Podle mých zkušenosti je zřejmé, že po porodu je muž, v roli přihlížejícího, více vysílen než žena.

Po předlouhém vyčkávání si můj manžel zavolal na pomoc kamarády a kamarádky, aby ho tito psychicky podrželi, ještě než vejde do porodního sálu. Zásluhou dvou porodních asistentek, které, jak se mi s odstupem času zdá, byly přítomny jen kvůli psychické podpoře mého muže, náš novopečený tatínek vydržel až do konce.

 V průběhu porodu si totiž tyto dvě skvělé ženské povšimly, jak můj manžel bledne a začíná mírně vibrovat, a tak se jejich pozornost zcela soustředila na jeho osobu. Stále na něho vystřelovaly jakési dotazy typu a co dělá a kde, a jaké je vlastně jeho zaměstnání. Očividně se zaradovaly, když jedna z nich vypátrala, že kdysi navštívila restauraci, ve které je manžel zaměstnán. Pochybuji, že to pro ní byl nějaký nezvyklý zážitek, ale tvářila se, že právě netouží po ničem jiném, než si o této úžasné hospodě zvesela a právě teď pokecat. Zkrátka se jim dařilo ho trochu přivést na jiné myšlenky.

Právě když se dostávali k dobré kuchyni a ještě lepší obsluze, se můj manžel probral z mlčenlivost a řekl mi: „Já už vidím miminko“! A opravdu, já jsem během této rozpravy, kterou si k mému překvapení pamatuji doslova, zvládla porodit dcerku. Naše holčička začala hned po vstupu na tento svět vydávat kňouravé zvuky a já viděla manžela poprvé brečet. Nezažila jsem nic krásnějšího a pochybuji, že to kdy něco předčí. Jistě, bylo to velice náročné a trvalo to několik nekonečných hodin, ale nikdo mi předtím neřekl, jak je to pak krásné. Naše malá hned stiskla tatínkovi prst, dali mu jí okamžitě do ruky a to už jsem viděla, že je toho na něj příliš.

Unaveným tichým hlasem mne poprosil, jestli by už mohl jít, a v doprovodu již přítomných kamarádu odkráčel pyšně v nemocničním oblečení, které se skládalo ze zeleného "andělíčka" a čapky téže barvy. Takto oblečen se přemístil do hospody, kde už ho očekával nemalý počet našich známých a z doslechu vím, že celý večer vykřikoval „Jindřiška je hrdina!“.

Později jsem také ještě zjistila, že stihl nabourat auto a taky nos nějakých kamarádů, kteří mu právě nepadli do oka. Ve tři hodiny ráno se do porodnice vrátil, aby navštívil svou dceru a manželku. Jelikož byl stále v nemocničním oblečení, tak neměl žádný problém projít kolem vrátnice. Dostal se až před dveře našeho pokoje, kde ho naštěstí odchytila sestra. I tady se setkal s pochopením, protože mu jen klidně vysvětlila, že: nás v tuto hodinu vidět nemůže, že jsme v pořádku a že tedy může a musí jít klidně domů.

Když jsme to za dlouhou dobu probírali, (trvalo mu déle než 6 týdnů než byl schopen o tom s kýmkoli mluvit) tak mi v podstatě sdělil, že si opravdu myslí, že jsem hrdina a že by něco takového nikdy nedokázal. A taky mi řekl, že se hrozně bál o můj život a o život našeho miminka a uvědomoval si svou absolutní bezmocnost.

Každá z nás, která má tyto chvíle za sebou ví, že porod je opravdu vysilující a náročný. Já například zastávám názor, že kdyby měli rodit chlapi, tak jsme už dávno vymřeli.

Ale po tom našem porodu jsem si uvědomila, že to pro ně je také veliká zátěž. Ta situace, že se oni v té chvíli mohou akorát snažit neomdlít a otírat nám čela, pro ně musí být strašlivá!  

 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY