Ačkoliv už táta u porodu není žádnou převratnou novinkou, ale naprosto běžná věc, stále vyvolává bouřlivou diskuzi. Ano, či ne? Je to dobré pro rodičku, dítě, pomůže to zdravotnickému personálu, stmelí to rodinu, nebo ji naopak rozdělí?

Třicetiletý Marcel si při vzpomínce na porod, u kterého své ženě měl být oporou, ještě dnes, kdy jsou malému Míšovi tři roky, otřese. „Byl to strašný zážitek. O tom, jestli půjdu k porodu, jsme se s Karolinou bavili prakticky hned, jak zjistila, že je těhotná. Viděla to v nějakém filmu, že to je lehčí, když tam ten chlap je. A jak jí rostlo břicho, cítil jsem čím dál tím větší nechuť se toho zúčastnit. Chtěl jsem jako můj brácha počkat na zprávu v hospodě. Jako chlap. Jenže Karolina se vždycky rozbrečela, cítil jsem se hrozně. A když mi pohrozila i tchyně i moje vlastní máma, k porodu jsem tedy nakonec šel.“

porodMarcel si z porodu, u kterého byl, pamatuje hlavně křik své ženy, bezmoc, kterou cítil. Viděl spoustu krve a únik stolice, protože jeho ženě nestihli dát klystýr. „Od té doby jsme spolu nespali. Já se jí prostě už nemůžu dotknout.“

Jak šel čas, tak si zastánci přirozeného porodu a přítomnosti otce u porodu uvědomili, že tak, jako je každá žena jiná a jinak během porodu reaguje, tak každý muž je svůj, a nelze tedy očekávat, že se bude u porodu chovat podle nějakého zadaného modelu.

I dnes se nastávající rodiče formou edukace seznamují s průběhem porodu, s vhodnými fyziologickými polohami, s přirozenými prostředky, které rodičce přináší úlevu. Důraz se však klade na přirozenost porodu, protože každá žena má v sobě od přírody zakódovánu schopnost porodit dítě. Nejdůležitější je, aby se cítila v bezpečí a přirozený průběh porodu nebyl rušen vnějšími vlivy a zásahy (samozřejmě v případě, že se jedná o nerizikový fyziologický porod.)

„Pro ženu je důležité, aby byly naplněné její fyziologické potřeby, aby nerodila v otevřeném prostoru, kde je chladno, otevřené dveře, ostré světlo. Potřebuje teplo, šero, pocit bezpečí. A nesmíme zapomenout i na její kulturní potřeby. Ty by měl ten, kdo poskytuje péči, znát, aby se ženě rodilo dobře. Patří sem i přítomnost partnera nebo někoho blízkého u porodu. Ženy se ocitají v neznámém prostředí, tak tam chtějí mít někoho svého,“ vysvětluje porodní asistentka Marie Vnoučková.

A pokračuje: „Na muže jsou kladeny velké nároky, nemůže to zvládnout, pokud na to není připraven. Je hluboce emočně zapleten, má jiné vnímání, vidí toho víc než žena. Probírám s nimi, co je normální, posiluji u nich důvěru v porodní proces, není pravda, že muž nemůže být dobrým podporovatelem.

Říkám jim, že když žena leze po zemi a hýká, je to absolutně v pořádku. Ženy ohledně porodu nepotřebují mnoho informací, jen to, co se děje v jejich těle. Porod jim dává logiku, a když začne, vědí, co mají dělat. Je to vše jen počáteční strach z neznáma,“ uklidňuje budoucí rodiče porodní asitentka.

Odpověď na otázku, zda budeme chtít svého partnera u porodu, si musí každý najít sám. Ale pokud jde o pohnutky, z kterých chceme v přelomovém okamžiku u sebe mít pro nás důležitou osobu, neměla by ona dostat pozvání na povel. A když snad koutkem oka zahlédneme, že naše přání nesdílí, milostivě a s povzbudivým úsměvem udělit propustku. Někdy nás totiž i nepřítomnost může spojit.

„Podporuje otcova přítomnost průběh porodu, nebo ho narušuje? Může jeho účast při porodu ovlivnit další sexuální život dvojice a jsou všichni otcové schopni se vyrovnat se silnými emocemi, které u nich porod může vyvolat?“ (věhlasný porodník Michael Odent z Pithiviers u Paříže)