Milá redakce a čtenářky Ženy-in,
obracím se na vás s prosbou o radu. Jsem vdaná a máme krásnou tříletou holčičku. S manželem se máme velice rádi a náš vztah funguje docela dobře. Říkám docela dobře, protože k té naprosté spokojenosti mi něco chybí. A to něco je přítomnost mého manžela.
Ale hezky popořádku. Když jsme se s manželem poznali, měli jsme společné i to, že jsme byli ve svých rodinách benjamínci. Oba máme sourozence starší minimálně o deset let a logicky také poměrně staré rodiče. To by nebyl až takový problém. Avšak tchán, krom toho, že už není nejmladší, byl vždycky ještě navíc velký despota. Vyznával tvrdě patriarchát a ženská je u něj na žebříčku úplně někde na konci, kdesi za rohožkou a domácími mazlíčky.
To by také nebyl až takový problém, nebo byl, ale spíše pro tchyni než pro mě samotnou. Problém je v tom, že je už starý, občas se mu přihodí nějaká ta nehoda a poslední dobou se mu dost často stávalo, že šel v noci na toaletu, zatočila se mu hlava a on upadl. Bez pomoci se mu nepodařilo vstát, ale on si nenechal od své vlastní ženy pomoci.
Ta, celá zkoprnělá strachy, letěla ve dvě ráno přes celé město k nám pro mého manžela a ten zase s ní utíkal k nim. Když už to bylo popáté, začínala jsem mít tchána plné zuby. Ne proto, že je nemocný, ale pro tu jeho povahu, kdy on (NĚKDO!) na sebe nenechá sáhnout ženou! Manžel byl stále častěji vyčerpaný z práce, nevyspalý z noci a náladu měl na bodu mrazu. Nedávno tchán zkolaboval, dostal mozkovou mrtvičku a dnes leží v nemocnici.
Odmítá péči sester, takže ho museli napíchnout na umělou výživu, protože nějaká obyčejná ženská ho prý nebude krmit. No, zkrátím to, dopadlo to tak, že manžel každý den po práci běží do nemocnice, kde svého otce krmí, cvičí s ním i mluví. Večer přijde domu unavený, psychicky vyčerpaný a 
Nechci být sobec, udělala bych pro své rodiče také cokoliv, ale naše manželství se hroutí, nevím, co je milování, ale ani obyčejné pohlazení a chvilka klidu. Mám pocit, že žijeme jen vedle sebe. A já nevím, co s tím…..
Nový komentář
Komentáře
Děvče milé, tvoje manželství neničí děda, ale tvůj manžel. On si musí uvědomit, že dědovy požadavky nejsou normální. On by měl dědovi říct, že prostě bude poslouchat sestřičky a jestli uslyší ještě jednu stížnost, přestane za ním chodit. Tvému manželovi především chybí ono povědomí, že MY to jste vy dva a ne on a jeho otec. Měli jsme s manželem navzájem rádi svoje rodiče, ale kdykoliv jsem mohla říct, že už mám jeho otce plné zuby stejně tak, jako on měl občas dost mé matky. Kdyby byl tchán opravdu vážně nemocný, potom bys to určitě viděla jinak i ty. ale jestli vyvádí, tak se mu to musí utnout. A to musí jen tvůj manžel. Zkus si s ním promluvit, pokud najdeš chvilku, kdy on toho bude schopný.
Třeba už to nebude dlouho trvat.Přeju pevné nervy.
Ad čtenářský příběh: to ti teda vůbec nezávidím a mám úplnou hrůzu z toho, co mě může v životě ještě potkat. Naši už jsou starší a zatím teda maximálně soběstační. Ale....už jim táhne na 70.
Kamarádka se asi 7 let starala o maminku s Alhaimrem, a to, co nám vyprávěla, aby se trochu odreagovala, to bylo strašný.
Obdivuju vás všechny, co dané a popisované situace zvládáte.
Hlavu vzhůru, vy máte ještě celý život před sebou, ale tchánovi třeba zbívá pár dnů či měsíců, max. pár let života. K vůli němu si snad nepokazíte manželství. Je to samozřejmě k nevydržení, to vás chápu, ale hlavně mu nic nevyčítejte, stejně si bude dělat po svém. Ale taky nezůstávejte bez reakce, snažte se mu navrhnout,ať jeho otce navštěvuje ob den. (vyberte vhodný okamžik, kdy mu to řeknete). HLAVNĚ SI K VŮLI JEHO RODIČŮM NEKAŽTE ŽIVOT.TO NESTOJI ZA TO. A HLAVNĚ SI PAMATUJTE JEDNO, ŽE VŽDY TRPÍ NEJVÍC DĚTI, A TO BYSTE VY ANI MANŽEL URČITĚ NECHTĚLI.
