Podle mých zkušenosti je zřejmé, že po porodu je muž, v roli přihlížejícího, více vysílen než žena.
V průběhu porodu si totiž tyto dvě skvělé ženské povšimly, jak můj manžel bledne a začíná mírně vibrovat, a tak se jejich pozornost zcela soustředila na jeho osobu. Stále na něho vystřelovaly jakési dotazy typu a co dělá a kde, a jaké je vlastně jeho zaměstnání. Očividně se zaradovaly, když jedna z nich vypátrala, že kdysi navštívila restauraci, ve které je manžel zaměstnán. Pochybuji, že to pro ní byl nějaký nezvyklý zážitek, ale tvářila se, že právě netouží po ničem jiném, než si o této úžasné hospodě zvesela a právě teď pokecat. Zkrátka se jim dařilo ho trochu přivést na jiné myšlenky.
Právě když se dostávali k dobré kuchyni a ještě lepší obsluze, se můj manžel probral z mlčenlivost a řekl mi: „Já už vidím miminko“! A opravdu, já jsem během této rozpravy, kterou si k mému překvapení pamatuji doslova, zvládla porodit dcerku. Naše holčička začala hned po vstupu na tento svět vydávat kňouravé zvuky a já viděla manžela poprvé brečet. Nezažila jsem nic krásnějšího a pochybuji, že to kdy něco předčí. Jistě, bylo to velice náročné a trvalo to několik nekonečných hodin, ale nikdo mi předtím neřekl, jak je to pak krásné. Naše malá hned stiskla tatínkovi prst, dali mu jí okamžitě do ruky a to už jsem viděla, že je toho na něj příliš.
Unaveným tichým hlasem mne poprosil, jestli by už mohl jít, a v doprovodu již přítomných kamarádu odkráčel pyšně v nemocničním oblečení, které se skládalo ze zeleného "andělíčka" a čapky téže barvy. Takto oblečen se přemístil do hospody, kde už ho očekával nemalý počet našich známých a z doslechu vím, že celý večer vykřikoval „Jindřiška je hrdina!“.
Když jsme to za dlouhou dobu probírali, (trvalo mu déle než 6 týdnů než byl schopen o tom s kýmkoli mluvit) tak mi v podstatě sdělil, že si opravdu myslí, že jsem hrdina a že by něco takového nikdy nedokázal. A taky mi řekl, že se hrozně bál o můj život a o život našeho miminka a uvědomoval si svou absolutní bezmocnost.
Každá z nás, která má tyto chvíle za sebou ví, že porod je opravdu vysilující a náročný. Já například zastávám názor, že kdyby měli rodit chlapi, tak jsme už dávno vymřeli.
Ale po tom našem porodu jsem si uvědomila, že to pro ně je také veliká zátěž. Ta situace, že se oni v té chvíli mohou akorát snažit neomdlít a otírat nám čela, pro ně musí být strašlivá!
Nový komentář
Komentáře
já nevím, rozhodně by to ten budoucí tatínek měl chtít u toho porodu být
Jednou bych manžela u porodu moc ráda ... Mám docela štěstí, můj manžel je o tři roky mladší (letos mu bude pětadvacet) a přesto řekl, že až miminko budu opravdu chtít, že on s tím nemá problém ... Trošku se vzpouzel, když jsme se bavili o porodu, má takový pocit, že on tam nemá co dělat, že je to výlučně ženská záležitost, ale když jsem mu vysvětlila, proč ho tam jednou budu chtít, aby byl mojí oporou, abych tam měla zastání a tak, tak bez většího přemlouvání souhlasil, i když nerad ... A už se moc těším, až k tomu jednou dojde
Tak to můj manžel na nějaké omdlívání ani neměl čas
Poprvé mi musel masírovat záda, protože já sama masáž břicha a zad zároveň jaksi nestíhala a druhá doba porodní byla tak rychlá, že sotva stihnul vytáhout foťák, aby zachytil mimíska hned v prvním okamžiku života. Při druhém porodu se po první dobu porodní staral o naši dvouletou dceru a když na začátku druhé doby vytáhnul foťák, tak ho asistentka hezky rychle usměrnila, kde je jeho místo: rodila jsem na stoličce, takže jsem potřebovala chlapa, o kterého bych se mohla fakt opřít
No a těžko si mohl dovolit nějaké omdlívání, když bych letěla k zemi s ním
Já jsem při svém prvním porodu strávila v porodnici 3 dny, než jsem se synka dočkala.Chtělo se mu na svět o 6 týdnů dřív, tak říkali, že každý den je k dobru. A manžel tam tenkrát nebyl, ještě se to "nenosilo".Z toho porodu mám největší zážitek,když mi dali dýchat "rajský plyn" a on jim došel zrovna,když jsem už byla na sále.Přijel zřízenec a měnil tu bombu.
