Tatínek byl celý od krve

BarkaB: asi

Nemám děsivé sny,jenom moji drazí, co jsou po smrti se na mě chodí dívat jak si vedu v životě dál.Nevím zda souhlasí s tím jak si stojím,ale mám intenzivní pocit,že jsou andělé strážní, nademnou a mou rodinou.Vždy je ráda vidím.
Ale jak mě v noci vzbudí hlas domovního zvonku,vím,že je zle!!!To jsou mé zkušenosti.

také jsem měla takovéto stavy, ale po narkóze už to není tak časté. Je zajímavé, že se mi to většinou stává v cizině a přitom jsem tam opravdu poprvé, že by minulý život?

polgara: Tohle znám. Já jsem ráno o ničem nevěděla, potom jsem přišla do nějakého prostředí, kde jsem vůbec nikdy nebala bylo to jako vil. Věděla jsem, jak bude vypadat ulice za rohem. Taky se mi stávalo, že jsem měla pocit déjà; vu. Viděla jsem ve skutečnosti děj, který jsem znala, dokonce když jsem byla jeho součástí, věděla jsem přesně, co v určitou chvíli řeknu a nedokázala jsem to změnit. Všechno tohle už přestalo, mám pocit, že se toho hodně vymazalo, když jsem se v nemocnici vydala černým tunelem za světlem. Sice jsem se vrátila, ale mám občas drobné problémy si vzpomenout na názvy a jména. O déjà; vu viz http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A9j%C3%A0_vu

chverca: Nevěř, nikdo Tě nenutí. Taky nych třeba nevěřila, kdyby se to netýkalo mne a neprožila jsem v životě, to, co jsem prožila.
Nejsem opravdu žádná věštkyně a žiju normálním životem.

Sny se mi občas zdají, ale ráno už z nich nic nevím. Jen některé si zapamatuji. Většinou jsou to takové slátaniny, které nemají hlavu ani patu ...

přeji mi stálé zdraví,vím o čem mluvím-můj táta umřel na rakovinu plic!A já jí mám taky-brrrr

tak něco podobného se mi zdává taky o mé rodině

Se sny mám také své zkušenosti. Když mi bylo 12 měla jsem první tzv. věštecký sen. Dnes už ani nevím, čeho se přesně týkal. Ale nešlo o nic velkého. Většina těchto snů byla pro ostatní nepodstatná, jen já jsem se z toho byla zmatená. Jezdila jsem hodně na tábory, na hory a na vandry. A ty sny se týkaly právě těchto událostí. Ve snech jsem se setkávala se známými i neznámými lidmi a podnikali jsme různé akce. Ze začátku byl pro mne šok, že když jsem pak přijela někam, kde jsem nikdy nebyla a já se dokázala přesně orientovat v pro mne úplně neznámém prostředí. Osoby, které jsem znala jen ze snů, jsem náhle potkávala. Takže ty sny byly opravdu neškodné, spíš jen poznávací.
Jen ten poslední byl zlý. Zdálo se mi o zákeřné nemoci a smrti. Vyplnilo se. Během tří měsíců od stanovení diagnózy, jsem šla na pohřeb. Mamince. Skoro rok jsem pak měla problémy se spánkem, protože jsem se bála usnout.
Nevím, jak je to možné, ale od té doby tyhle sny nemám. Ale vůbec toho nelituji. Jen doufám, že už se nevrátí.

lightblue: Tak tohle přesně dělám taky. Jak se mi zdá něco, co ve mně zanechá ten nepopsatelný dojem, řeknu to hned ráno někomu z rodiny.
Pak by mi nikdo nemusel věřit.
To i jako dítě jsem dělala, proto se mi naši nesmáli, spíš byli vyděšeni, že jsem "nejaká divná" a oni taková normální rodinka....

BarkaB: Víš, já si spoustu snů ani nepamatuji. Hlavně v poslední době.
Jenže tyhle sny se nezapomínají a zanechávají v člověku nějaké emoce, strach, radost, a tak. Prostě na to musíš pořád myslet a do puntíku si to pamatuješ.
To se nedá popsat, poznala bys to taky, že to není obyčejný sen.
Jen škoda, že už to není jako dříve, či jinak, řekla bych, že v poslední době se mi tahle schopnost začíná vracet. Nevím čím to je, ale některé věci pak vím dopředu, akorát nejsou tak dramatické, jsou to třeba jen zdánlivé hlouposti.
Ale já ze sebe nedělám vědmu, tuhle schopnost má úplně každý, jenže ji máme zablokovanou.

Tohle se stalo mi. Není to nic strašidelného, ale spíš zajimávého.
U zubaře jsem dostala injekci v 8,57hod., aby mi mohli vytrhnout osmičku. Ještě vím, že sestra mi říká, že mám barvu lesa. A pak jsem se probrala s ledem ne čele a temeni. První věta byla, že mě to studí. Bylo 9,05 hodin. Takže relativně málo času, ale mi v těch několika minutách opravdu před očima proběhl celý život.

Mít tyhle schopnosti, tak bych se asi někdy dost bála. Na druhou stranu je fajn, když díky tomu člověk může někomu pomoct. Mně se často zdají naprosto iracionální, přímo horrorové sny - ale nemůžu přijít na to proč, ani co znamenají.

FAXÍK: ve zdraví přežil??

BarkaB: my jsme v té době měli v nemocnici babičku, a ségře se zdálo, že táta ležel na té posteli místo ní a mával na ní
Bývala bych jí to nevěřila, ale tím, že věděla hned, když jsem jí volala co se stalo, tak to mu už věřím

BarkaB: já nevím, nepoznám to. Zdá se mi to, ale když se toho ráno leknu, nebo je to děsivé, tak se to snažím někomu říct.
Z toho, že se mi zdálo, že se vdávám (přitom jsem už vdaná přes rok) jsem nepoznala, že už se táta ráno nevzbudí

_zelvicka_: od té doby, co se to stalo, a zdá se mi něco hrozného, tak to hned řeknu nahlas

lightblue: věřím tomu, taky mívám sny, které pak mají nějaké vysvětlení

Kaylie: Teď, když už jsem starší tak na tohle opravdu věřím. A ségra taky.
Tu noc, co umřel náš tatínek se mi zdálo, že se vdávám a že mě hrozně popohání, abych už šla, že to nestihneme a ségře se zdálo něco ještě horšího.
Když mi ráno máma volala, co se stalo a já to pak volala ségře, nemusela jsem jí nic říkat a hned věděla, že je něco špatně

BarkaB: Opravdu se to stalo a nejen tohle...jenže léta jsem mlčela, abych nebyla za blázna, tehdy mi lékař řekl - dostala jsem i Diazepam, jak jsem mnohdy byla vyděšená, že ať mlčím nebo skončím v blázinci.
Tehdy - je to už 35 let, se o těchto věcech nemluvilo, dnes je to běžné. Ten příběh je ve zkratce, mě i dost dramatické pokračování, protože jestli někdo někdy vstal z mrtvých, tak můj otec zcela určitě.
Ale na tom se mé sny nepodílely, to by byla jiná kapitola. Je to v člověku, ale přece nebudu psát v padesáti knihy, ač by bylo o čem.
Každý člověk je originál a každý život vydá za román...