Je hezké, že se tvůj manžel stará o otce, ale co je moc, to je moc. Vůbec nejde o to, že je otec despota. Ale manžel chodí do práe a po práci místo aby si odpočinul ještě pečuje o otce, tedy dělá práci za sestřičky, které jsou za to placené. Ve skutečnosti tak pracuje téměř 24 hodin. Takhle to dlouho nemůže vydržet a dříve či pozděj se zhroutí. Žádný rodič nemá právo požadovat po svém dítěti, aby mu dělalo otroka. Něco úplně jiného by bylo, kdyby manžel nechodil do zaměstnání, nemusel živit rodinu a starat se o ni. Pak by bylo samozřejmostí, že bude pečovat o svého otce. Nikdo nemůže dělat dvě práce najednou. Je to jako sedět na dvou židlích.
Od toho tady jsou nemocnice a ústavy pro dlouhodobě nemocné, aby se někdo postaral o nemohoucí, když jejich rodina musí pracovat, aby se uživila. Otec se chová jako malé rozmazlené dítě. Rozumný rodič by měl v takové situaci pochopit, že jeho děti mají svůj vlastní život a nemůže očekávat, že se mu budou jeho děti nepřetržitě věnovat. V této situaci jsou jen dvě možnosti. Buď, že manžel skončí s prací a vezme si otce domů a bude se o něj starat, nebo bude muset otci vysvětlit, že se o něj postarají sestřičky a že on za ním bude chodit v rámci možností a pomáhat mu. Ale otec se musí smířit s tím, že syn se mu nemůže věnovat nepřetržitě.
Nikdy by mne nenapadlo opustit své rodiče v nouzi. Ale moji rodiče jsou také velmi rozumní a nikdy by po mně nepožadovali, abych pro ně obětovala svou vlastní rodinu.
Taky je třeba si uvědomit, že většina lidí je po mrtvici trvale odkázaná na pomoc druhých. Otec už se z toho nemusí vzpamatovat a může zůstat trvalým ležákem. Pak se o něj budete muset starat 24 hodin denně. Pak také nastane ona situace, kdy se tvůj manžel bude muset rozhotnout. Nemuže chodit do zaměstnání a zároveň se starat o otce. Být tebou, tak bych si s manželem promluvila a pozvolna bych přivykala jeho otce na to, že se jeho syn o něj nemůže nepřetržitě starat.
Má babička měla mozkovou mrtvici a nemohla vůbec chodit. Oba rodiče chodili tehdy ještě do práce, já jsem studovala vysokou školu a bratr učiliště. Rodiče se měli co ohánět, aby nás uživili. Babička musela zůstat v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Každý víkend jsem ji pravidelně navštěvovali a nekdy i přes týden. Nikdy si nepostěžovala, naopak nám neustále říkala, že jsem hodni, že za ní pořád chodíme a stěžovala si na maminčiného bratra, který se za celou dobu ukázal jen jednou a to chtěl půjčit peníze. Babička také byla vděčná za práci sestřiček a neustále je chválila.
Myslím si, že není důležité zda dítě rodiče krmí, obléká či přebaluje. Tuhle práci může udělat kdokoliv. Důležité je spíš zda děti věnují svému rodiči lásku a čas a zda ho psychicky podporují a zajímají se o něj.
Ženská nešťastná, na tohle si ztěžuješ? Přála bych ti mít mojí tchyni ..... Povídání o ní by bylo na román. Holky, dovedete si představit 76tiletou babu, která si myslí, že je jí tak třicet, je už hezkých pár let vdova a pořád loví chlapi?
vzpamatuj se!!!
co dalo práce jeho rodičům, aby se postavil na vlastní nohy a teď, když jsou staří, tak by je měl ignorovat jen proto, že tobě nejde pod vousy, že na tebe nemá, kvůli vlastnímu otci, víc času?
