Milá redakce, všechny rodičky i nerodičky,

     napíšu vám, jak to bylo u nás:

     Ve tři hodiny ráno v den mezi mým 1. a 2. termínem mi zvonění telefonu a následný úprk k němu spolu s obavami Co se, proboha, stalo? nastartovalo porodní stahy. Do rána jsme vydrželi a v 9 hodin s manželem vyrazili do porodnice. Po obvyklých a nezbytných procedurách mě velmi milá sestřička potěšila a uklidnila, že to bude brzy, vyfasovala jsem oranžovou košilku, hrnek čaje a manžel sterilní zelený obleček (ještě ho má schovaný). Odebrali jsme se do místnosti, která snad svým účelem odpovídala označení "hekárna", ale ve skutečnosti to byl příjemný pokojík s koupelnou a relaxačními pomůckami.
    
     Čas od času mě připojili mě na monitor, moc se mi to nelíbilo, vadilo mi ležet na zádech. Pak mi "píchli vodu", znovu monitorovali. Po delší době se sestřička už tak spokojeně netvářila, kontrakce mi sice dávaly celkem zabrat, ale podle přístroje nebyly ani dost silné, ani dost pravidelné. 

     Dali mi kapačku, myslím, že moc nepomáhala. A pak byl najednou velký spěch, když se začaly ztrácet ozvy. Finále mám v jakémsi milosrdném mlžném oparu, ze kterého se střídavě vynořoval můj skvělý manžel, povzbuzující porodní asistentky a doktor, který mě důrazně vybízel k činnosti a vyhrožoval kleštěmi.

     No, nakonec na ně stejně došlo, vnímala jsem přibývající personál v podobě dalšího doktora - primáře, dětské lékařky a dětských sester, které mě obstoupily jako sudičky v očekávání věcí příštích. Uvědomovala jsem si, že jde do tuhého, manžela vyhnali z porodního sálu a lékař se chopil svých nástrojů. Bolest jsem nevnímala, ale slyšela pláč svého miminka a v té chvíli jsem věděla, že vše bude v pořádku. Nezapomenu, jak se manžel bez dovolení hned přiřítil na sál, jak byl dojatý a jak měl slzy v očích, když mu dcerku hned po nutném vyšetření a ošetření ukázali (narodila se v 19.15 a byla zcela v pořádku a ve skvělé kondici).

     A ještě dodám něco pro pousmání. Když mě lékař zašíval (až do nebe!), brblal si pod vousy: "No a to se řekne rodit doma!" Ten den totiž vyšel v novinách článek o jakési rodině žijící kdesi snad v šumavských hvozdech v podmínkách jak před 100 lety, která plánovaně přivedla své první dítě na svět doma bez jakékoliv zdravotnické pomoci. Je vám snad všem jasné, že mě by něco takového v životě nenapadlo.

     Zdravím všechny a moc se přimlouvám za přítomnost tatínků (ovšem jen těch, kteří to snesou!) u porodu. Když nic jiného, alespoň se mohou fundovaně zapojit do debaty o porodech.

Alča

Díky za krásný příspěvek....
   

Náš mail je redakce@zena-in.cz