Při druhém porodu přijel manžel asi půl hodiny před tím,než se dcera narodila,takže to "nejlepší" jsem si taky odbyla sama.Zaplatil 300 Kč a mohl se koukat
.Chudák nevěděl,jak by mi pomohl,pořád mě chtěl držet za ruku,ale tu jsem potřebovala,tak mi aspoň říkal "pšpš"
a hladil mě.
Když se malá narodila, tak byl naprosto dojatej
a všem vykládal, že to je ten nejlepší zážitek jeho života, ale že to nebylo zas tak hrozný, jak ty ženský dělaj.
Sarobrouk: Myslím, že jsou tyhle pocity v tomhle věku běžný, příroda to asi tak zařídila. Ale vyjimky jsou, minulý týden tu na to téma, tuším, byla řeč. Moc jsem ti ale neporadila, co proti tomu. Buď spousta práce, která tě baví nebo přemlouvat přítele, přece chce mít taky jednou toho potomka zdravýho od zachovalý maminky
pajda: to je hezkýýýý
Exupery: Za pár měsíců mi bude 30 a mému příteli taky.
Landriel: To o tom porodu na stoličce bych chtěla vědět podrobněji. Už jsem o tom slyšela a nadchlo mě to. Jaké to bylo a proč sis to vybrala?
Můj
u porodu byl, původně jsme se dohodli, že jenom na 1. dobu, ale pak tam se mnou zůstal celou dobu. Rodila jsem 11 hodin a to ještě po tabletě, jinak kdoví, jak dlouho bych tam byla. Dával mi napít, držel mě za ruku, upozorňoval mě, jak mám dýchat a byl mi hrozně moc oporou. Když jsem pak rodila na stoličce, seděl za mnou, já se ho rukama držela za krk a jenom díky tomu, že je tak pevné konstituce, jsem mu ho nezlomila.
Moc mi tam pomohl, vůbec neomdlíval, miminko držel celou dobu, co mě šili (asi hodinu), akorát byl potom taky hrozně vyčerpaný. Prostě jsem byla hrozně ráda, že tam byl se mnou a jsem mu za to moc vděčná.
Sarobrouk: To znam. Nevím, kolik ti je, mě bude 31 a ja to mám čím dál častěji, až to nakonec budu mít pořád a to už s tím pak asi budu muset něco udělat, tedy nejspíš otěhotnět. ovšem mému příteli je 24, takže je to těžký
Manžel se mnou u porodu byl, celou dobu mě plácal po obličeji mokrým hadrem, protože nevěděl, čím jiným by mi pomohl. Když se nám narodila holčička, celé dvě hodiny, co s námi mohl zůstat, ji choval, skoro mi ji nepůjčil a měl oči vysloveně jen pro ni. Skoro mi bylo líto, že mě tak přehlíží. Ale byla jsem ráda, že byl se mnou.
Tak jsem se momentálně dozvěděla, že moje makarádka je v 10 týdnu těhotenství a mám z toho slzy v očích. Jednak z radosti a jednak jsem z toho dostala depku. Vždycky jsme si říkali, že otěhotníme spolu, abysme se mohli navštěvovat a jezdit spolu na výlety, protože máme obě hrozně zaměstnané muže. Ale ten můj rozvedený, se synem každý víkend se k tomu staví jinak než ten její bez zkušeností a bez dětí.
Ona je o rok mladší než já a já si začínám připadat ukrutně stará. Ne psychicky, ani fyzicky, jen když si uvědomím letopočet mého narození. Nemáte někdo radu proti depce tohoto typu? Pomóóóc. Takhle se často necítím, vlastně si ani nevzpomínám kdy jo.