Gabi 77. a ostatni: casto tu citam, ze v stari sa zle vlastnosti dospelych budu zvyraznovat a viac prejavovat. Tak to neviem, ci je to u vas tak, ale napr. u mojho dedka a jeho mamy (dnes uz nebohej) to tak teda vobec nepozorujem. A oni urcite nie su jedini stari ludia, ktori su takito. Dedova matka sa narodila v roku 1900, ked mala strnast rokov zacala sa 1. svetova vojna, v jej osemnastich sa skoncila a ona aj s rodinou sa zrazu ocitli v inej krajine a inom spolocenskom zriadeni (oni boli Madari a ta cast kde zili a kde zije dedko dodnes, patri teraz Slovensku). Potom sa v devatnastich rokoch vydala a mala postupne za sebou pat deti, avsak kazde jedno zomrelo este predtym, nez sa dozilo pol roka. Druhe dieta (syn) dokonca zomrel po desiatich dnoch od porodu. Po case sa narodil moj dedko ako posledny a ako jediny prezil viac ako sest mesiacov, az do dospelosti a zije nastastie aj teraz, comu som velmi rada. Ked mal dedko pat rokov, zabil jeho otca na poli blesk a o rok nato zacala druha svetova vojna, a zase boli uzemne zmeny. Po vojne zase, potom im este komunisti zobrali pole a luky, aby sa tej vdove nezilo as tak lahko a kedze nemali peniaze, dedko nemohol dostudovat ani strednu skolu ale uz v patnastich musel ist pracovat na stavbu a tam pracoval vlastne cely zivot, neskor uz ako "foreman" (to je po anglicky hlavny velitel tej jeho pracovnej jednotky). A dostal vyznamenanie "Najlepsi pracovnik podniku" a dokonca o nom raz pisali v nejakych robotnickych novinach. A prastara mama, ked som ako dieta chodila na navstevu na dedinu s dedkom, bola ku mne velmi dobra a mila a priatelska, aj ked ja som sa jej bala (lebo ako dieta som sa bala starych ludi, neviem preco, asi kvoli vyzoru) a vobec som nerozumela co hovori, lebo ona nevedela po slovensky. A dedo je teraz na dochodku a ma uz viacej ako sedemdesiat a vobec nie je nejaky zatrpkly alebo zly, po rokoch v meste zije tam sam na dedine a stara sa o zahradu, kazdy rok ma kopec ovocia a zeleniny ktore vypestuje a vzdy nam do telefonu hovori, ako je skoda ze tam nemozeme byt, ze on ma tolko urody uz to ani nema komu dovat, a my si to tu v Kanade musime kupovat. A vzdy sa nas pyta kedy uz prideme, ze sa na nas tesi. A ked som u neho bola na navsteve alebo na prazdninach, tak vzdy pre mna varil aj kupoval sladkosti (to nakoniec uz od malicka) a ked som bola mala tak ma volal "moja princezna" a neskor tak aj moju sesternicu a bratranca. Tak som rozmyslala, ako su niekedy ti stari ludia nepotrebni (tak to aspon niekedy citit z diskusii tu, ovsem nepovedala by som to konkretne na tento clanok) a prislo mi, ze aj ja by som rada mala taku starobu ako dedo, mozem sa starat o domcek a este aj o zahradu, to by sa mi pacilo. Sice chapem, ze to o zvyraznovani povahovych chyb v starobe je generalizacia, ale vobec sa mi nezda ze by mohla aplikovat az tak striktne ako sa tu niektori snazia tvrdit. Podla mna to ma skor s vecou povahy a tym, ci ten dotycny dochodca ma nejaku zmysluplnu cinnost, ktora by mu pomohla vyplnit volne chvile tak, aby sa aj on/ona mohli citit uzitocni. Ovsem, ten pan s tohto pribehu (ten stary) aj mne pripada ako despota a tyran, a to nie ani tak preto ze sa odmieta dat umyvat od sestier, ale preto ze on taky bol cely zivot. A kto sa k druhym sprava ako k handram, ake ma pravo narokovat si na uctu k sebe samotnemu?
Ženská nešťastná, místo, abys byla ráda, že ten utahanej chlap se po návratu ještě snaží věnovat dcerce, tak si stěžuješ, že radši nešuká s tebou? Co kdyby přišel, plácl sebou na gauč, nechal si naservírovat jídlo a pivo, na dítko se akorát utrhl a odháněl ji s tím, že je přece unavený, a v posteli pak očekával patřičný servis? Fakt bys byla raději?
Nic se nemá přehánět, a v tomto případě to platí dvojnásob. Divím se, že se v nemocnici nenašel nějaký ten psycholog nebo jiný odborník, aby se dozvěděl, proč tak tchán jedná. Obyčejný chlap je rád, když ho obletují hezké sestřičky. Mám obavy, aby za chvíli manžel - tedy syn, neležel vedle svého otce z vyčerpání!
