Já s tímhle požadavkem ale strašně vnitřně bojuju a je mi to prosti srsti,“ tvrdí.

Manžel sice Elišku ujišťuje, že její pocity chápe, ale na druhou stranu je opět ochotný ustoupit svému otci. To, aby si jeho otec užil vnučku a vnučka dědečka, dokud je naživu, je pro něj prioritou. I přes Eliščin nesouhlas tedy dceru několikrát týdně bere a odváží pryč.

„Je to samozřejmě jen na omezený čas, kvůli kojení, ale i tak mi to trhá srdce. Většinou ty dvě hodiny, kdy jsou pryč, celé probrečím. Asi mám nějakou separační úzkost, ale nemůžu si pomoc. A taky mě na jednu stranu dost mrzí, že se manžel postavil za svého otce, a ne za svou manželku,“ uzavírá Eliška.

O vyjádření jsme požádali Mgr. Bc. Terezu Pokornou, psycholožku a psychoterapeutku ve výcviku PCA – na člověka zaměřená terapie:

Eliška se neocitla vůbec ve snadné situaci. Rozhodla jsem se na příběh podívat ze všech možných perspektiv. Rozhodně každý z příběhu – dědeček, Tomáš a Eliška mají ke svému chování nějaké své subjektivní a věřím, že i dobré důvody. Když se ale tyto důvody propojí, máme před sebou příběh, který jste mohli výše přečíst a ten je nesnadný a zamotaný. Děda z mého pohledu překračuje hranice, kdy si vynucuje setkávání o samotě bez matky dítěte, jen z hlediska právního mu na toto nevzniká žádný nárok a je potřeba respektovat přání matky a otce dítěte. Pokud vezmeme v potaz Tomáše, ten má k otci zjevné citové pouto, byl jeho primární pečující osobou, chce mu vyhovět a možná ani nemá náhled na to, jak to celé dopadá na Elišku. A tady věřím, že by Eliška potřebovala větší zastání u manžela. Pokud upustím uzdu fantazie, možná by měla potřebu říct: „Tomáši, to co se děje mě trápí, potřebovala bych, aby ses mě zastal a jezdili bychom tam jako rodina, nechci být od dcery takhle odtržená.“ 

Elišky pocity jsou zcela pochopitelné, narození dítěte a propojení s ním je silné pouto, pro Elišku z jejího vyprávění určitě. Prožívá asi celou paletu emocí, smutek, zoufalství, možná i vztek a jiné… V článku se jen píše, že Tomáš Elišky pocity chápe. Otázka je, jak moc je Eliška komunikovala, jak jsou Tomášovi srozumitelné, k tomu bych potřebovala bavit se přímo s nimi a mít víc informací. Ale rozhodně bych Elišku podporovala, aby se ozvala a Tomáši sdělila, jak moc je toto pro ní nepřijatelné.
 
V příběhu je ale někdo další, kdo se zatím bohužel nemůže k celé situaci vyjádřit, je to dcera Elišky a Tomáše. A jestli je něco důležité z hlediska vývojové psychologie, pak vztah primární pečující osoby (často matky) s dítětem. Eliška uvádí, že dvě hodiny bez dcery probrečí, je vědecký probádáno, že stres a frustrace matky mohou mít negativní dopady na zdravý vývoj dítěte. V tomto raném věku se tvoří tzv. attachment - citová vazba mezi dítětem a primární pečující osobou (obvykle matkou). Opakované oddělování může tento proces narušit a vazba by pak nebyla tou žádoucí, tedy bezpečnou citovou vazbou.

4419462d54faa-Vystrizek.jpgMgr. Bc. Tereza Pokorná, psycholožka a psychoterapeutka ve výcviku PCA – na člověka zaměřená terapie. Pracuje v dětském krizovém centru a poradně pro oběti domácího násilí a násilných trestných činů NOMIA, z.ú.

Pracuje s dospívajícími a dospělými, kteří mají úzkosti, PTSD, zasáhlo je těžké trauma, sebepoškozují se,…

Vystudovala obor psychologie na FF MUNI  a všeobecné ošetřovatelství na 3.LF UK.

Je též lektorkou kurzů Psychologické první pomoci a vytváří obsah na sociálních sítích, pomocí kterého se snaží šířit směrem k veřejnosti témata z psychologie na instagramovém profilu @pokorna.psycholozka.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.