No já nevím, zda bych chtěla, aby se veškerá starost sestřiček soustředila na to, aby můj drahý neomdlel, nemělo by to být obráceně? To radši ať čeká na chodbě, já prvorodička z toho budu vyděšená víc než on. Jinak pochopitelně všem chlapům, kteří ani nemuknou a jsou rodičce opravdu oporou
Tome, mas vlastni dite? Vis, nemyslim, ze to je o tom, ze by se z toho delalo hrdinstvi, i kdyz ono je, ale o tom, ze ta maminka to citove hrozne intenzivne proziva... A ten tatinek taky, kdyz to miminko chtel a tesil se
Nerekla bych, ze to bylo o delani "hrdiny" z zen, ale o tom, ze je fajn mit tam chlapa, ktery podrzi
Krasne, sice mimco jeste nemam, kazdopadne bych rada, aby tam se mnou jednou tatinek miminka byl.
, proste vnimali bolest mene intenzivne), ale meli to tatinkove. Ono..kdysi se to tu uz rozebiralo, chlapi jsou zase uzpusobeni na to, aby byli schopni chratni rodinu, vydrzi vic kratkodobeho stresu a bolesti, maminky jsou zase od prirody "zarizene" na to, aby vydrzely ty svoje mala slunicka rozdovadena, starost kolem domacnosti a manzela (teda vyjimka jsou asi na obou stranach, a ja kdyz sleduju, co vsechno musi zvladnout matka dvou malych deti, tak si rikam, jestli to jednou zmaknu
)
A jen takova technicka, kdyby rodili chlapi, tak se priroda urcite postara o to, aby zensky nemeli prah bolestivosti tak vysoko (nebo nizko? sakrys, nikdy nevim
A jo, zensky, ktery maji miminka jsou hrdinove, stejne jako tatinkove
Wiki: Vem s sebou kamarádku, abys nebyla sama, to zvládneš. On bude muset čekat (jistě několik hodin) na zprávu, což je mnohem nepříjemnější, než být U TOHO. Můj muž byl se mnou, neomdlel, pomáhal, miminko měl první v náručí, ale nejhorší prý pro něj byla ta noc po porodu, kdy už byl doma a nevěděl, co se s jeho novorozeňátkem a se mnou děje, nemohl dočkat rána.
Já mám zážitek úplně jiný - před skoro 12 lety, když se syslík líhnul, tatínky k porodu nebrali. A když mi syslíka okamžitě odvezli na JIP do jiné nemocnice, protože byl v hlubokém bezvědomí, tak se mi vůbec nechtělo žít, tím spíš, že lékaři nevěřili, že vůbec zůstanu naživu. A tehdy se najdenou otevřely dveře pokoje, vešla sestřička a ptala se:"Tady paní je na tom zle, mohla bych pro ni něco udělat? Tedy něco trošíčku proti předpisům!" Moje spolupacientky souhlasily, ostatně dvě z nich byly moje spolužačky. Sestřička odešla a za chvíli přišel - můj muž! Propašovala ho na oddělení sice v uniformě (tehdy byl na vojně, i když v našem městě), ale zato ve slušivém bílém pláštíku
Nikdy bych nevěřila, jak jediná pusa může vrátit chuť k životu. A protože veřejně jsem se k tomuto hrubému porušení zákazu vstupu na oddělelí nikdy hlásit nemohla, tak dodnes nevím, které sestřičce vděčí syslík za maminku...a přitom bych jí moc chtěla poděkovat.
Taky chci, aby při porodu byl tatínek u toho
. Myslím si, že zanedlouho to bude automatické a spíš bude zvláštní, když tam ten tatínek nebude ...
Muj milacek prohlasuje, ze tam se mnou nepujde, ach jo :)
Je to tak, kdyby to mělo zůstat na chlapech, tak vymřeme. Můj drahý když kdysi popisoval (já to slyšela asi 3x) zážitek z porodnice, když tam byl se svou exmanželkou, tak říká, že to byl jeho nejsilnější zážitek v životě, ale kdybyste slyšeli, jak to líčí, no hrůza - horor a noční můra v jednom. Člověka hned přejde chuť na potomstvo.
Ja taky jeste nemam
, ale uz jsme se s partnerem o pritomnosti tatinka u porodu bavili /to ten tlak rodiciho okoli
/. Jednoznacne jsme se shodli, ze je pritomnost tatinka dulezita. Urcite podpori a zena se pak neciti tak sama.