Já bych péči o tchána svému manželovi navyčítala, spíš bych se snažila chodit s ním a některé úkony převzít za manžela. Hlavně proto, že pisatelka píše o lepším vztahu tchána k ní než ke své manželce, tchyni - prostě bych využila dobrého vztahu a uvidělo by se.
Až se tchán vrátí domů, bude to ještě horší. Když se nechce nechat krmit sestrou, měli by ho nechat chvilku vyhládnout a on by si to rozmyslel. Takhle přijde domů ještě víc umanutej. Je dost důležité, co by dělal manžel, kdybys něco potřebovala. Pomohl by ti nebo šel krmit tchána. Zkusila bych si s manželem na tohle téma promluvit. Možná by bylo zajímavé, kdybys přišla místo manžela ty řekla tchánovi, že buď se nechá nakrmit nebo nic nedostane. Možná by pomohlo promluvit si s lékařem, aby jej zpacifikoval, aby nedělal problémy sestřičkám. A potom doma pěkně od začátku držet u huby.
To máš těžký. Můj tchán na nás zase úplně kašle. O mě ani tak nejde, ale jeho dva krásní vnuci ho zajímají jen dvakrát do roka. O narozeninách a na Vánoce.
Markýza: vidis, no. Ja vyvrhel mam oba kluky abstinenty, nekuraky, zdravej, chovaji se slusne....
Takze mama umrela, protoze smejd darcem byt nemohl.
este k tomu ptitaplymu dotazu, jak je mozne, ze sporadani rodice maji jedno dite hodnoucke a druhe smejda - no jednak treba nebudou tak sporadani, jak to navenek vypada a druhak z me vlastni zkusenosti : kdyz prislo na lamani chleba a na to, kdo z tech deti venuje mame svou ledvinu, hadejte, kdo se nabidl?
Ten hodnej? Kdepak. Smejd.
Hodnymu to zakazala manzelka.
Ale bohužel na světě už to tak chodí, že dnes jsme Ok a zítra je vše jinak..nemusí to být jen o tom JAK jsme žili, ale co nám osud nadělil.
Takže nikdo z nás nevíme co nás čeká a jediné co proto můžeme udělat je dobře vychovat své děti, aby byla alespoň nějaká záruka, že ve stáří či nemoci nezůstaneme sami bez pomoci.
Markýza: čteš mi myšlenky
..přesně na to jsem myslela..a nešlo mi to s tebou dohromady.
mmch..nebudu to tady rozepisovat, ale ty přeci snad víš, proč jsem začala s hubnutím..
Tanzánie 142: ode mě j to zní co - zdravě jíst, přiměřeně se pohybovat, nepít, nekouřit - mám pokračovat
není to JEJÍ otec, takže pisatelka vůbec není povinna se o něj starat, když už, tak její manžel.. ale co, ať se obětuje, když se netýká vás osobně, co ?
Eva_Fl: já tě z ničeho neobviňuju, jen jsem si vzpomněla na jednu debatu u tchýně, kde jsem řekla, že za to co dělají děti v pubertě - alkohol, drogy a tak, si můžou rodiče a švagrová teď se mnou nemluví
kdybych byla ve světě, taky bych někoho těžko opatrovala, ale byla jsme v jednom baráku
Markýza: postarala jsem se o babinku... To byla ta, co me vychovavala - a moc se ji to, chudere, nepovedlo.... Oba moji rodice byli v zavislosti - tata v tezke alkoholove a mama do sebe sypala prasky ... Ale do toho je milostivym totalni hovno.
Kdyz umirali nasi - kratce po mem prijezdu sem, nebyla jsem s nimi. Nikdo je nekoupal - slo to raz na raz. Mela jsem tady syna, ktery me potreboval a popravde jsem nemela ani prachy na letenku. Moc na vybranou jsem nemela. Je mi lito, ze jsem s nimi nemohla byt, ale tata o to nestal a mama samozrejme ano, jen jsem proste zvolila zustat. Tezkej sobec.
Dewey_Dell: to je pravda.
Moje švagrová-sestra mého muže se starala, až k jejich smrti o oba rodiče (těžce nemocné)..v té době to fungovalo tak, že když jsme tam dojeli (bydlíme 400km daleko)..vzala jsem to za ní, a ona alespoň na pár dní vypadnula.
A moc dobře si pamatuju mého muže, že k nim šel, až vždy, když bylo vše hotové...néjenom, že nepomohl např. nazdvihnout při mytí apod. ale vadilo mu to vše i jen vidět.
Uvědomoval si, že to není správné..omlouval se, ale nepřemohl se.
A to byli jeho rodiče....